Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jindřišky Pecharové, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2008, čj. 11 C 58/2006-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, čj. 21 Co 2/2011-39 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2012, čj. 28 Cdo 4435/2011-178, takto: JUDr. Ludvík David, soudce Ústavního soudu, je vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4595/12
.
Druhému senátu Ústavního soudu byl předložen k posouzení a rozhodnutí návrh na vyloučení soudce Ústavního soudu Ludvíka Davida, člena I. senátu z projednání a rozhodnutí výše uvedené věci, odůvodněný tím, že byl účasten rozhodování v téže věci jako soudce Nejvyššího soudu.
Předpoklad daný ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl naplněn, druhý senát, určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu
Dovozuje-li tedy stěžovatelka, že oprávnění přisvojit si peněžní prostředky jí vzniklo již samotným předáním vkladní knížky vkladatelem, jde podle Nejvyššího soudu o názor očividně právně nesprávný, s nímž se soudní judikatura rozchází.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a že napadenými rozhodnutí došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy se totiž dostatečným způsobem nezabývaly právním hodnocením vkladní knížky, a tudíž dostatečným způsobem nepřihlédly ke specifikům, vztahujícím se k vkladní knížce jako finančnímu produktu, z nichž by vyplynula nevěrohodnost výpovědi původního žalobce i dalších svědků. Soudy dostatečně nezohlednily charakter právního úkonu původního žalobce spočívajícího ve faktickém předání vkladní knížky stěžovatelce, jakožto úkonu projevu vůle směřující k možnosti nakládání s prostředky uloženými na účtu bez nutnosti zajištění dalšího specifického souhlasu k výběru finančních prostředků. Tímto předáním vlastně původní žalobce udělil stěžovatelce dispoziční právo. Soudy dále dospěly k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by jí původní žalobce udělil k výběru finančních prostředků ve výši 560.000 Kč výslovný souhlas a že dispoziční právo udělené žalobcem není v tomto případě dostatečné a byť se v případě účastníků jednalo o vztah velice blízký (blížící se manželskému) nelze s ohledem na výši žalované částky uvažovat o úkonu v rámci běžné správy majetku manželů (osob blízkých). Stěžovatelka dále poukázala na dvě specifika vlastní knížky, k nimž obecné soudy nepřihlédly. Mezi první specifikum lze zařadit nutnost dispozice se samotnou vkladní knížkou jakožto listinou, opravňující držitele této listiny u příslušné finanční instituce k výběru finančních částek. Samotným předáním vkladní knížky původního žalobce do držení stěžovatelky lze v tomto právním úkonu shledávat projev vůle směřující k volnému nakládání s finančními prostředky složenými na účtu, k němuž je vkladní knížka vedena a tudíž i samotnému udělení souhlasu, byť nepřímého, k vybrání částky přesahující obvyklou správu majetku mezi stěžovatelkou a původním žalobcem. Druhým specifikem vyplývajícím z existence vkladní knížky je vědomost aktuálního stavu vložených disponibilních finančních prostředků na účtu, ke kterému je vkladní knížka vydána. S ohledem na to, že obecné soudy k těmto specifikům nepřihlédly, nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi a porušily základní práva stěžovatelky.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak dospěl k závěru, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu svá napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily a jejich závěry nelze shledat jako excesivní či nedostatečně odůvodněné.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu