Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 4 To 369/2018-21 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2018 č. j. 40 Nt 636/2018-13, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem jako podaná osobou, která se stížnosti výslovně vzdala.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že poté, co soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem vyhlásila dne 16. 9. 2018 napadené usnesení, že se bere do vazby, prohlásil mj., že se vzdává práva stížnosti, nepřeje si, aby stížnost v jeho prospěch podaly jiné osoby a že si nevolí obhájce a žádá, aby mu byl ustanoven soudem. Opatření Okresního soudu v Ústí nad Labem, jímž tento soud ustanovil JUDr. Jiřího Císaře obhájcem stěžovatele, bylo tomuto obhájci doručeno dne 24. 9. 2018.
Stěžovatel namítá, že na základě § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí mít obviněný obhájce od okamžiku, kdy je vzat do vazby. Soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem proto podle jeho názoru měla ihned po publikaci usnesení o vzetí do vazby dát stěžovateli příležitost zvolit si obhájce, a pokud si jej nezvolí, měla mu jej ustanovit. K jakýmkoli jeho projevům, včetně prohlášení o vzdání se práva podat stížnost proti usnesení o vzetí do vazby, které učinil, aniž by byl zastoupen obhájcem, podle jeho přesvědčení nelze přikládat význam. Má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem z těchto důvodů nebyl oprávněn zamítnout stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem o vzetí do vazby jako podanou osobou, která se stížnosti výslovně vzdala. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). O porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze hovořit jen tehdy, dopustí-li se trestní soudy svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v jejich rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 či
I. ÚS 3523/11 ).
Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti tomu, že jeho stížnost proti napadenému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta jen na základě jeho prohlášení, že se práva stížnosti vzdává, přičemž toto prohlášení bylo učiněno ještě před tím, než byl stěžovateli ustanoven obhájce, tudíž k němu podle jeho názoru nebylo možno přihlížet. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit.
Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu sice skutečně vzniká vzetím do vazby, tj. vydáním usnesení o vzetí do vazby, avšak z toho neplyne, že obviněný nemůže sám činit jakékoli procesní úkony. Stěžovatel nezpochybňuje, že byl soudem řádně poučen o povinnosti mít obhájce, takže bylo pouze na něm, aby uvážil, zda si obhájce sám zvolí či nechá ustanovit soudem. Stejně tak mohl zhodnotit, zda proti usnesení o vzetí do vazby podat stížnost, stížnosti se naopak vzdát, anebo si ponechat lhůtu k podání stížnosti, což by mu umožnilo poradu s obhájcem o této záležitosti. Stěžovatelova procesní práva nemohla být nikterak relevantně dotčena, jestliže z těchto možností si sám zvolil vzdání se stížnosti, neboť tento procesní úkon s osobou obhájce není bezpodmínečně spjat, a jeho přítomnost (neměl-li ho obviněný již předtím) při úkonu vzetí do vazby logicky ani předpokládat nelze (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 799/12 ).
Ústavní soud dodává, že přijetí výše uvedené argumentační konstrukce stěžovatele, podle které nelze přiznat význam jakémukoli projevu obviněného, u něhož vznikl důvod nutné obhajoby a jemuž obhájce doposud nebyl ustanoven, by vedlo k nepřijatelným důsledkům. V takovém případě by totiž nebylo možno přihlížet například ani ke stížnosti, kterou by sám obviněný v takové situaci (tj. ještě před ustanovením obhájce) podal, což by ovšem znamenalo zásadní zkrácení práv obviněného.
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel se svým prohlášením učiněným do protokolu o vazebním zasedání po vyhlášení napadeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem platně vzdal práva podat proti tomuto usnesení stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem následně správně konstatoval, že takové prohlášení je neodvolatelné, a že je proto třeba stížnost stěžovatele v souladu s § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu posoudit jako podanou osobou, která se jí výslovně vzdala.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu