Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Foltina, zastoupeného Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem Nový Malín 426, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, č. j. 23 Cdo 3102/2016-224, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 7 Cmo 49/2015-195, za účasti Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud si při projednávaném případu vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 Cm 276/2009, a to především za účelem posouzení toho, jak stěžovatel v dovolání vymezil důvod přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a zda lze tedy postup Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní. K uvedenému je třeba uvést, že stěžovatel vymezil důvody svého dovolání zcela obecně a nelze tak dospět k závěru, že by Nejvyšší soud v dané věci pochybil. Z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel se však ve svém dovolání zaměřil především na skutkovou stránku případu, jejíž posuzování Nejvyššímu soudu v zásadě nenáleží. Nejvyšší soud v napadeném dovolání zcela správně konstatoval, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je jednou z povinných náležitostí dovolání, musí v něm být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16
ze dne 15. 3. 2017). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu).
Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 1594/16
ze dne 1. 11. 2016).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl formálně pro nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu, avšak věcně mu vytkl vady spočívající v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti a uplatnění procesních a skutkových námitek, které nejsou v dovolacím řízení samostatně projednatelné či vůbec přípustné. Za takového stavu může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93
ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
V projednávaném případě nepředstavuje dovolání stěžovatele efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelových základních práv.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez účastníků řízení ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, č. j. 23 Cdo 3102/2016-224, pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 7 Cmo 49/2015-195, pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu