Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1741/2012-405 ze dne 28. srpna 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 246/2011-371 ze dne 14. prosince 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 42/2001-336 ze dne 10. prosince 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Soudce Ústavního soudu Ludvík David je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4287/12
.
1. Soudkyně zpravodajka v posuzované věci a současně předsedkyně I. senátu Ústavního soudu navrhla vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednávání a rozhodování věci s ohledem na to, že byl předsedou senátu Nejvyššího soudu v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost. Soudce Ludvík David s tímto návrhem souhlasil.
2. V souladu s § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 29. ledna 2013, ve znění pozdějších předpisů, o vyloučení soudce I. senátu rozhoduje usnesením II. senát.
3. Předestřená situace, která vyplývá i z rozhodnutí dovolacího soudu napadeného ústavní stížností, je podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, důvodem vyloučení. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a upozornil, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že hospodaření s majetkem státu nepředstavuje výkon státní moci, nelze ho považovat za úřední postup ve smyslu § 18 odst. 1 Zák. č. 58/1969 Sb. či § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že nejsou dány ani podmínky pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ani podmínky pro odpovědnost podle § 420 obč. zákoníku, neboť vytýkaná jednání státu nemohla být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Městský soud lapidárně odkázal na důvody zařazené do odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Podle vedlejší účastnice si stěžovatelka ryze účelově vykládá institut nesprávného úředního postupu, proto považuje stěžovaná rozhodnutí soudů za zcela přiléhavá, neboť o výkon státní moci nešlo a zvláštní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem na tento případ nedopadá. Dále upozornila, že stěžovatelka v intencích § 14 zák. č. 82/1998 Sb. žalovaný nárok neuplatnila u příslušné organizační jednotky státu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformulovala.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit ji žalovanou částku, a to z různých právních důvodů. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti státu, zejména podle speciálních předpisů zakotvujících odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení vzniku předpokladů odpovědnosti. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se soudy vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami vycházejícími převážně z nepřesných představ o právních konstrukcích (platí předně o údajném nesprávném úředním postupu, protože je notorietou, že výkon výstavnictví nebyl a není výkonem státní správy).
Z těchto důvodů nemohlo ani dojít k zásahu do dalších tvrzených stěžovatelčiných základních práv (na ochranu majetku a na ochranu práva podnikání).
Ústavní soud nepřehlédl oprávněnou námitku stěžovatelky vůči nesprávnému počítání lhůty pro případné doplnění dovolání. Závěr Nejvyššího soudu o pozdním doplnění je evidentně v rozporu s § 57 obč. soudního řádu (včetně nesprávného určení počátku běhu). Ovšem ani případné zohlednění obsahu tohoto doplnění nemohlo mít závěr na správné posouzení nepřípustnosti tzv. nenárokového dovolání. Z tohoto důvodu neshledává Ústavní soud racionálním rušit napadené usnesení Nejvyššího soudu, neboť by ani nové posouzení dovolání nemohlo vést k rozhodnutí pro stěžovatelku příznivější.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu