Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., sídlem Křižíkova 2989/68a, Brno, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 29 Cdo 1074/2022-185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 12 Co 261/2021-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2021 č. j. 45 C 103/2019-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení majetkové škody ve výši 8 021 720 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení ve výši 146 668 Kč. Nárok na náhradu majetkové škody stěžovatelce podle obvodního soudu nevznikl, protože rozhodnutí, na jejichž základě stěžovatelka škodu dovozovala, nebyla dosud pravomocná, byla zrušena odvolacím soudem. Obvodní soud dále uzavřel, že délka insolvenčního řízení nebyla nepřiměřená.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu. Stěžovatelkou uváděné skutečnosti nemají povahu nezákonného rozhodnutí a ani nesprávného úředního postupu, ale směřují proti procesnímu postupu insolvenčního soudu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí. Ztotožnil se i se závěrem obvodního soudu, že bez ohledu na neexistenci nezákonných rozhodnutí, neexistuje mezi stěžovatelkou označenými rozhodnutími a tvrzenou škodou příčinná souvislost. Stejně jako obvodní soud neshledal, že by bylo insolvenční řízení nepřiměřeně dlouhé.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Ve vztahu k požadavku na náhradu škody uvedl, že městský soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi pochybením insolvenčního soudu (spočívajícím v zrušených rozhodnutích) a tvrzenou škodou. Stěžovatelka však pouze nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že si je vědom toho, že v případech škody vzniklé v důsledku nadměrné délky řízení je prokazování příčinné souvislosti mezi nadměrnou délkou řízení a vznikem majetkové újmy obtížné a soudy se nesmějí dopouštět formalistického výkladu. K tomu ale v daném případě nedošlo. Stěžovatelkou vznesenou otázku, zda lze řadu rozhodnutí, která jsou následně zrušena odvolacím soudem, považovat za nesprávný úřední postup, vyřešil již Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (R 58/2011). Závěr městského soudu ohledně délky insolvenčního řízení neměl Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřený.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v řízení před obecnými soudy. Jde-li o ústavněprávní argumentaci stěžovatelky a vylíčení toho, v čem spatřuje porušení svých ústavních práv, odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Dále uvádí [s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)], že existence tří podmínek (nesprávný úřední postup, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi) pro vznik odpovědnosti státu byla soudy aplikovaná příliš restriktivně. Stěžovatelka znovu opakuje, že škoda jí vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě dvou nezákonně prohlášených konkurzů. Tento opakovaný nezákonný postup byl rozhodující příčinou vzniku škody, bez něj by škodlivý následek nenastal.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále napadá závěry soudů týkající se přiměřenosti délky insolvenčního řízení. Opět odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu. Uvádí, že v řízení prokázala příčinnou souvislost a to, že mohla v průběhu insolvenčního řízení očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Je třeba se zabývat tím, že uplatněná majetková škoda byla způsobená v důsledku nepřiměřené délky řízení.
7. V hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, obecné soudy je však nezhodnotily, aniž by odůvodnily proč. Námitkami stěžovatelky se nijak nezabývaly. Postup soudu byl formalistický.
8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší vstupovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
10. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci představuje polemika stěžovatelky se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty uplatněné v řízeních před obecnými soudy. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal její verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, vypořádaly se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a také se všemi relevantními námitkami stěžovatelky, včetně těch, které znovu uvádí v ústavní stížnosti.
11. Soudy došly ke shodnému závěru, že nárok na majetkovou škodu nelze dovozovat ze zrušených nepravomocných rozhodnutí. Ta nejsou odpovědnostním titulem podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Správně se s odkazem na dosavadní judikaturu vypořádaly i s tím, jaké případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně, lze zahrnout pod pojem nesprávný úřední postup. Nad rámec toho soudy dovodily, že zde nebyla příčinná souvislost mezi stěžovatelkou uváděnými zrušenými rozhodnutími a tvrzenou škodou a řádně vysvětlily proč.
12. Stejně tak soudy dostatečným způsobem podložily svůj závěr o tom, že insolvenční řízení nebylo podle nich nepřiměřeně dlouhé. K námitce stěžovatelky zdůraznily, že důvody pro zrušení jednotlivých rozhodnutí nebyly natolik závažné, aby tuto skutečnost zohlednily při posuzování celkové délky řízení. Soudy správně uzavřely, že pokud není splněna podmínka nepřiměřené délky řízení, nelze tak stěžovatelce přiznat náhradu škody ani nemajetkovou újmu.
13. Argumentace stěžovatelky nálezem sp. zn. II. ÚS 1430/13 neobstojí, neboť v posuzovaném případě nespočívala zamítavá rozhodnutí na tom, že by soudy na stěžovatelku uvalily nesplnitelné důkazní břemeno. Odkazy na další rozhodnutí Ústavního soudu jsou pouze obecné, bez dalšího odůvodněného propojení na stěžovatelčinu věc.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil tvrzené porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. září 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu