Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Odehnala, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2560/2017-476, o návrhu na vyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Tomáš Lichovník není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4028/17
.
1. Stěžovatel podal dne 19. 12. 2017 ústavní stížnost. Řízení o ní se vede pod výše uvedenou spisovou značkou. Ve svém přípisu ze dne 27. 12. 2017 stěžovatel namítl, že soudce I. senátu Ústavního soudu Tomáš Lichovník je podjatý. Podle jeho slov se podílel jako předseda Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou na "odfláklé nedoručené rehabilitaci Rt 615/90 a po doručení napadené ve 21 Nc 26/2012-10 dodnes ignorované." Podle stěžovatele se také měl podílet na usmrcení jeho matky "v odložené ústavní stížnosti III. ÚS 141/93 zase pro absenci nuceného zastupování ve vydírání daní, které zákon neukládá a které soud sice zrušil, ale nenapravil." Soudce Tomáš Lichovník přípisem ze dne 29. 1. 2018 oznámil předsedovi II. senátu, že si stěžovatele nevybavuje, nemá k němu ani žádný vztah a domnívá se, že zde nejsou důvody pro jeho vyloučení. Navrhl proto, aby II. senát rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
3. Z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne právo každého, aby o jeho věci rozhodoval nestranný soudce. Nestrannost soudce je zejména subjektivní (interní) kategorií. Vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Nestranným je soudce tehdy, pokud není jakkoliv podjatý vůči stranám řízení nebo jeho předmětu. Soudce nesmí mít vlastní konkrétně definovatelný zájem na výsledku řízení. Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, § 73-78 a tam uvedené odkazy na další judikaturu).
4. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti. K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí.
Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy je třeba se ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného. Platí zde také opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti.
Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (blíže viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017, bod 10).
5. Stěžovatel ve svém přípisu ze dne 27. 12. 2017 nevznesl tvrzení - a ani je nedoložil jakýmikoliv důkazy - na jejichž základě by Ústavní soud mohl uvažovat o vyvrácení domněnky subjektivní nestrannosti soudce Tomáše Lichovníka. Námitky stěžovatele nejsou ani odůvodněné v takové míře, aby založily domněnku jeho objektivní podjatosti. Pokud by Ústavní soud došel k opačnému závěru, vznikla by navíc vzhledem k počtu ústavních stížností tohoto stěžovatele možnost, že by o nich v budoucnu více soudců Ústavního soudu nemohlo rozhodovat. Na základě výše uvedeného proto II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje důvod k vyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 4028/17
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. března 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu