Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Ludmily Kohutové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 21 Cdo 2026/2022-821, výrokům III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 č. j. 30 Co 391/2021-778 a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. srpna 2021 č. j. 48 C 118/2013-709, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z evidence obdržených podání vyplývá, že Ústavnímu soudu byla již dříve, dne 21. 4. 2022, doručena ústavní stížnost téže stěžovatelky směřující pouze proti nákladovým výrokům týchž - v záhlaví uvedených rozhodnutí [stěžovatelka v ní brojí proti výrokům IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 1. 2022 č. j. 30 Co 391/2021-778 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 118/2013-709]. Ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1081/22 a doposud o ní Ústavním soudem nebylo rozhodnuto. Výrok o náhradě nákladů řízení má totiž k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení sice není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], odporovalo by však principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, samostatně přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší. Nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu i v nákladových výrocích, žádnou argumentaci, natož pak ústavněprávní ve vztahu k nákladům řízení v ní však neuvedla.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném, aby upustil od porušování zákazu diskriminace jednáním popsaným v žalobě, a dále se po něm domáhala, aby jí zaplatil částku ve výši 4 750 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnila tím, že se jako zaměstnankyně vedlejšího účastníka na pracovišti v období let 2012 - 2013 zaprvé stala terčem nedůvodných výtek z jeho strany, zadruhé, že jí vedlejší účastník kladl překážky v plnění pracovních povinností vydáváním protichůdných či protiprávních pokynů, vyžadováním nestandardních zpráv, stěžovatelce byl přidělen pomalý počítač nevhodný pro práci, kterou vykonávala, za třetí, že jí vedlejší účastník bránil v přístupu k relevantním informacím potřebným k plnění pracovních úkolů. Dále za čtvrté měl vedlejší účastník stěžovatelku hůře odměňovat oproti jiným srovnatelným zaměstnancům a dne 2. 11. 2012 jí měl neoprávněně doručit vytýkací dopis a odebrat osobní příplatek, čímž se plat stěžovatelky snížil z částky 23 640 Kč na částku 20 640 Kč. Požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění stěžovatelka rozdělila tak, že za nerovné zacházení z uvedených důvodů zaprvé požadovala částku 1 556 667 Kč, zadruhé částku 783 333 Kč, zatřetí částku 783 333 Kč a začtvrté částku 1 626 667 Kč.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. 48 C 118/2013-263 žalobu stěžovatelky zamítl.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 30 Co 145/2017-378 rozsudek obvodního soudu zčásti změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od jednání v rozsudku specifikovaném znění zamítl a zčásti jej v zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení částky 4 750 000 Kč potvrdil.
6. Oba uvedené rozsudky byly následně k dovolání stěžovatelky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 2262/2018-437 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vysvětlil, že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí - na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty - do platové třídy nebo platového stupně v souladu s výše uvedenými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či platového stupně. Městský soud podle Nejvyššího soudu pochybil, nezabýval-li se řádně tvrzením stěžovatelky, že u vedlejšího účastníka dochází k rozdílnému odměňování, které spočívá v nezařazení stěžovatelky do srovnatelné platové třídy oproti vyjmenovaným kompetenčně a hierarchicky srovnatelným zaměstnancům a v neplacení srovnatelných pololetních odměn vůči týmž zaměstnancům.
7. V dalším řízení obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 48 C 118/2013-545 žalobu opět zamítl.
8. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Co 10/2020-595 výše uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil.
9. Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 1486/2020-660 dovolání v části, v níž stěžovatelka napadala rozsudek městského soudu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od stěžovatelkou popsaného rozdílného zacházení, odmítl pro nepřípustnost. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání vyhověl a napadený rozsudek městského soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 4 750 000 Kč, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí městského soudu, platí také na rozsudek obvodního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4 750 000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že nebylo-li soudy náležitě zjištěno, do jaké platové třídy měla být zařazena stěžovatelka a jí označení zaměstnanci vedlejšího účastníka (vůči nimž s ní mělo být zacházeno nerovně), podle kritérií stanovených v zákoníku práce a v prováděcích nařízeních vlády, je závěr soudů, že vedlejší účastník ve vztahu ke stěžovatelce neporušil zásadu rovného zacházení při odměňování zaměstnanců, nejen předčasný a tudíž nesprávný, ale i v rozporu s předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným přímo v této věci (ze dne 28.
11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2262/2018) nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3516/2018. Nejvyšší soud uzavřel, že závěr městského soudu, že zaměstnankyně vedlejšího účastníka zařazené do vyšší platové třídy než stěžovatelka není možné považovat za srovnatelné se stěžovatelkou, neboť k jejich zařazení do vyšší platové třídy existoval vždy věcný důvod, a to s ohledem na to, že jde o zkušené či vedoucí zaměstnankyně, není správný, neboť tyto skutečnosti nemohou mít vliv na určení platové třídy zaměstnance.
Správným Nejvyšší soud neshledal ani závěr městského soudu, že není rozhodné, zda vedlejší účastník při odměňování svých zaměstnanců postupoval plně v souladu s právními předpisy a zda všechny své zaměstnance správně zařadil do platových tříd podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu ve veřejných službách a správě, neboť byla-li by shledána opodstatněnou námitka stěžovatelky, že nebyla - na rozdíl od jiných zaměstnanců vedlejšího účastníka vykonávajících práci odpovídající platové třídě - vedlejším účastníkem zařazena do této třídy, přestože jí na ni "ze zákona vzniklo právo", pak by vedlejší účastník takovým postupem vůči stěžovatelce porušil zásadu rovného zacházení se zaměstnanci.
K námitce stěžovatelky, že se soudy náležitě nezabývaly otázkou její diskriminace zaměstnavatelem pro její přesvědčení (světonázor), Nejvyšší soud poukázal na to, že soudy se touto otázkou zabývaly, ale dospěly k závěru, že o diskriminaci z tohoto důvodu v posuzovaném případě nejde, neboť světonázor nemůže spočívat pouze v jiných názorech stěžovatelky na řešení konkrétních problémů vznikajících při výkonu její práce pro zaměstnavatele; s tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelky, že jí vedlejší účastník neprávem odňal osobní ohodnocení a že jí na rozdíl od všech označených srovnatelných pracovníků nebyly vypláceny pololetní odměny, poukázal na to, že soudy v předmětné věci dospěly ke skutkovým závěrům, že osobní příplatek 3 000 Kč byl stěžovatelce odebrán a pololetní odměny přestal vedlejší účastník stěžovatelce poskytovat v důsledku nedostatků v její práci (opakované nedodržování termínů při plnění pracovních úkolů).
Uvedený postup vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele stěžovatelky spočívající v odnětí osobního příplatku a neposkytnutí odměn jakožto složek platu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť se nedostatky v práci stěžovatelky (podle zjištění soudů) přímo projevily ve výsledcích jí odváděné práce, k čemuž u jiných zaměstnanců nedošlo.
11. Následně rozhodoval obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 118/2013-709, ve kterém ve výroku I. nepřipustil návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby ze dne 19. 8. 2021. Ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 51 290 Kč. Ve výroku III. zamítl žalobu co do částky 4 698 710 Kč. Výrokem IV. pak uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Obvodní soud po právní stránce hodnotil zjištěný skutkový stav s odkazem na § 16 a § 17 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a § 2 a § 10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), když se zabýval tvrzeným nerovným zacházením vedlejšího účastníka se stěžovatelkou ze čtyř výše vymezených okruhů důvodů.
Vycházel přitom z toho, že stěžovatelka netvrdí žádný z diskriminačních důvodů ve smyslu antidiskriminačního zákona (důvody jako oprávněná kritika, rozdílný názor na interní postupy, snaha o odborné plnění povinností apod., nelze podřadit pod "odlišný světový názor" ve smyslu § 2 antidiskriminačního zákona). Ohledně prvních tří nároků obvodní soud setrval na svém právním posouzení, které podrobně rozebral ve zrušeném rozsudku ze dne 14. 7. 2016, když tyto závěry potvrdil i městský soud a Nejvyšší soud těmto závěrům ve svých kasačních rozsudcích ze dne 28.
11. 2018 a ze dne 27. 1. 2021 nic nevytkl. Spatřovala-li tedy stěžovatelka nerovné zacházení zaprvé v nedůvodném pronásledování spočívajícím v neoprávněných výtkách, výhradách, vyhrožování finančními postihy a výpovědí, nebylo nic takového v řízení prokázáno. Byla-li stěžovatelce udělena výtka, šlo o reakci vedlejšího účastníka na nedostatky v její práci. Uváděla-li stěžovatelka dále, že nerovné zacházení s ní spočívá zadruhé v kladení překážek v práci, vydávání protichůdných a zavádějících pokynů a pokynů v rozporu s interními předpisy, vyžadování nadbytečných a nestandardních zpráv a stanovisek k postupům a zatřetí v bránění v přístupu k informacím a neposkytování relevantních informací, stěžovatelka ani přes opakovanou výzvu soudu nedoplnila svá tvrzení o tom, ve srovnání s jakými zaměstnanci s ní v tomto směru mělo být zacházeno odlišně.
12. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v obou kasačních rozsudcích ze dne 28. 11. 2018 a ze dne 27. 1. 2021 se obvodní soud dále v tomto rozsudku zabýval tvrzením o nerovném zacházení spočívajícím začtvrté v nerovném odměňování, konkrétně se zaměřil na to, zda byla stěžovatelka řádně zařazena do platové třídy, a zda s ní bylo v tomto smyslu zacházeno stejně jako se srovnatelnými zaměstnanci, a dospěl k závěru, že popis pracovní činnosti stěžovatelky odpovídá 12. platové třídě, vedlejší účastník měl tedy stěžovatelku zařadit do této platové třídy, nikoli do třídy 11. Obvodní soud proto uzavřel, že vedlejší účastník porušil zásadu rovného zacházení ve smyslu § 16 zákoníku práce. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že jí bylo odebráno osobní ohodnocení, pak důvodem nebylo diskriminační jednání vedlejšího účastníka, ale prokázané nedostatky v práci stěžovatelky. S ohledem na uvedené, obvodní soud přiznal stěžovatelce náhradu škody ve výši 51 290 Kč, představující rozdíl mezi platem, který měl být stěžovatelce vedlejším účastníkem vyplácen podle zákoníku práce a prováděcích právních předpisů, a platem, který jí byl vyplacen ve skutečnosti. Ve zbývající části (4 698 710 Kč) shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. Návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby ze dne 19. 8. 2021 obvodní soud nepřipustil dle § 95 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o nárok, o kterém již bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto, a brání tomu tak překážka rei iudicatae.
13. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby na základě podání stěžovatelky ze dne 7. 10. 2021 (výrok I.), odvolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku obvodního soudu odmítl (výrok II.) a výrokem III. rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrdil. Vzhledem k tomu, že závěrům obvodního soudu a městského soudu vyjádřeným v souvislosti s výše uvedenými třemi nároky Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 28. 11. 2018, resp. ze dne 27. 1. 2021 nic nevytkl, městský soud na tyto závěry odkázal. Městský soud se dále ztotožnil se závěrem obvodního soudu, který vyhověl žalobě co do částky 51 290 Kč, jakož i s jeho závěrem ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 4 698 710 Kč, neboť ho shledal správným, když navíc tento vychází ze závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem. Jde-li o námitku stěžovatelky, že jí vedlejší účastník neprávem odňal osobní ohodnocení, a že jí na rozdíl od všech označených srovnatelných pracovníků nebyly vypláceny pololetní odměny, setrval obvodní soud na svých předešlých závěrech, že osobní příplatek 3 000 Kč byl stěžovatelce odebrán a pololetní odměny přestal vedlejší účastník stěžovatelce poskytovat v důsledku nedostatků v její práci; těmto závěrům nic nevytkl ani Nejvyšší soud.
14. Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v jeho odůvodnění uvedl, že závěr městského soudu, že jiný názor stěžovatelky na řešení konkrétních problémů vznikajících při výkonu její práce pro zaměstnavatele (vedlejšího účastníka) nelze podřadit pod pojem "světový názor" ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, je v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v předchozím rozsudku v této věci ze dne 27.
1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1486/2020. Nejvyšší soud konstatoval, že v předmětné věci městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a náležitě odůvodnil, proč neprovedl některé důkazy navržené stěžovatelkou. Nejvyšší soud nezjistil ani stěžovatelkou namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, resp. mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, učiněnými odvolacím i nalézacím soudem. Nejvyšší soud konstatoval, že soudy se skutkovým stavem řádně zabývaly a stručně a jasně vysvětlily, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, mají za prokázané a které nikoliv.
Nejvyšší soud připomněl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom nelze v dovolacím řízení probíhajícím důvodně zpochybnit.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že dovolání odmítl jako nepřípustné. Přitom se nevypořádal s tvrzením, že napadený rozsudek městského soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 21 Cdo 3858/2020-411. Nevzal tak v úvahu, že napadený rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to v otázce aplikace antidiskriminačního zákona, jakožto právního prostředku ochrany zaměstnance před nerovným zacházením, dané např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 21 Cdo 3858/2020-411. Uvedený rozsudek Nejvyšší soud nevzal v úvahu. Tím, že bylo dovolání odmítnuto v této otázce jako nepřípustné, nemohlo dojít na posouzení důvodnosti dovolání a právní argumentaci, že projednávanou věc je nutno posuzovat podle antidiskriminačního zákona, a to i co do obráceného důkazního břemene. Nejvyšší soud aproboval rozsudky soudů nižších instancí, které tento zákon ústavně konformním způsobem neaplikovaly. Teleologickým výkladem lze přitom dovodit, že antidiskriminační zákonodárství je, jde-li o důkazní břemeno a hodnocení důkazů, postaveno na zásadě in dubio pro discriminatum, kterou se judikatura Nejvyššího soudu systematicky snaží "oklešťovat".
16. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem městského soudu, nepřímo aprobovaným Nejvyšším soudem, že "antidiskriminační zákon totiž nechrání jakékoliv smýšlení (byť hodnotově zabarvené)". Stěžovatelka poukazuje na to, že antidiskriminační zákon je podústavním právním předpisem, podle čl. 3 odst. 1 Listiny jsou rovná práva zajištěna všem, mimo jiné bez rozdílu "jiného smýšlení", pod nějž lze zahrnout i příčinu, pro niž je stěžovatelka vedlejším účastníkem diskriminována. Mělo-li by být se zaměstnancem ve státním sektoru nerovně zacházeno proto, že v rámci vnitřní organizační struktury zaměstnavatele vysloví jiný názor či upozorní na nedostatky, došlo by systémově k potlačování demokraticky pojaté spolupráce.
17. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud neposoudil meritorně otázku, zda k diskriminaci odměňováním dochází i v případě, že zaměstnanci nejsou pravidelně vypláceny pololetní odměny, které tak mají faktickou povahu 13. a 14. platu. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud tím, že odmítl její dovolání pro nepřípustnost, přičemž meritorně neposoudil ani otázky, zda náhradu nemajetkové újmy lze požadovat při více diskriminačních skutcích ze strany zaměstnavatele jako celek v jedné částce, či ji je nutno rozdělit na dílčí částky podle jednotlivých skutků, a jaká jsou kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
18. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že jí nepřisvědčil v námitce, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, když městský soud se nevypořádal s řadou v odvolání uvedených námitek a tvrzení, zejména pak v souvislosti s judikaturou Soudního dvora Evropské unie o diskriminaci odměňováním. Důvody pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost uváděné Nejvyšším soudem jsou přepjatě formalistické. Stěžovatelka namítá, že v posuzované věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, resp. mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, učiněnými městským soudem i obvodním soudem.
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
36. Jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu byla již dříve, dne 21. 4. 2022, doručena ústavní stížnost téže stěžovatelky směřující pouze proti nákladovým výrokům v záhlaví uvedených rozhodnutí (proti výrokům IV. a V. rozsudku městského soudu a výroku IV. rozsudku obvodního soudu).
37. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, jestliže Ústavní soud již v téže věci jedná; podal-li jej oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník. Vzhledem k tomu, že ke dni zahájení řízení v nyní posuzované věci již Ústavní soud o téže věci (v části týkající se nákladových výroků rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu) jedná, přičemž v obou těchto věcech je stěžovatelka zároveň navrhovatelkou, a tedy účastnicí řízení, zastoupená týmž právním zástupcem, brání dalšímu postupu v daném řízení překážka věci dříve zahájené (litispendence). Nyní posuzovaný návrh je proto v této části nepřípustný.
38. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku III. napadeného rozsudku městského soudu a výroku III. napadeného rozsudku obvodního soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky směřující proti výrokům IV. a V. napadeného rozsudku městského soudu a výroku IV. napadeného rozsudku obvodního soudu Ústavní soud mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu