Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 3 Tdo 481/2022-9804, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 sp. zn. 12 To 104/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2020 sp. zn. 5 T 9/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (v bodech 8, 11, 15-20 výroku rozsudku). Za to byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 229 odst. 1, odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl současně stěžovatel podle § 226 písm. b), c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
3. Rozsudek krajského soudu napadl odvoláním stěžovatel (vedle dalších obviněných) a příslušný státní zástupce, a to v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, který mu byl uložen, a částečně ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 229 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Shledal, že stěžovatel se uplatněnými námitkami snažil pouze uplatnit vlastní verzi skutkového stavu, aniž by jeho námitky odpovídaly obsahovému vymezení některého zákonného dovolacího důvodu. K namítané délce trestního řízení Nejvyšší soud uvedl, že jeho zásah v tomto ohledu může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, což se netýká nyní posuzované věci.
Zdůraznil, že doba trestního stíhání stěžovatele trvala přibližně sedm let a že ač jde o poměrně dlouhou dobu, nelze odhlédnout od složitosti věci dané vysokým počtem obviněných i poškozených a množstvím i povahou jednotlivých útoků. Jisté průtahy se podle něj týkaly pouze odvolacího řízení a došlo k nim v důsledku koronavirové epidemie; navíc odvolací soud je při ukládání trestu zohlednil. Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možno uložený trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený.
Nejvyšší soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom jeho tvrzení, že rozsudek vrchního soudu je nepřezkoumatelný, jde-li o výši škody velkého rozsahu. Poukázal na to, že určení výše škody způsobené jednáním stěžovatele vyplývá na základě provedeného dokazování z tzv. skutkové věty a že je podstatné, že celková výše škody přesahuje 14 milionů Kč, a tudíž odpovídá právní kvalifikaci činu. K namítanému opomenutému důkazu rozsudkem ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 122/2010 konstatoval, že jde o námitku skutkovou a že z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že se tímto důkazem podrobně zabýval, a to i z hlediska obhajoby stěžovatele.
Za čistě procesní označil výhradu stěžovatele, že byla nesprávně právně posouzena možnost uzavření dohody o vině a trestu, kterou státnímu zástupci navrhl a byl připraven ji uzavřít. Takový návrh stěžovatel učinil v době mezi vyhlášením rozsudku nalézacího soudu a jednáním soudu odvolacího. U veřejného zasedání vrchního soudu k dotazu státního zástupce uvedl: "Pokud jsem se doznal v dohodě o vině a trestu, tak se nedoznávám", a současně připustil možnost, že se dopustil lichvy. Jeho "doznání" se ke spáchání trestného činu lichvy ovšem bylo v zásadním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem věci.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho dovolací argumentací, že vrchním soudem byla nesprávně posouzena možnost uzavření dohody o vině a trestu, kterou navrhl a byl připraven ji uzavřít. Uvádí, že podmínit možnost uzavření dohody o vině a trestu doznáním se ke konkrétní skutkové podstatě trestného činu je podle jeho názoru rozporné s ústavním principem zákazu sebeobviňování, resp. jakéhokoliv (i nepřímého) donucování k přiznání, vyplývajícího z čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Má za to, že doznal-li se ke spáchání trestného činu lichvy, byla tím splněna podmínka doznání a soud ji měl takto akceptovat. Postupem obecných soudů byla podle jeho přesvědčení zmařena možnost uzavření dohody o vině a trestu, čímž došlo i k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
6. Ohledně výše škody stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho tvrzením uvedeným v dovolání, že vrchní soud opomenul důkaz rozsudkem ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 122/2010, ze kterého podle něj vyplývá, že nanejvýš mohl způsobit značnou škodu, a tedy spáchat i méně závažný trestný čin. Nesouhlasí rovněž s názorem Nejvyššího soudu, že sedmiletá délka trestního řízení je přiměřená. Poukazuje na to, že od skutků, které mu byly kladeny za vinu, uplynulo téměř jedenáct let, že po tuto dobu vedl řádný život, že pečuje o otce a nemocnou sestru a že se snažil a bude snažit nahradit způsobenou škodu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly.
Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům. Tvrdil-li stěžovatel, že vrchním soudem byla nesprávně posouzena možnost uzavření dohody o vině a trestu, kterou navrhl a byl připraven ji uzavřít, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že takový návrh stěžovatel učinil v době mezi vyhlášením rozsudku nalézacího soudu a jednáním soudu odvolacího, přičemž u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 15.
11. 2021 výslovně prohlásil: "Pokud jsem se doznal v dohodě o vině a trestu, tak se nedoznávám", a zároveň připustil možnost, že se dopustil lichvy. Jeho doznání se ke spáchání trestného činu lichvy ovšem bylo v zásadním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem věci. Je zřejmé, že za takového stavu nelze přisvědčit mínění stěžovatele, že postupem vrchního soudu byla zmařena jeho možnost uzavření dohody o vině a trestu, nehledě na to, že takovou dohodu sjednává s obviněným státní zástupce (srov. § 175a a násl. trestního řádu; viz i § 206b a násl. a § 314o a násl. trestního řádu).
13. Nejvyšší soud se řádně vypořádal i s další námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti, která se týká výše způsobené škody. Stěžovatel v této souvislosti opětovně poukazuje na údajně opomenutý důkaz rozsudkem vydaným ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 122/2010. Nejvyšší soud však v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že vrchní soud se tímto důkazem podrobně zabýval, a to i z hlediska obhajoby stěžovatele. Zdůraznil, že určení výše škody způsobené jednáním stěžovatele vyplývá z tzv. skutkové věty napadeného rozsudku, a to jednotlivě ve vztahu ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu, a že celková výše škody přesahuje 14 milionů Kč. Výhrada stěžovatele, podle které vrchní soud opomenul důkaz rozsudkem ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 122/2010 (na základě něhož požadoval snížení výše škody o částku 776.706 Kč), nemohla mít podle Nejvyššího soudu žádný vliv na závěr o způsobení škody velkého rozsahu.
14. Stejně tak se Nejvyšší soud náležitě vyjádřil k námitce nepřiměřené délky trestního řízení. Doba trestního stíhání stěžovatele trvala přibližně sedm let. Nejvyšší soud shledal, že ač jde o poměrně dlouhou dobu, nelze ji považovat za natolik nepřiměřenou, aby ji bylo nutné kompenzovat mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Nebylo podle jeho názoru možno odhlédnout od složitosti věci dané vysokým počtem obviněných i poškozených a množstvím i povahou jednotlivých útoků.
Byl si vědom jistých průtahů v odvolacím řízení, zdůraznil však, že tyto vzešly z koronavirové epidemie a při ukládání trestu je zohlednil již odvolací soud. K tvrzení stěžovatele, že se stará o svého starého otce a nemocnou sestru, která se léčí se závažným onkologickým onemocněním, konstatoval, že dané skutečnosti nelze považovat za natolik mimořádné, aby odůvodnily uložení trestu odnětí svobody v režimu § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Uzavřel, že uložený trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený.
15. Nejvyšší soud se tak podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu