Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 59/2023-294 ze dne 7. prosince 2023 a výroku rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 6/2023-68 ze dne 24. května 2023, jímž byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty obviněné obchodní korporaci ELMO-PLAST a. s., za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a obchodní korporace ELMO-PLAST a. s. sídlem Alojzov 171, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v uvedeném rozsahu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost ústavní stížností napadené části rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že trestní řízení bylo vedeno proti vedlejší účastnici obchodní korporaci ELMO-PLAST a. s. (dále jen "obviněná") a dalším osobám. Stěžovatelka je věřitelkou obviněné a v řízení vystupovala v postavení zúčastněné osoby. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi obviněnou (a dalšími spoluobviněnými) a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně. Obviněná tak byla uznána vinnou ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku.
Obviněné byl za tyto (a za další sbíhající se) zločiny uložen souhrnný peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč, trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu deseti let a trest propadnutí náhradní hodnoty vztahující se k finanční částce ve výši 55 344 459,31 Kč, která byla v průběhu trestního řízení zajištěna rozhodnutím policejního orgánu.
3. Porušení práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) spatřuje stěžovatelka v tom, že v žádné fázi trestního řízení nebyly zohledněny či vypořádány její argumenty, takže jí nebylo umožněno efektivní uplatnění práv k ochraně jejího majetkového práva. Tvrdí, že účast v pozici zúčastněné osoby jí byla umožněna pouze formálně. Opakovaně odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 84/20 ze dne 7. července 2020 (N 145/101 SbNU 15) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), z něhož mj. dovozuje, že jí náleželo odvolací právo k výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. To podporuje i skutečnost, že ji předsedkyně senátu krajského soudu o tomto právu poučila.
4. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s její argumentací a přistoupil k vydání napadeného rozsudku ve zjednodušené podobě, tj. bez odůvodnění. Při jednání o dohodě o vině a trestu její zmocněnec vznesl námitku, která byla součástí protokolu z jednání, a dovozuje z toho, že je třeba na tuto námitku nahlížet jako na součást sjednané dohody o vině a trestu. Napadený rozsudek tak není v souladu s touto dohodou. Má za to, že uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty materiálně zasáhne pouze ji, resp. že uložení tohoto trestu odporovalo zákonu, což podrobně rozvádí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a - jde-li o napadené usnesení vrchního soudu - oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo uvedené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Napadá-li stěžovatelka též výrok o trestu propadnutí náhradní hodnoty, jenž byl napadeným rozsudkem uložen obviněné, jde v tomto rozsahu o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným. Ústavní soud si je vědom toho, že trest uložený pachateli trestného činu fakticky (nepřímo) může způsobovat újmu nejen pachateli samotnému, ale i dalším osobám, ať již jde typicky o rodinné příslušníky pachatele, osoby poškozené trestným činem, anebo právě pachatelovi věřitele, což je i případ stěžovatelky.
Uvedené však nic nemění na tom, že stát prostřednictvím soudu může uložit trest výhradně pachateli trestného činu, a pouze jemu tím cíleně způsobuje újmu na jeho právech (srov. např. VANDUCHOVÁ, M., PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 778 a 779). Tomu je přizpůsobena i procesní úprava, která k podání odvolání proti výroku o trestu opravňuje pouze státního zástupce, obžalovaného a osoby se samostatným odvolacím právem, jež mohou podat odvolání pouze ve prospěch obžalovaného (srov. 246 odst. 1 a § 247 odst. 2 trestního řádu).
7. Z toho vyplývá, že osobou oprávněnou ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu, jímž byl uložen trest, je výhradně obviněný. Dosavadní judikatura Ústavního soudu ostatně potvrzuje, že osoby, které mohou být trestem uloženým obviněného zasaženy nepřímo, nejsou k podání ústavní stížnosti oprávněny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2617/17 ze dne 26. září 2017 a sp. zn. I. ÚS 2171/19 ze dne 26. listopadu 2019).
8. K části ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu Ústavní soud nejprve podotýká, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Zúčastněná osoba představuje samostatnou stranu trestního řízení (srov. § 12 odst. 6 trestního řádu), která může v trestním řízení hájit svá majetková práva proti případnému zásahu v podobě zabrání věci nebo zabrání části majetku (srov. § 42 odst. 1 trestního řádu) a jejíž zájmy jsou bližší zájmům obviněného (srov. např. FENYK, J. In FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 240). Trest uložený obžalovanému (pachateli trestného činu) se sice může negativně odrazit i v její zájmové sféře (zvláště jedná-li se o trest postihující majetek), to však platí i o dalším, relativně širokém okruhu osob, jak již bylo uvedeno.
10. Stěžejní součást stěžovatelčiny argumentace představuje odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 84/20 a tvrzení, že obecné soudy nerespektovaly závěry v něm obsažené. Ústavní soud s tím však nesouhlasí. Z nálezu totiž vyplývá (stručně vyjádřeno), že věřiteli obviněného je třeba v trestním řízení přiznat procesní postavení zúčastněné osoby a práva s tímto postavením spojená. V nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení se stěžovatelkou jednaly jako se zúčastněnou osobou, což vrchní soud pod bodem 4 napadeného usnesení výslovně zdůraznil. Tuto skutečnost nepopírá ani sama stěžovatelka, byť tvrdí, že jí postavení zúčastněné osoby bylo přiznáno pouze formálně. Stěžovatelka ale tento závěr dovozuje z toho, že obecné soudy nevyhověly jejím námitkám. Z přiznání procesních práv určitému subjektu ovšem neplyne nárok na to, aby příslušné orgány akceptovaly jeho požadavky.
11. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 84/20 zejména nelze dovodit, že by bylo třeba zúčastněné osobě přiznat odvolací právo v širším rozsahu, než v jakém jí je přiznává trestní řád, tedy že by zúčastněná osoba mohla podat odvolání proti jinému výroku než proti výroku o zabrání věci nebo zabrání části majetku [srov. § 246 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Jak již uvedl vrchní soud v bodě 10 napadeného usnesení, na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že soud prvního stupně po vyhlášení napadeného rozsudku poučil všechny přítomné strany o možnosti podat odvolání (bez výslovného upřesnění, v jakém rozsahu které ze stran opravný prostředek náleží).
12. Jestliže tedy vrchní soud vyhodnotil odvolání stěžovatelky proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty, jenž byl napadeným rozsudkem uložen obviněné, jako podané neoprávněnou osobou, nespatřuje v tom Ústavní soud z ústavního hlediska žádnou vadu. Vrchní soud napadeným usnesením, které srozumitelně a dostatečně odůvodnil, nikterak nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
13. S ohledem na uvedeném Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v celém rozsahu, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu