Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve složení z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kurky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M.T., Ing. M. Š.,Ing. N. Š. a Ing. arch. J. Š., zast. Mgr. R. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 11 Co 184/2004-230, a ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva BB, družstvo, sídlem Balbínova 22, Praha 2, zast. JUDr. T. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 11 Co 184/2004-230, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.12.2003, č.j. 16 C 91/2001-170, o spojení ústavních stížnosti vedených u Ústavního soudu pod sp.zn.
a
, takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatelů Ing. M. T., Ing. M. Š., Ing. N. Š. a Ing. arch. J. Š., zast. Mgr. R. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 11 Co 184/2004-230, vedená pod sp.zn.
I. ÚS 477/05
, a ústavní stížnost Bytového družstva BB, družstvo, sídlem Balbínova 22, Praha 2, zast. JUDr. T. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 11 Co 184/2004-230, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.12.2003, č.j. 16 C 91/2001-170, vedená pod sp.zn.
IV. ÚS 1021/07
, se spojují.
II. Ústavní stížnosti dosud vedené pod sp.zn.
I. ÚS 477/05
a sp.zn.
IV. ÚS 1021/07
budou nadále vedeny pod sp.zn.
I. ÚS 477/05
.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadli Ing. M. T., Ing. M. Š., Ing. N. Š. a Ing. arch. J. Š. napadli ve sporu vedeném proti Bytovému družstvu BB rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 11 Co 184/2004-230. Protože proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 10.11.2005, č.j.
I. ÚS 477/05-45
, přerušil. Po skončení dovolacího řízení napadlo stejný rozsudek (jakož i rozsudek soudu I. stupně) Bytové družstvo BB.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů , ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 obč. soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížnosti se jedná o věci, které se týkají stejných účastníků a též spolu skutkově a právně souvisejí. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2007
Pavel Rychetský, v.r.
předseda Ústavního soudu
Změna postoje stěžovatelů, podle těchto vedlejších účastníků, pokládá otázku, zda stěžovatelé nejednali s úmyslem později tento právní stav zvrátit a získat tím jednostrannou výhodu pro sebe, která v předmětné kupní smlouvě oceněna nebyla, a zda tedy nejednali ve víře nikoliv dobré. Namítli, že výkon práv nabytých v nikoliv dobré, ale ve zlé víře, nemůže požívat soudní ochrany. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastnice P. K. vyjádřila názor, že zákonné právo odpovídající věcnému břemeni ústavně konformním způsobem chrání v dobré víře nabytá práva družstva a členů družstva, vycházeje z ústavního principu nedotknutelnosti těchto práv, přičemž nevýhoda vlastníků spočívající v omezení vlastnického práva je kompenzována hodnotou družstevních investic, jež zvyšujíce hodnotu celého domu, stávají se součástí majetku vlastníků. Dále namítla, že v souladu s principem ochrany práv nabytých v dobré víře, ani v souladu s principem rovnosti před zákonem a ani v souladu s principem družstevní demokracie není, pokud jsou jinému právnímu režimu podřízeny určité kategorie k bydlení pronajatých prostor, jež byly kolaudovány jako byty, a jinému právnímu režimu určité kategorie k bydlení pronajatých prostor, jež nebyly kolaudovány jako byty, aniž by však byly kolaudovány jako nebytové prostory (ateliéry). Podle jejího názoru, jsou-li obě kategorie prostor vystavěny za podmínek § 28d zákonného opatření, není důvod, aby tyto kategorie byly i odlišně hodnoceny pro účely aplikace tohoto ustanovení. P. K. má zato, že ústavní stížnost stěžovatelů není důvodná, protože napadenými rozhodnutími obou soudů nebyl narušen žádný z ústavních principů ochrany vlastnictví, má však za to, že jsou neústavní proto, že odpírají ochranu uživatelům ateliérů a družstvu jako pronajímateli ateliérů, jakož i nájemnímu vztahu mezi družstvem jako pronajímatelem a členem družstva jako nájemcem, a proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku městského soudu bylo podáno Bytovým družstvem BB dovolání. Z tohoto důvodu řízení usnesením ze dne 10.11.2005, č.j.
, přerušil; poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.1.2007, č.j. 22 Cdo 2980/2005-259, dovolání odmítl, pokračoval v řízení.
Po odmítnutí dovolání napadlo v záhlaví uvedený rozsudek městského soudu též Bytové družstvo BB, a požadovalo jeho zrušení, včetně zrušení předcházejícího rozsudku obvodního soudu, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo obsažené v čl. 11 Listiny. Po popisu dosavadního průběhu řízení namítlo, že se nalézací a odvolací soud zabývaly otázkou vydržení pouze v souvislosti se zákonným opatřením č. 297/1992 Sb., avšak nezkoumaly otázku vydržení z titulu § 151o obč. zákoníku s použitím § 134 obč. zákoníku (počátek držby posouval k uzavření hospodářské dohody ze dne 3.11.1977), a odvolací soud se nezabýval porušením Listiny, kdy hodnota vložená do výstavby ateliérů č. 1 a 2, zcela legálně postavených, byla rozhodnutím o neexistenci práva věcného břemene k nim zcela zcizena a došlo ke skutečnému vyvlastnění práva předmětné ateliéry užívat, avšak bez opory v zákoně. Protože ústavní stížnosti Bytového družstva BB směřuje proti totožnému rozsudku městského soudu, Ústavní soud usnesením ze dne 22.5.2007, č.j.
I.ÚS 477/05
,
, obě řízení spojil. Poté vyzval Ústavní soud dotčené účastníky a vedlejší účastníky, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti Bytového družstva BB (pozn. Bytové družstvo BB označilo za vedlejší účastníky P. K. a J. U., z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že v souladu s § 76 odst. 2 věta první zák. č. 182/1993 Sb. jsou jimi Ing. M. T., Ing. M. Š., N. Š., Ing. J. Š., L. T., V. T. a P. K.). Městský soud připomenul, že proti jeho rozsudku již byla ústavní stížnost podána stěžovateli Ing. M. T., Ing. M. Š., N. Š., Ing. J. Š., že k ní podal jako vedlejší účastník vyjádření (správně má být jako "účastník"), přičemž ani nyní podaná ústavní stížnost nic nemění na jeho stanovisku podaném v tomto vyjádření, proto na něj dokázal. Současně navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. L. T. a V. T. sdělili, že k této ústavní stížnosti nemají žádných námitek. P. K. se k této ústavní stížnosti připojila, protože výklad pojmu "byt" provedený odvolacím soudem ne zcela respektuje ústavní princip rovného postavení před zákonem, byl proveden příliš úzce a vyšel pouze z formálního označení "ateliér", aniž by zkoumal věcně povahu jí obývaných prostor, čímž soudy obou stupňů porušily její právo na spravedlivý proces. Nespatřuje důvod, aby dvě kategorie prostor pronajatých k bydlení byly odlišně hodnoceny pro účely aplikace § 28d zákonného opatření č. 297/1992 Sb. jen z toho důvodu, že tak byly označeny v kolaudačním rozhodnutí. Uvedla, že koupila družstevní podíl, s ním bylo a je spojeno právo užívat k bydlení prostory označené jako "byt-ateliér", přičemž naříkaná rozhodnutí obou soudů nedostatečně chrání její práva nabytá v dobré víře, kdy zejména odvolací soud vycházel pouze z formálního označení "ateliér" v kolaudačním rozhodnutí, což vedlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. P. K. má zato, že v rozsahu, v němž soud I. stupně určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemenu užívání ateliéru č. 1 a ateliéru č. 2, zamítl vzájemný návrh na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemenu a v rozsahu, v němž odvolací soud tento výrok potvrdil, mají být rozhodnutí zrušena. V závěru však navrhla, aby Ústavní soud této ústavní stížnosti vyhověl a zrušil oba rozsudky. Obvodní soud pro Prahu 2, jako účastník řízení, Ing. M. T., Ing. M. Š., N. Š., Ing. J. Š., jako vedlejší účastníci řízení o této ústavní stížnosti, se k jejímu obsahu, ač řádně vyzváni, nevyjádřili. Z obsahu spisu obvodního soudu sp.zn. 16 C 91/2001 Ústavní soud zjistil, že Ing. M. T., Ing. M. Š., Ing. N. Š. a Ing. arch. J. Š. se žalobou vůči Bytovému družstvu BB doručenou obvodnímu soudu dne 19.4.2001 domáhali určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání 5 ateliérů v domě č.p. 404 v kat. úz. Vinohrady (později žalobní návrh konkretizovali individualizací ateliérů). Uvedli, že na základě návrhu SBD Zahradní Město provedl příslušný katastrální úřad záznam služebnosti užívání v jeho prospěch, a to 7 bytů a 5 ateliérů, s odkazem na ustanovení § 28d odst. 1 zákonného opatření předsednictva FS č.
297/1992 Sb., které pořídilo formou vestavby a nástavby, a tvrdili, že na základě tohoto zákonného opatření nevzniklo právo užívání 5 ateliérů, neboť nejde o byty, ale nebytové prostory. Žalované bytové družstvo navrhovalo zamítnutí žaloby, protože ateliéry byly vystavěny společně s byty jako jedna stavba a tvoří s nimi jeden celek a celý § 28d zák. č. 42/1992 Sb. řeší majetkové narovnání, kdy byly postaveny byty a nebytové prostory. První odstavec upravuje nájemní vztahy, druhý odstavec řeší obecně vznik věcného břemene ze zákona jako pro byty tak pro nebytové prostory. Na straně žalovaného vystupovali jako vedlejší účastníci L. a V. T., kteří z obdobných důvodů navrhovali zamítnutí žaloby. Bytové družstvo BB podalo 26.9.2003 vzájemný návrh, kterým se domáhalo určení existence práva odpovídajícího věcným břemenům k předmětným 5 ateliérům, dovolávaje se vydržení tohoto práva. Žalobci požadovali zamítnutí vzájemného návrhu, neboť s argumentací nesouhlasili. Pro provedeném obsáhlém dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 19.12.2003, č.j. 16 C 91/2002-170, určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni užívání ateliéru č. 1 a ateliéru č. 2 (výrok I.), žalobu na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání ateliérů č. 3, 4 a 5 zamítl (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána zčásti důvodně. Zdůraznil, že zák. opatření č. 297/1992 hovoří pouze o věcnému břemenu ve vztahu k bytům, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc dle příslušných předpisů, tudíž nemohlo ve prospěch žalovaného vzniknout věcné břemeno užívání 5 ateliérů, avšak tři z nich jsou součástí příslušných bytů a navíc došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání těchto ateliérů. V případě zbývajících dvou ateliérů k vydržení nedošlo. Výrok II., jakož i navazující nákladové výroky napadli žalobci odvoláním, v němž odmítli závěr o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, a to pro absenci předpokladů (diferencovaně podle dvou skupin ateliérů). Výrok I. napadlo odvoláním Bytové družstvo BB namítajíc, že ateliéry byly zcela legálně postaveny a zkolaudovány, že se nedopustilo žádného protiprávního jednání a došlo k vyvlastnění práva předmětné ateliéry užívat, bez opory v zákoně. V průběhu odvolacího řízení vstoupila do řízení další vedlejší účastnice na straně žalovaného - P. L. (nyní K.). Městský soud rozsudkem ze dne 11.5.2005, č.j. 11 Co 184/2004-230, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná a rozsudek je věcně správný, i když nelze zcela souhlasit s právní argumentací, na které je postaven. V odůvodnění akcentoval význam existence kolaudačního rozhodnutí jako logického předpokladu toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty, proto lze bytem ve smyslu § 28d zák. č. 42/1992 Sb. rozumět obytnou místnost či soubor místností, které byly kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení, tudíž v dané věci byly u tří bytů jejich součástí i prostory označené jako "ateliéry". U zbývajících dvou ateliérů bylo povoleno užívání jako samostatných prostor. Z tohoto důvodu vzniklo věcné břemeno užívání bytů č.
3, 4 a 5, nemohlo vzniknout ohledně ateliérů označených jako č. 1 a 2. Městský soud též uvedl, že na věcnou správnost napadeného rozsudku nemá vliv ani chybná a částečně i nepřezkoumatelná úvaha soudu I. stupně o tom, že došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Rozsudek odvolacího soudu napadlo Bytové družstvo BB dovoláním, v němž poukazovalo na jeho zásadní právní význam, neboť soudy obou stupňů řešily v rozpory s hmotným právem otázku vzniku věcného břemene, a to v návaznosti pouze na zákonné opatření č. 297/1992 Sb. Jeho argumentace je založena na přesvědčení, že kolaudační rozhodnutí č.j. výst 953/91 ze dne 17.5.1991 povolilo užívání předmětných ateliérů, aniž by v něm bylo uvedeno, zda mají být ateliéry užívány jako byt nebo jako nebytový prostor, že měl být z textu kolaudačního rozhodnutí učiněn závěr, že se jedná o soubor místností, který byly kolaudačním rozhodnutím určeny k bydlení. V této souvislosti poukazuje na fakt, že všech navazujících smlouvách, dohodách a jiných dokumentech jsou ateliéry podřízeny zcela totožnému režimu jako družstevní byty. Dovolatel též připomenul, že v kupní smlouvě, na jejímž základě stěžovatelé kupovali ideální podíly na budově, jsou uvedena věcná břemena podle transformačního zákona i k ateliérům a s tímto vědomím stěžovatelé podíly kupovali a s ohledem na tato věcná břemena byla sjednána kupní cena. Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, s argumenty odvolatele nesouhlasili; současně vyjádřili názor, že rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně konzervují protiústavní stav založený zákonným opatřením č. 297/1992 Sb. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.1.2007, č.j. 22 Cdo 2980/2005-259, dovolání, jako nepřípustné, odmítl, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu (k tomu odkázal na několik dřívějších svých rozhodnutí). IV. Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů Ing. M. T., Ing. M. Š., N. Š. a Ing. J. Š. je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy ani jejich rozhodnutími nedošlo k zásahu do jejich vlastnického práva a nebylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost.
Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle § 151n odst. 3 obč. zákoníku (viz i dohodu stěžovatelů s Bytovým družstvem BB uzavřenou dne 3.5.2000). Pokud stěžovatelé namítají porušení práva chráněného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 Listiny, dlužno podotknout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelů. Obecné soudy se jeho žalobou velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s jím navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily zamítnutí části žaloby na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemenu (jejich námitka založená na nemožnosti převodu či přechodu práva odpovídajícího věcnému břemenu - str. 8 a 9 ústavní stížnosti - je vzhledem k povaze práva odpovídajícího věcnému břemenu irelevantní). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatelů na zrušení § 28d zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech; tento návrh sleduje osud ústavní stížnosti. Zjevně neopodstatněná je i ústavní stížnost Bytového družstva BB. Její podstatou je tvrzení o naplnění podmínek vydržení práva věcného břemene k ateliérům, nesouhlas s hodnocením právního režimu souboru místnostní tvořících předmětné ateliéry (s odvoláním na kolaudační rozhodnutí ze dne 17.5.1991), přičemž se dovolává ochrany práv nabytých v dobré víře (tj. práva užívat družstevní byt - ateliér). Ústavní soud shledává, že tyto námitky mají základ v tzv. jednoduchém právu, samy o sobě nejsou způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, a dodává, že nejsou ani relevantní. Mezi základní podmínky vydržení patří předmět držby a držba v dobré víře, jejímž základem je - byť putativní - právní titul; přitom je zřejmé, že bezprostředně po uzavření hospodářské smlouvy ze dne 3.11.1977 nemohlo být družstvo v dobré víře, protože od této hospodářské smlouvy nemohlo odvíjet subjektivní přesvědčení, že mu patří právo odpovídající věcnému břemenu. Totéž platí o významu kolaudačního rozhodnutí, protože identifikace kolaudovaných prostor, jako ateliérů, je beze všech pochybností. Z těchto důvodů se nelze ani dovolávat práv nabytých v dobré víře, protože družstvo žádná taková práva nenabylo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byly jejich ústavní stížnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu