Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti MIGO, s. r. o., se sídlem Kazín č. ev. 482, Praha 5, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. 4 Cmo 72/2017-235 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 3159/2018-295, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. února 2019, stěžovatelka podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala porušení jejích ústavně zaručených základních práv, a to majetkového práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhala po Kateřině Schwippelové zaplacení 569 937 Kč s příslušenstvím z titulu uplatnění práva na smluvní pokutu z uzavřené smlouvy o dílo na administrativní práce ze dne 2. května 2003. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2014 č. j. 46 Cm 154/2011-125 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2018 č. j. 4 Cmo 72/2017-235 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 3159/2018-295 podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že kategoricky odmítá závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, a to že předmětná smlouva o dílo by měla být považována za absolutně neplatnou pro neurčitost. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky rozhodl příliš formalisticky, bral zřetel pouze na doslovné znění smlouvy, avšak nezajímal se o předchozí několikaleté řízení, ze kterého je patrné, že účastníkům byl dobře znám důvod smluvních ujednání, jejich práva a povinnosti, které z uzavřené smlouvy vyplývaly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom nijak nevysvětluje, v čem je smlouva neurčitá a proč by se podle takové smlouvy nedalo provést plnění. Proto stěžovatelka považuje rozhodnutí dovolacího soudu za překvapivé.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal.
7. Nejvyšší soud se podrobně zabýval dovolacími námitkami stěžovatelky a dovodil, že nelze stěžovatelce přisvědčit v její argumentaci, že otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně a že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, jestliže posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Odvolací soud se nemohl při řešení otázky platnosti předmětné smlouvy o dílo odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu, v němž taková otázka nebyla vůbec řešena.
Dovolací soud rovněž neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012 sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 a pro odlišné posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo, přičemž Nejvyšší soud v citovaném rozsudku podrobně uvedl, z jakých skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 občanského zákoníku). Namítala-li stěžovatelka rozpor se zásadou priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, opominula, že toto pravidlo se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný.
Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem argumentace stěžovatelky nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, když otázka formulovaná stěžovatelkou není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, ani se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neformulovala právní otázku, která naplňuje kritéria uvedená v § 237 o. s. ř., nebylo podané dovolání přípustné.
8. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04
(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu