Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2009, čj. 28 Cdo 5348/2007 - 343, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, čj. 23 Co 189/2007 - 318, rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 C 661/2005 - 271, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2005, čj. 28 Cdo 55/2004 - 103, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval okolnosti, za kterých jako původní vlastník nemovitostí v Bříství uzavřel kupní a leasingovou smlouvu, což doprovodil tvrzením, že se tak stalo za nápadně nevýhodných podmínek, neboť společnost VLTAVÍN leas, a. s., využila jeho finanční tísně, nezkušenosti a neopatrnosti. Zmíněné smlouvy stěžovatel uzavřel proto, aby získal finanční prostředky pro podnikání svého syna, a nikoliv s cílem zřídit v nemovitosti velkoobchodní prodejnu přírodního oleje Quatro, jak na radu žalobce uvedl v podnikatelském záměru. Neměl možnost si smlouvy přečíst, neuzavíral je tedy svobodně a vážně, neboť nevěděl, co vlastně podepisuje. Až později zjistil, že podepsal kupní a leasingovou smlouvu, na jejichž základě nemovitost prodal a dále ji mohl pouze užívat s možností její zpětné koupě.
Smlouvami upravené finanční podmínky odporují dobrým mravům, neboť za nemovitost obdržel po zdanění pouze 335.150,- Kč, ačkoliv znaleckým posudkem z roku 1999 byla odhadnuta částkou 1,226.960,- Kč a v roce 2009 dokonce částkou 3,385.000,- Kč. Společnost Vltavín leas, a. s., navíc leasingem získala nejen nemovitost, ale i pohledávku vůči stěžovateli ve výši 247.535,30 Kč a 515.000,- Kč. Protože smlouvy byly podepsány pouze stěžovatelem, byla jimi jeho manželka zbavena vlastnictví nemovitosti ve společném jmění manželů. Smlouvy rovněž obcházejí ustanovení o propadné zástavě.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí neposuzoval okolnosti uzavření smluv z hlediska principu ochrany slabší strany, zakotvené v § 53 odst. 3, § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 občanského zákoníku, přesto, že stěžovatel smlouvy uzavíral jako spotřebitel. Nesouvisely totiž s jeho podnikáním a k vypracování podnikatelského záměru byl zmíněnou společností vyzván s tím, že je to jen formalita.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za korektní.
Po přezkoumání věci z hlediska argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy tak, jako by Ústavní soud byl další instancí v soustavě obecného soudnictví, což, jak vyplývá ze shora uvedených principů jeho činnosti, není. Ve zkoumané věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud je při přezkoumání jejich rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
Stěžovatelova právní argumentace vztahující se k okolnostem, za kterých byly smlouvy uzavřeny, k jejich nevýhodnosti a tvrzené finanční tísni, byla již obsahem jím podaného odvolání a dovolání. Ústavní soud proto přezkoumal, zda obecné soudy svým postupem neporušily jeho právo na spravedlivý proces a tím i právo na ochranu vlastnictví tím, že by se jeho argumenty adekvátně nezabývaly. Takový případ však ve věci stěžovatele zjevně nenastal. Nutno připomenout, že věc prošla dvakrát všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího před Nejvyšším soudem.
Okolnosti uzavření obou smluv zevrubně zkoumal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a v konečné fázi i soud dovolací. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí detailně zabývaly jak právní povahou obou stěžovatelem uzavřených smluv, tak i okolnostmi jejich podpisu, respektive existencí stěžovatelovy finanční, případně jiné tísně. Důkladně zkoumaly soulad smluv se zákonem a dobrými mravy, včetně toho, zda neobcházejí ustanovení zákona zakazující propadnutí zástavy věřiteli. Jejich závěru, že stěžovatel vlastnické právo pozbyl již uzavřením smlouvy kupní, když s ohledem na princip smluvní autonomie podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku neshledaly existenci tísně ani nápadně nevýhodných podmínek podle § 49 občanského zákoníku, nelze proto z ústavně právního hlediska cokoli upřít.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí nevyrovnal s jeho námitkami ohledně ochrany slabšího účastníka smluvního vztahu, respektive neaplikoval ustanovení § 51a a násl. občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. V této souvislosti Ústavní soud pouze dodává, že citovaná ustanovení na případ stěžovatele zjevně nedopadají, neboť smlouvy uzavřel jako podnikatel, byť - jak tvrdí - na základě rady žalobkyně.
V předmětné věci tak dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se žádného svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje žádný rozpor. Napadená rozhodnutí jsou z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud obecné soudy učinily právní závěr, který adekvátně a logicky odůvodnily, Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu