Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupené JUDr. E. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 13 Co 298/97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 1994, č.j. 15 C 153/92-139, vydaném ve věci stěžovatelky (navrhovatelky) proti odpůrcům 1. K., B., 2. obci D.L. a 3. České republice - Okresnímu úřadu ve Ž.S. o uzavření dohody o vydání parcely č. 184 zastavěná plocha o výměře 306 m2, parcely č. 183 zastavěná plocha o výměře 219 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu ve Ž.S., pracoviště V.B., pro obec a katastrální území D.L. (dále jen "předmětné nemovitosti") byla odpůrci obci D.L. uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání předmětných nemovitostí. V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Brně uvedl, že předmětné nemovitosti přešly na stát od původních vlastníků, prarodičů stěžovatelky, znárodněním, a to výměrem Ministerstva lehkého průmyslu ze dne 30. 11. 1951, č j. 226771/5 A 11/2. Stěžovatelka podala výzvu k jejich vydání podle zákona č. 87/1991 1
I. ÚS 439/97
Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ke znárodnění předmětných nemovitostí prý došlo podle ustanovení "§ 1 odst. 1 č. 25 zákona č. 114/1948 Sb.", o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, neboť se údajně jednalo o podniky, které měly více než 50 zaměstnanců. V předloženém materiálu o znárodnění předmětné firmy prý však chybí dostatek dokladů o tom, zda byl zjišt'ován počet zaměstnanců firmy po válce, přičemž ze spisu o zavedení národní správy a z odvolání J.U.
(prarodiče stěžovatelky) je prý patrno, že ve firmě pracovalo celkem nejvíce 33 lidí. Navíc - v důsledku sporu mezi majitelem firmy a dělníky - došlo ke snížení stavu pracovníků o deset dělníků, z čehož vyplývá, že J.U. v žádosti o poukázání pracovních sil ze dne 12. 1. 1948 mohl uvést stav 28 pracovníků. Tento údaj potvrdil také svědek J.V., který v této firmě pracoval. Proto vzal Městský soud v Brně za prokázáno, že firma J.U. neměla více než 50 pracovníků a že tedy k jejímu znárodnění došlo v rozporu se zákonem.
Stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., další oprávněné osoby V.K. a B.U. vzaly v průběhu řízení svůj návrh zpět. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. 13 Co 37/95, byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně změněn tak, že byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byla žalované obci D.L. stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně zejména uvedl, že podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1.
4. 1991) věc drží. To prý znamená, že hmotně právní legitimace k vydání (roz. věci) není odvislá od vlastnictví k věci, která má být vydána, nýbrž od samotné držby věci, přičemž pojem držby věci a její vlastnictví nelze ztotožňovat.
Z provedeného dokazování (výpis z evidence nemovitostí ze dne 17. 4. 1991) krajský soud dovodil, že jako uživatel předmětných nemovitostí byla uvedena obec D.L., s níž ostatně stěžovatelka také jednala, nikdy prý však u ní neuplatnila výzvu na vydání předmětných nemovitostí. Výzvu (ze dne 18. 4. 1991) stěžovatelka však uplatnila toliko u žalovaného s. p. K., tzn. u jiného subjektu než je subjekt uvedený v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Za těchto okolností proto Krajský soud v Brně změnil napadený rozsudek Městského soudu v Brně a nezabýval se otázkou, 2
I. ÚS 439/97 zda ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, "neboť i kdyby tornu tak bylo, nemělo by to vliv na jeho rozhodnutí."
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 852/96, byl z důvodu dovolání stěžovatelky citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, že se "zamítá návrh žalobkyně, aby žalované obci D.L., okres Ž.S., byla stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitosti" a ve výroku o nákladech řízení, zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR odkázal na svůj dřívější judikát (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 14/1994), podle něhož "jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitosti) domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy." Podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 16.
4. 1991 byl vlastníkem sporných nemovitostí s.p. K.B. S tímto subjektem stěžovatelka jednala a žádala jej o vydání nemovitostí a K.B. prý údajně sám uznal, že je povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Dalším výpisem z evidence nemovitostí ze dne 17. 12. 1991 byla vyznačena změna ohledně vlastníka - uživatele na obec D.L. a to na základě usnesení K. č. VILI/A-158-25/1-154-Kn ze dne 25. 1. 1954. Podle tohoto usnesení byly předmětné nemovitosti převedeny z majetkové podstaty Okresního stavebního podniku T.
do majetkové podstaty operativní správy D.L. s platností od 1. 1. 1954. Stěžovatelka se tedy při podání výzvy, kterou K.B. obdržel dne 20. 4. 1991, řídila výpisem z evidence nemovitostí. O postoupení této výzvy k vydání věci byla nepřímo informována K.B., který tak učinil přípisem adresovaným Obecnímu úřadu D.L. a Stavebnímu podniku B. dne 8. 10. 1991. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že stěžovatelka postupovala na základě objektivně zjistitelných údajů a mohla se v dobré víře domnívat, že K.B.
je povinnou osobou, u níž oprávněně uplatnila nárok na vydání věci. "Komplikovanost a malá přehlednost a možnost změn v nositelích oprávnění ... neumožňovala žalobkyni jinak postupovat." Oprávněné osoby totiž ani neměly právo být informovány o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí. Proto byla 3
I. ÚS 439/97 stěžovatelka (žalobkyně) odkázána na údaje v evidenci nemovitostí, o jejichž spolehlivosti neměla důvod pochybovat, takže jí nelze v tomto směru nic vytýkat. Výzva stěžovatelky prý tedy byla provedena platně a má účinky podle § 5 odst. 2 zákona č.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala svoje tvrzení, že firma J.U., k jejímuž provozu sloužily předmětné nemovitosti, v rozhodném období nezaměstnávala více než 50 osob. Z provedeného dokazování údajně vyplynulo, že firma měla v období let 1947 - 1948 vysoké objednávky na výrobu zboží a za tím účelem zaměstnávala především domácké pracovníky, z nichž mnozí nebyli majitelem firmy evidováni např. pro účely nemocenského pojištění a z tohoto důvodu nebyli ani nikde uváděni.
Krajský soud proto nepovažoval za věrohodné majitelovy údaje o počtu osob pracujících pro firmu, jež uvedl do protokolu o zavedení národní správy a do odvolání proti výměru o jejím zavedení, nýbrž své závěry opřel o "porovnání seznamu osob pro firmu pracujících v lednu a únoru 1947 a o žádost J.U. o přidělení pracovních sil z ledna 1948". Proto Krajský soud v Brně usoudil, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by bylo znárodnění majetku jejích právních předchůdců provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. naplněno nebylo.
4
I. ÚS 439/97 proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména s čl. 36 odst.
1. Stěžovatelka se domnívá, že závěr odvolacího soudu je zcela nesprávný a nemá oporu v provedených důkazech. Svědek V., který "je jedním z mála žijících a přesně orientovaných svědků", vypovídal jednoznačně o počtu pracovníků v předmětné firmě. Nicméně odvolací soud "učinil zcela formální závěr z předložených listinných důkazů, kdy na základě zcela nepřesných a smyšlených počtů pracovníků uvedených v hlášeních o předpokladech znárodnění dochází ... přesto k přesným závěrům." Seznamy osob, sloužící jako předpoklad pro znárodnění, prý však byly připravovány zkresleně, aby ke znárodnění mohlo dojít. Krajský soud údajně nevyvodil žádný závěr z rozporu mezi výpovědí svědka V. a listinnými důkazy, čímž porušil i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z těchto právních předpisů ústavní soud v souzené věci vycházel.
Podle obsahu spisu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, tj. soudu prvního stupně, ve věci samé, neboť krajský soud zamítl návrh stěžovatelky, aby byla žalované obci D.L. stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí, zatímco Městský soud v Brně tomuto návrhu vyhověl. V souzené věci tedy nastala situace, že "okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná" (srov. B/D/M, Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 678). Na tom nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud již - na základě dříve podaného dovolání - rozhodoval o pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně 5
I. ÚS 439/97 ze dne 5. 10. 1995, neboť napadený rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 8. 1997 je rozhodnutím novým, proti němuž stěžovatelka z výše uvedených důvodů mohla opět podat další dovolání. To však stěžovatelka - jak plyne ze soudního spisu -neučinila a podala přímo u Ústavního soudu ústavní stížnost. Tím jednala v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, z níž plyne, že dovolání přípustné podle občanského soudního řádu je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je přípustnost ústavní stížnosti podmíněna (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck Praha 1995, str. 311).
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 1998
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj