Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti společnosti České dráhy, a. s., nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, L.L.M., advokátem se sídlem Křížovnické nám. 193/2 Praha 1, v substituci JUDr. Jiří Kindl, M. Jur., Ph.D. sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3486/2017-630, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č.j. 3 Cmo 94/2016-568 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016 č.j. 21 Cm 14/2014-515, takto: Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková je z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4039/17 vyloučena.
Ve shora uvedené věci byla v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanovena soudkyní zpravodajkou Kateřina Šimáčková. Podle § 6 odst. 2 rozvrhu práce Ústavního soudu platí, že "dojde-li v průběhu řízení ke změně ve složení senátu podle rozhodnutí o ustavení senátů, stává se příslušným k projednání a rozhodnutí věci senát, jehož se stal soudce zpravodaj členem.". Soudkyně zpravodajka se stala od 1. 1. 2018 členkou II. senátu Ústavního soudu a o předmětné ústavní stížnosti tak bude rozhodovat II. senát Ústavního soudu. Z toho důvodu, byť byla předmětná ústavní stížnost původně přidělena I. senátu Ústavního soudu, je nyní o otázce podjatosti rozhodováno I. senátem Ústavního soudu.
Přípisem ze dne 19. 1. 2018 se k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník, společnost Leo Express Global a. s., který mimo jiné vznesl námitku podjatosti ve vztahu k soudkyni zpravodajce, Kateřině Šimáčkové, jejíž asistentka JUDr. Miluše Kindlová, Ph.D., M. Jur. je manželkou substituta stěžovatelky JUDr. Jiřího Kindla, M.Jur., Ph.D.
Ke vznesené námitce podjatosti se vyjádřila soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková v tom smyslu, že vedlejší účastnicí sdělené informace potvrdila a dala na zvážení I. senátu Ústavního soudu, zda ji považuje za podjatou či nikoliv.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
První senát Ústavního soudu vzal výše uvedenou skutečnost v úvahu a dospěl k závěru, že i v případě, že by soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková rozhodovala subjektivně nestranně, mohlo by z objektivního hlediska dojít - s ohledem na osobní poměr její asistentky k právnímu zástupci stěžovatelky - ke vzniku pochybnosti o její nepodjatosti. Z toho důvodu považuje první senát Ústavního soudu podmínky pro vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování věci podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za naplněné a soudkyni zpravodajku z projednávání věci vyloučil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že napadené usnesení vrchního soudu odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi v obdobných případech. Zejména jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1507/2011. Postup vrchního soudu v řešené věci, který se vypořádal s okolnostmi, na kterých žalovaná vystavěla své tvrzení o existenci vážných důvodů, pro které lze vyslovit neúčinnost zpětvzetí, pak zcela odpovídá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 28 Cdo 725/2000. Napadené usnesení dále uvádí, že je třeba se zabývat i zjištěnou skutečností, že žalobce krátce předtím, než vzal žalobu zpět, podal srovnatelnou žalobu u téhož soudu. V bezprostřední souvislosti s řešenou věcí však tento stav nenastal a vrchní soud podání srovnatelné žaloby nehodnotil proto, že v době rozhodování vrchního soudu taková žaloba podána nebyla.
8. LEO Express pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se stěžovatelka pokouší přiklonit sympatie Ústavního soudu na svou stranu ničím nepodloženými emotivními tvrzeními o údajných nekalých úmyslech protistrany. Tato tvrzení jsou však pouhými fabulacemi, jejichž jediným účelem je úporná snaha stěžovatelky vyhnout se následkům vlastního protiprávního jednání ve formě zneužití dominantního postavení, kterého se dlouhodobě vůči LEO Expressu dopouští. Pokud by LEO Express skutečně chtěl obejít procesní zásady, nebral by svou žalobu zpět pouze částečně, ale vzal by ji zpět celou, aby vzápětí znovu uplatnil celý svůj nárok, opřený o nová tvrzení a nové důkazy. Takto však nepostupoval právě proto, že nechtěl postupovat účelově a chtěl se domoci svých práv. Rozhodnutí uplatnit vůči stěžovatelce nárok na náhradu škody druhou žalobou významně ovlivnil zejména postup Komise EU, coby orgánu pověřeného dohledem nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže. Ta vůči stěžovatelce zahájila šetření právě na podkladě podezření, že po vstupu konkurence na relevantní trh začala protiprávně aplikovat podnákladové ceny s účelem vytlačit LEO Express z trhu. Obecné soudy nezasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů. LEO Express proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.
9. Stěžovatelka v replice k vyjádřením Nejvyššího soudu a LEO Expressu uvedla, že LEO Express již výslovně připouští, že první žalobu bral zpět s úmyslem podat novou žalobu. Postup společnosti LEO Express byl tedy od samého počátku klamavý. Argumenty Nejvyššího soudu i LEO Expressu jsou formalistické a zdůrazňují skutečnost, že LEO Express podal novou žalobu na náhradu škody až poté, co odvolací soud připustil zpětvzetí první žaloby. Nejvyšší soud a LEO Express argumentují převážně v rovině podústavního práva a pomíjejí, že postup LEO Expressu a obecných soudů, které tento postup aprobovaly, není slučitelný s právem stěžovatelky na spravedlivý proces a dalšími ústavně zaručenými právy. LEO Express se snaží navodit dojem, že k částečnému zpětvzetí první žaloby přistoupil také proto, že si prý nemohl dovolit zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku zamítajícímu jeho žalobu. Tento motiv je nejen nerozhodný, ale také nedůvěryhodný a nepravdivý. Stěžovatelka se také ohradila proti tvrzením LEO Expressu, podle nichž měla jednat protisoutěžně, respektive zneužívat své údajné dominantní postavení účtováním nepřiměřeně nízkých cen.
10. LEO Express v průběhu řízení o ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti soudkyně II. senátu Kateřiny Šimáčkové. I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 30. 1. 2018 rozhodl, že je v této věci vyloučena, protože jedna z jejích asistentek je manželkou zástupce stěžovatelky. Ve složení senátu proto soudkyni Kateřinu Šimáčkovou nahradil v souladu s rozvrhem práce předseda I. senátu Tomáš Lichovník.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka v ní neúspěšně napadala rozhodnutí městského soudu, který akceptoval částečné zpětvzetí žaloby LEO Expressu a v odpovídajícím rozsahu zastavil řízení. Námitky stěžovatelky však většinově směřují proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou v prvé řadě záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. V projednávaném případě Ústavní soud v postupu a rozhodnutích civilních soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
14. Stěžovatelka svou stížnost fakticky opírá o nesouhlas se závěry obecných soudů co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s napadenými rozhodnutími však nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k problematice postupu obecných soudů po zpětvzetí žaloby, přičemž zastavení řízení před obecnými soudy i přes nesouhlas žalovaných považoval za neústavní jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s nesouhlasem žalovaného (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2491/15 ze dne 15. 9. 2015, bod 7). Obecné soudy se stěžovatelkou uváděnými důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a následným zastavením řízení zabývaly, přičemž se s nimi vypořádaly způsobem zcela dostatečným. Všechna napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná a logická odůvodnění, která jsou z ústavního pohledu zcela akceptovatelná.
15. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu