Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o námitce podjatosti, vznesené proti soudcům Františku Duchoňovi a Vojenu Güttlerovi ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem AK v Praze, Havlíčkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 31/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 8 To 593/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. 1 T 70/2003, takto:
Soudci František Duchoň a Vojen Güttler nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 497/07
.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2007 doručen přípis právního zástupce stěžovatele, který, ač nejednoznačně formulován, je dle svého obsahu návrhem na vyloučení soudců I. senátu Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve shora uvedené věci, a to pro poměr těchto soudců k projednávané věci. Námitku podjatosti je odůvodněna tím, že tito soudu I. senátu již jednali a usnesli se ve věci
sp. zn. I. ÚS 640/03
, v níž byla řešena obdobná problematika.
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání než je funkce soudce Ústavního soudu.
Ve vyjádření k námitce podjatosti uvedli oba soudci I. senátu, že se necítí být podjati, neboť nemají žádný poměr k projednávané věci, ke stěžovateli, k jeho právnímu zástupci ani k účastníkům řízení.
Senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudců neshledal, že by byly dány důvody pro jejich vyloučení, s ohledem na to, že žádné okolnosti naplňující podmínky shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu nebyly shledány, neboť přijatý právní názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu v jedné projednávané věci, nelze považovat za poměr k jiné věci.
Ze shora uvedených důvodů rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
Pokud jde o otázku počátku běhu promlčení lhůty, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud pouze, jako orgán k tomu oprávněný, provedl výklad obecného práva, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud se interpretace pohybuje v mezích ústavnosti. Nadto lze poznamenat, že provedený výklad není nijak neobvyklý a naopak vychází z ustálené rozhodovací praxe.
Co se týče stěžovatelových skutkových námitek, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Otázka, za jakých okolností došlo k předmětné půjčce a kolikrát a kdy poškozená zaplacení dlužné částky urgovala, je věcí hodnocení důkazů, zejména v řízení provedených výpovědí. Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnocení nahrazovat hodnocením vlastním.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu