Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 72/99, ze dne 14. 7. 1999, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 72/99, ze dne 14. 7. 1999. Rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 12/98, ze dne 23. 4. 1999, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a pokusu tohoto trestného činu a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let ve věznici s ostrahou. Uvedených trestných činů se měl dopustit tím, že jako statutární zástupce společnosti S., spol.
s r. o., objednal a následně odebral textilní zboží v závodě M., s. p., v celkové hodnotě 121 728 Kč, ačkoliv věděl, že faktury za odebrané zboží včas a řádně nezaplatí. Dále jako společník a majitel společnosti W., s. r. o., neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu pro Prahu 4 nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1 483 449 Kč a jako jediný společník a majitel společnosti S., spol. s r. o., neoprávněně uplatnil u Finančního úřadu pro Prahu 2 nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 946 783 Kč, ve výši 1 212 569 Kč a ve výši 1 083 555 Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu I.
stupně odvolání, které bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud I. stupně nevzal při prováděném dokazování v úvahu nejen obhajobu obžalovaného, ale i listinné důkazy o tom, že se obžalovaný jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Soud I. stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný po nákupu látek od společnosti M., s. p., skutečně zahájil výrobu zboží, k jehož účelu byly látky odebrány, a že tedy neměl v úmyslu podvést dodavatele a látky nezaplatit.
Jeho výpověď potvrdili i vyslýchaní svědci, a to v tom smyslu, že špatnou výrobou docházelo ke znehodnocení látek a k výrobě neprodejných výrobků. Stěžovatel se dostal do platební neschopnosti a nebyl schopen dostát svému smluvnímu závazku. Závěr obecných soudů, že stěžovatel spáchal rovněž pokus trestného činu podvodu, je podle názoru stěžovatele v rozporu s obsahem spisového materiálu a skutečností, neboť odpočet daně z přidané hodnoty mu byl zčásti vyplacen, a proto se nemůže jednat o pokus trestného činu.
Soud I. stupně měl podle stěžovatele při prováděném dokazování zajistit veškeré navrhované důkazy a ne je ryze účelově odmítat. Stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti na svědkyni B. Č., která před zahájením jejího výslechu u hlavního líčení obvinila obhájce stěžovatele ze spáchání trestného činu vůči ní. V současné době probíhá trestní stíhání této svědkyně, které bylo zahájeno na základě podnětu obhájce a není dosud ukončeno. Stěžovatel zpochybňuje listinné důkazy předložené touto svědkyní, která je prý předložila až při hlavním líčení a nikoli již v přípravném řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že soud I. stupně nerozhodoval o jeho vině objektivně a porušil tak čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím, že obhájci stěžovatele, JUDr. J. S., nebylo do dne podání ústavní stížnosti doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze, došlo k porušení čl. 13 cit. Úmluvy. K obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel pouze uvádí, že se jedná o ryze formální konstatování závěrů soudu I. stupně. Na základě žádosti Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil účastník a vedlejší účastníci řízení. Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Základní námitka ústavní stížnosti byla ve shodné podobě uplatněna již jako námitka odvolací a odvolací soud se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal, stejně jako soud I. stupně ve svém rozsudku. Obhajoba stěžovatele, že soudy nekvalifikovaly jeho počínání jako neschopnost dostát svému smluvnímu závazku, ale jako trestný čin podvodu a jeho pokusu, byla vyčerpávajícím způsobem vyvrácena Městským soudem v Praze po řádném provedení všech potřebných důkazů v rámci hlavního líčení a jejich vyhodnocení. Za zcela zavádějící a v rozporu se skutečností považuje soud tvrzení, že obhájci stěžovatele nebylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze.
Dle sdělení Městského soudu v Praze, který doručuje rozhodnutí soudu odvolacího, bylo toto usnesení doručeno jeho obhájci JUDr. J. S. dne 10. 8. 1999, o čemž svědčí jím podepsaná doručenka, založená v trestním spisu. Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření reagoval na tvrzení stěžovatele, která se týkala svědkyně Č. Rovněž potvrdil, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo obhájci i stěžovateli doručeno dne 10. 8. 1999. Vrchní státní zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo skutkové okolnosti případu a průběh odvolacího řízení.
Městské státní zastupitelství uvedlo, že vykonávalo dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a následně podalo na základě výsledků tohoto řízení obžalobu. Práva obžalovaného, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, byla zachována, nedošlo k porušení rovnosti stran. Tvrzení stěžovatele v tomto směru jsou vykonstruovaná a nezakládají se na pravdě. Veškeré námitky stěžovatele v podstatě směřují ke způsobu provádění a hodnocení důkazů v rámci soudního řízení trestního.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Dále je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda postupem soudů nebyla porušena stěžovatelova základní práva či svobody. To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek, které stěžovatel uplatnil v již průběhu trestního řízení, se dostatečně vypořádaly oba soudy v rámci veřejného projednávání věci. Stěžovatel v podstatě v ústavní stížnosti pouze tvrdí, že se trestného činu, z něhož byl obviněn, nedopustil, aniž by toto své tvrzení opřel o konkrétní argumenty. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatel se trestných činů, z nichž byl obviněn a posléze obžalován, dopustil, a tyto své závěry obsáhle odůvodnily ve svých rozhodnutích.
Závěrem Ústavní soud považuje za potřebné podotknout, že argumenty stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se dotýkají převážně postupu soudu I. stupně, zatímco ústavní stížnost směřuje výslovně pouze do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým zamítl odvolání stěžovatele. Jediný argument, vztahující se k rozhodování odvolacího soudu, se týká doručení jeho rozhodnutí obhájci stěžovatele. Podle stěžovatelova tvrzení mu do dne podání ústavní stížnosti rozhodnutí nebylo doručeno. Tomu odporuje obhájcem stěžovatele podepsaná doručenka s datem 10. 8. 1999 (č. listu 1513 soudního spisu).
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu