K povinnosti obecných soudů rozhodnout o náhradě nákladů řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 18. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 478/04 ve věci ústavní stížnosti V., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2004 č. j. 25 Co 183/2004-41, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o nákladech řízení. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2004 č. j. 25 Co 183/2004-41 se zrušuje.
Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 1. 2004 č. j. 14 C 192/2003-23 byla zamítnuta žaloba města S. proti stěžovateli a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení. K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 5. 2004 č. j. 25 Co 183/2004-36 tak, že rozsudek Okresního soudu v Chebu zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v S., neboť věc nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním řízení. Stěžovatel návrhem ze dne 7. 6. 2004 požádal odvolací soud o doplnění tohoto usnesení o rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soud o nákladech dosud nerozhodl.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2004 č. j. 25 Co 183/2004-41 návrh zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že ve věci není dána jeho pravomoc k řízení, a proto nemůže rozhodnout ani o nákladech řízení. S uplatněním nároku na náhradu nákladů řízení odkázal stěžovatele na řízení před Městským úřadem v S. Stěžovatel se domnívá, že pokud soud řízení zastavil, měl rozhodnout i o nákladech řízení, neboť rozhodnutí o nákladech soudního řízení náleží do výlučné pravomoci soudu. Správní orgán, na který soud stěžovatele odkázal, může rozhodovat pouze o nákladech správního řízení.
Řízení bylo zastaveno pro nedostatek podmínek řízení; zastavení řízení zavinil žalobce, neboť podal žalobu k soudu, ačkoliv spor nespadal do soudní pravomoci, a následně podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolání. V souvislosti s tím vznikly žalovanému náklady, o kterých měl rozhodnout soud.
Okresní soud v Chebu vydal dne 23. 7. 2003 platební rozkaz č. j. 21 RO 1426/2003-5, kterým uložil žalovanému, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci částku 91 013 Kč se 4% úrokem z prodlení od 1. 9. 2002 do zaplacení a náklady řízení v částce 21 950 Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému platebnímu rozkazu odpor.
Rozsudkem ze dne 20. 1. 2004 č. j. 14 C 192/2003-23 Okresní soud v Chebu žalobu zamítl a stanovil žalobci povinnost uhradit žalovanému (stěžovateli) náklady řízení ve výši 19 755 Kč. Rozsudek odůvodnil tím, že v souladu s § 19 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") má sice žalobce způsobilost být účastníkem řízení, avšak není věcně legitimován domáhat se nároku na zaplacení výtěžku z provozu hracích automatů proti žalovanému v soudním řízení. Řízení ve věcech loterií a jiných podobných her podléhá totiž správnímu řádu a tím je dán i "postup Městského úřadu v S. (tj. subjektu odlišného od žalobce) při vymožení předmětné části výtěžku". O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání města S. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 5. 2004 č. j. 25 Co 183/2004-36 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s odůvodněním, že ve věci není dána pravomoc soudů. Dále rozhodl, že se věc postupuje Městskému úřadu v S. jako orgánu, do jehož pravomoci rozhodování věci náleží.
Stěžovatel následně svým podáním ze dne 8. 6. 2004 krajskému soudu navrhl, aby v souladu s ustanovením § 166 a § 167 odst. 2 o. s. ř. své usnesení doplnil a rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Krajský soud napadeným usnesením ze dne 14. 7. 2004 č. j. 25 Co 183/2004-41 návrh zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že dospěje-li soud k závěru, že není dána jeho pravomoc k řízení podle § 7 o. s. ř., řízení zastaví a vysloví, kterému orgánu bude věc postoupena. Nezkoumá, zda jsou splněny i další podmínky řízení před soudem, protože toto řízení mu již nepřísluší; nemůže rozhodnout ani o nákladech řízení, protože není vůbec oprávněn ve věci rozhodovat. Své právo na náhradu nákladů řízení, a to i těch, které vznikly v řízení před soudem, musí žalovaný uplatnit v řízení před orgánem, kterému byla věc postoupena, tedy před orgánem správním.
Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Výrok soudu o náhradě nákladů řízení učiněný při zastavení řízení má oporu v ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Citované ustanovení je totiž třeba vidět v souvislosti s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů rozhoduje soud bez návrhu (z úřední povinnosti), a to v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, bez ohledu na způsob skončení. Podle názoru Ústavního soudu, pokud tedy obecný soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení, pak jeho postup porušuje principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (denegatio iustitiae). Je evidentní, že pokud je řízení zastaveno v důsledku chybného postupu žalobce, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal.
Z citovaného ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. podle přesvědčení Ústavního soudu vyplývá, že o nákladech řízení před soudem může rozhodovat toliko soud. Pokud tedy v posuzovaném případě soud odkázal stěžovatele s uplatněním práva na náhradu nákladů řízení před soudem na řízení před správním orgánem, lze i v tomto jeho postupu spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, a tedy na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.