Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou se sídlem Poděbradova 2842/1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 223/2024-361 ze dne 11. 11. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 P 85/2018-277 ze dne 6. 6. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a nezletilé A. S., a V. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se návrhem ze dne 5. 4. 2023 u Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení částky příspěvku, který je vedlejší účastník (dále též "otec") povinen hradit na výživu nezletilé vedlejší účastnice. Žádala o zvýšení zpětně počínaje dnem nástupu nezletilé na druhý stupeň základní školy, tj. od 1. 9. 2021. Argumentovala změnou majetkových i životních poměrů rodičů od doby posledního rozhodnutí o poměrech nezletilé rozsudkem okresního soudu z roku 2018. Tímto rozsudkem byla otci nezletilé uložena povinnost platit příspěvek na výživě ve výši 3 000 Kč. Kladla důraz mj. na pokrytí základních potřeb nezletilé vedlejší účastnice, které se od doby rozhodnutí výrazně změnily.
2. Okresní soud rozsudkem uložil otci povinnost platit na výživu nezletilé za období od 1. 4. 2023 do 30. 11. 2023 částku 4 500 Kč a počínaje 1. 12. 2023 částku 5 200 Kč (výrok I). Výrokem II uložil otci nezletilé povinnost uhradit nedoplatek na výživném. Okresní soud konstatoval, že ačkoli u nezletilé byla prokázána změna poměrů, neshledal důvod, proč by mělo být výživné zvyšováno zpětně. Uvedl, že pro přiznání výživného zpětně by musely být dány závažné důvody, které v posuzovaném případě neshledal. Své rozhodnutí odůvodnil i pasivitou stěžovatelky, která měla, podle názoru soudu, podat návrh dříve. Zohlednil i příspěvky otce, které poskytoval nad rámec běžného výživného. Z výše uvedených důvodů rozhodl o zvýšení vyživovací povinnosti až s účinností od podání návrhu stěžovatelky.
3. Okresní soud také na návrh otce rozhodl, kdy je otec oprávněn se stýkat s nezletilou (výrok IV). Předchozí rozsudek rozsah jejich styku neupravoval. Vzal v potaz omezenou možnost otce se s dcerou stýkat z důvodu velkého množství aktivit iniciovaných matkou. K úpravě přistoupil i přes odlišné přání matky a doporučení opatrovníka styk neupravovat. Přihlédl nicméně k přání nezletilé neupravovat styk přes pracovní týden.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník. Odvolání směřovala jak proti povinnosti otce hradit výživné pro nezletilou (výroku I a II), tak i proti úpravě styku otce s nezletilou (výrok IV). Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I, II i IV. Rozhodl, že je od 1. 1. 2024 otec povinen platit výživné ve výši 5 500 Kč. Dospěl k závěru, že k 1. 9. 2021 došlo ke změně poměrů rodičů i nezletilé. Následně činil úvahy, jaká měla být adekvátní výše výživného za dílčí období od tohoto data. Zohlednil jak potřeby nezletilé v daném období, tak příjmy a výdaje obou rodičů. K období od 1. 9. 2021 do 31. 12. 2023 konstatoval, že vzhledem k průběžným platbám otce nad rámec soudem stanoveného výživného bylo ze strany otce přispíváno na výživu v adekvátní výši. Z toho důvodu přistoupil ke zvýšení výživného výrokem svého rozhodnutí až od 1. 1. 2024.
5. Odvolací soud dále změnil i rozsah oprávnění styku otce s nezletilou. Úpravu styku soudním rozhodnutím odůvodnil prevencí vzniku konfliktních situací mezi rodiči, což je podle soudu v nejlepším zájmu nezletilé. Při určování rozsahu styku vzal v úvahu názor nezletilé a rozsudek okresního soudu změnil tak, že zohlednil její postoj.
6. Proti oběma v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka namítá chybný postup obecných soudů při hodnocení nároku na zpětné přiznání zvýšeného výživného. Domnívá se, že byly zákonné předpoklady naplněny již k září roku 2021, avšak soudy k tomuto datu zvýšené výživné nebylo přiznáno. Argumentuje mj. judikaturou Ústavního soudu (nálezy
sp. zn. I. ÚS 871/24
ze dne 25. 9. 2024 a
sp. zn. I. ÚS 1760/24
ze dne 25. 9. 2024), podle které by zpětné přiznání mělo být pravidlem, jsou-li splněny zákonné předpoklady, nikoli výjimkou. Také podotýká, že možnost zpětného zvýšení není podmíněna konkrétní aktivitou rodičů. Své tvrzení podkládá usnesením Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3375/22
ze dne 25. 1. 2023. Rozhodnutí obou soudů o úpravě styku nezletilé s otcem stěžovatelka napadá jako nesprávné a v rozporu se zájmy nezletilé.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde proto ? s ohledem na své postavení ? nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení (viz např. nálezy sp. zn II. ÚS 2423/24 ze dne 21. 5. 2025 a
sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014).
9. K námitce stěžovatelky proti nestanovení výživného zpětně Ústavní soud odkazuje na nálezy
sp. zn. I. ÚS 871/24
a
sp. zn. I. ÚS 1760/24
, které postavily na jisto, že výživné, resp. jeho zvýšení, se coby nárok samotného dítěte při prokázané změně poměrů nezletilého zásadně přiznává od relevantní změny poměrů, a to i zpětně za dobu nejdéle tří let ode dne zahájení řízení. Takový postup by měl být pravidlem, avšak zůstává prostor pro výjimečné zpětné nepřiznání výživného na základě individuálních okolností a poměrů na straně povinného rodiče, nezletilého či rodiče.
10. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 871/24
Ústavní soud ale zároveň zdůraznil, že ve vztahu k tomuto období musí být prokázána nejen existence změny poměrů a odůvodněných potřeb na straně dítěte, ale je třeba, aby se soudy zabývaly i možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného (zohlednit lze např. také zdravotní stav povinného, ztrátu zaměstnání, existenci dalších vyživovacích povinností, plnění nad rámec výživného, aj.) a s ohledem na tato zjištění stanovit odpovídající částky výživného, srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z., § 922 [Přiznání výživného soudem]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol., Komentář, Občanský zákoník II., Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1040, marg. č. 3.
11. Pochybnosti o ústavní konformitě tak mohl vyvolávat způsob, jímž okresní soud odůvodnil nepřiznání výživného zpětně. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu
sp. zn. I. ÚS 871/24
, výživné je nárokem nezletilého, kterému nesmí být přičítáno k tíži, že rodič, v jehož péči se nachází, nepodal návrh na zvýšení výživného u soudu bezprostředně po změně poměrů na straně nezletilého, ale až s určitým odstupem od tohoto okamžiku.
12. Odvolací soud nicméně zhojil vadný přístup prvoinstančního soudu, když vzal při svém rozhodování v úvahu i závěry výše citovaných nálezů Ústavního soudu. Konstatoval, že ke změně poměrů na straně nezletilé skutečně došlo k 1. 9. 2021 (jejím nástupem na druhý stupeň). Vyhodnotil proto, že mělo být zvýšené výživné stěžovatelce přiznáno od tohoto data. Následně období rozdělil do dílčích celků, pro které stanovil odpovídající částky výživného. Své úvahy stavěl na zjištěných potřebách nezletilé, příjmech vedlejšího účastníka (otce) i stěžovatelky (matky) a dalších rozhodujících skutečnostech v daném období. Vzhledem k posuzovaným okolnostem určil rozdílné odpovídající částky výživného pro období 1. 9. 2021 až 31.12 2021 a pro rok 2022. Rok 2023 vzhledem k dlouhodobé pracovní neschopnosti vedlejšího účastníka (otce) rozdělil na dvě období.
13. Důležitou okolností, kterou odvolací soud nepominul, byl fakt, že otec přispíval na výživu nezletilé v uvedených obdobích nad rámec soudem stanovené výše vyživovací povinnosti. Právě tyto "příspěvky" vzal odvolací soud v potaz, když posuzoval, zda ve spojení se soudem určeným ("běžným") výživným bylo dosaženo jím vyčíslené odpovídající částky pro dané období. Tuto úvahu učinil až při určování výše nedoplatku na výživném, které bylo požadováno zpětně. Při zohlednění plateb nad soudem stanovenou výši výživného bylo za období 1. 9. 2021 až 31. 12. 2023 dosažena odpovídající výše příspěvku na výživu nezletilé. Jak Ústavní soud naznačil v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1760/24
, při rozhodování o výživném je legitimní zvažovat i platby povinného rodiče nad rámec do té doby určeného výživného a následně je hodnotit optikou odůvodněných potřeb, tj. zda nabývají charakteru výživného nebo například pouhého daru, a přihlížet k nim při určování výše případného nedoplatku.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že co se týče zpětného určování výše výživného, nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky ani nezletilé. Postup odvolacího soudu byl dostatečně podrobným a ústavně konformním způsobem zdůvodněn. Ústavnímu soudu zároveň nepřísluší, aby se podrobně vyjadřoval k "mimořádnosti" jednotlivých plnění otce, jak se stěžovatelka domáhá. Ta ostatně ani sama u jednotlivých plateb nekonkretizuje, proč byla úvaha odvolacího soudu nesprávná.
15. Co se týče přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, včetně úpravy styku s "nepečujícím" (nerezidentním) rodičem, je úkolem Ústavního soudu posoudit především, zda a) řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), zda b) byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a c) zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014).
16. Ústavní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Je třeba jej vždy vnímat individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se nezletilec v daném případě nachází, přičemž pozornost by měla být věnována právě jeho konkrétním osobním poměrům, celkové situaci v rodině a hmotným potřebám.
17. Realizaci nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte v posuzovaném případě soudy zhmotnily ve stanovení jasných pravidel, týkajících se styku otce s nezletilou, plnících preventivní funkci v konfliktních situacích mezi rodiči. Vycházely přitom ze shodného tvrzení nezletilé i otce, že jejich vzájemný vztah je dobrý. Nezletilá také uvedla, že by jí nevadilo s otcem trávit více času.
18. Při zjišťování nejlepšího zájmu, jakož i při nastavení adekvátního rozsahu styku otce s nezletilou, soudy opakovaně zjišťovaly (a taktéž následně zohlednily) názor nezletilé. Mj. se tázaly, zda je pro ni navrhovaná úprava vyhovující.
19. V době rozhodování soudů nezletilá navštěvovala druhý stupeň základní školy; byla starší čtrnácti let. Vzhledem k věku nezletilé a tomu odpovídající schopnosti projevit vlastní názor soudy rozhodly její přání v co největší míře respektovat. Na přání nezletilé neupravily soudním rozhodnutím styk s otcem v průběhu pracovního týdne. Odvolací soud změnil rozhodnutí okresního soudu, aby jeho rozsah co nejvíce přiblížil přáním nezletilé. Své úvahy přitom řádně odůvodnil, a to včetně toho, proč k úpravě styku přistoupil. Ústavní soud tak nespatřuje v úpravě styku porušení ústavních práv stěžovatelky ani rozpor s principem nejlepšího zájmu dítěte.
20. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu