Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Vídeňská 11/127, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2024 č. j. 2 To 75/2024-76, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2024 sp. zn. 46 Nt 37/2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
2. Před obecnými soudy stěžovatel navrhoval povolení obnovy řízení. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť tento fakticky nepředložil žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, u kterých by se soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda by tyto mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. S argumentací stěžovatele uplatněnou v návrhu na povolení obnovy řízení včetně neprovedení důkazu výpověďmi navrhovaných svědků S. a M., na které stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení odkazoval, se soudy plně vypořádaly již v rámci konečného rozhodnutí v předmětné věci. Sám stěžovatel v rámci návrhu zmínil, že jím uvádění svědci již byli navrhováni obhajobou ke slyšení a soudy této žádosti nevyhověly. Logicky tak nemůže jít o důkazy nové, soudu neznámé. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Konstatoval, že podaná stížnost je v podstatné části argumentace totožná s návrhem na povolení obnovy řízení, kterým se už podrobně zabýval krajský soud, a vysvětlil, proč nelze návrhu na povolení obnovy řízení vyhovět. Vrchní soud tedy jen stručně shrnul, že návrhy na výslech svědků, kterými stěžovatel argumentoval, byly uplatněny již v původním řízení, v rámci kterého také bylo soudem prvního stupně i odvolacím soudem vysvětleno, proč jim nebylo vyhověno.
3. Proti usnesení krajského soudu a vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvádí, že se situace od právní moci odsuzujícího rozsudku změnila, neboť získal výpověď dvou svědků, a to J. I. S. a M. I. M. Tito svědci byli navrhováni ve prospěch obhajoby, ovšem soudy je nepřipustily. Díky jejich výpovědi lze dle stěžovatele některé svědecké výpovědi provedené v trestním řízení hodnotit jako nevěrohodné.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. K obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 ), jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 ). Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Z pohledu Ústavního soudu je přitom stěžejní, zda bylo dostatečně odůvodněno, proč předestřené nové skutečnosti soud neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14.
4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 ).
6. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí. Stěžovatel nepředestřel ústavněprávní argumentaci, pouze zopakoval tvrzení, která již uvedl v návrhu na povolení obnovy řízení a také ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. Jeho argumenty se jak krajský soud, tak vrchní soud již zabývaly, přičemž dospěly k jednoznačným závěrům, které přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud neshledal v postupu krajského a vrchního soudu nic, co by konstruovalo zásah do základních práv stěžovatele.
Krajský i vrchní soud pečlivě vysvětlily, že návrhy stěžovatele (provedení důkazu výslechem dvou výše jmenovaných svědků), kterými argumentoval na podporu povolení obnovy řízení, již byly zmíněny a vypořádány v původním trestním řízení. Ostatně i v podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že svědci již "byli navrhováni jako důkazy obhajoby, ovšem soudy je nepřipustily, i přestože se jednalo o klíčové svědky obhajoby." Lze proto pouze zopakovat, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by již nebyly známé v trestním řízení, ani nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy pečlivě posoudily povahu a závažnost návrhů stěžovatele a jejich postup plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu