Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Český Krumlov, Rooseveltova 37, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, čj. 7 Afs 32/2008 - 92, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008, čj. 10 Ca 207/2007 - 56, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku nevzal v úvahu, že ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmů vstoupilo v platnost až poté, co došlo k vyplacení předmětné zálohy a ta byla zaúčtována do příjmů roku 2005. V dané době tak neexistoval platný právní předpis, který by upravoval postup správce konkurzní podstaty za takových okolností. Správce daně měl při výpočtu daně rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že příjem, který byl dodatečně zdaňován, je příjmem za více zdaňovacích období. Pokud by byl považován pouze za příjem dosažený za zdaňovací období roku 2004, muselo by následně dojít ke stanovení správné výše doměrku. Soudy však tuto námitku odmítly jako opožděnou. Byla tak porušena základní práva stěžovatele, zakotvená v čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením své věci, přičemž opakuje stejné námitky, které již uplatnil v předcházejícím řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející ve světle výše uvedených principů, přičemž hodnotil, zda zasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takový zásah však neshledal.
Jak Ústavní soud zjistil, všemi uplatněnými námitkami (totožnými s těmi obsaženými v ústavní stížnosti) se v plném rozsahu zabýval jak Krajský soud v Českých Budějovicích, tak i Nejvyšší správní soud, přičemž oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně objasnily, z jakého důvodu podléhala pohledávka stěžovatele, ve formě zálohy na odměnu správce konkurzní podstaty, zdanění v roce 2004, a nikoliv v roce 2005, jak tvrdí stěžovatel. Zabývaly se i jeho námitkou odlišného pojetí pohledávky v zákoně o dani z příjmů a v zákoně o konkurzu a vyrovnání, včetně otázky její splatnosti. Důkladně vyargumentovaly i jeho ostatní námitky, týkající se tvrzené "mezery v právu" a nesprávného výpočtu doměřené daně. Na odůvodnění obou rozhodnutí, která Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze plně odkázat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy jeho námitky posoudily obecně, bez ohledu na jejich skutečný obsah a význam, aniž by konkretizoval, v čem tyto nedostatky spatřuje. Z obsahu odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je však zřejmé, že obecné soudy věnovaly posuzované věci patřičnou pozornost a své rozhodnutí také podrobně a pečlivě zdůvodnily. S námitkami stěžovatele i jeho argumentací se vypořádaly srozumitelně a dostatečně. Stěžovatel tak prostřednictvím ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s nimi, což však, z hlediska výše vymezených principů, určujících rozsah přezkumu Ústavního soudu, nelze připustit.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu