Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. D. M., zastoupeného JUDr. Hubertem Kozlovským. advokátem se sídlem Hradec Králové, Smetanovo nábřeží 1094/30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, čj. 5 Afs 27/2008 - 67, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil dne 12. 3. 2009 tvrzením, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo zakotvené v Listině, neboť jednal bez jeho přítomnosti a nesprávně aplikoval ustanovení § 41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků namísto § 41 odst. 2 tohoto zákona. Došlo tak k porušení § 41 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení § 4 a § 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o ochraně osobních údajů"), práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy a práva na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si ve věci stěžovatele vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten uvedl, že se s námitkou stěžovatele, podle níž mu mělo být umožněno dodatečně uplatnit daňovou ztrátu z let 2001 a 2002, již dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku a v tomto ohledu na něj plně odkázal. Stěžovatel podal dodatečná daňová přiznání na nižší daňovou povinnost, tedy v rozporu s ustanovením § 38p odst. 2 zákona o dani z příjmů, a řízení o nich tak bylo jako řízení o nepřípustných podáních zastaveno.
Výpočty stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, jsou zjevně nesprávné, neboť odečitatelné položky, které stěžovatel uplatnil až v dodatečném daňovém přiznání, nemohly být zohledněny v dodatečném platebním výměru. Rozhodnutí správce daně a finančního ředitelství nejsou ani nepřezkoumatelná, ani nesrozumitelná, neboť v nich zřetelně a srozumitelně bylo stěžovateli vysvětleno, že jeho dodatečná daňová přiznání jsou v rozporu s § 38p zákona o daních z příjmů. K porušení ustanovení zákona o správě daní a poplatků, stejně tak jako zákona o ochraně osobních údajů, tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozsahu jím uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím meritem je nesouhlas stěžovatele s postupem správce daně, který zamítnutím jeho dodatečných daňových přiznání porušil zákon o správě daní a poplatků a o ochraně osobních údajů. Přitom neuvádí, jak bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. V podstatě tak žádá Ústavní soud o další přezkum předcházejících rozhodnutí správce daně a obecných soudů, což mu však ve světle výše uvedených zásad zjevně nepřísluší.
Vázán petitem ústavní stížnosti, přezkoumal Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu a shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje totožné argumenty, které uplatnil již v předchozím řízení a které byly jak daňovými orgány, tak i obecnými soudy dostatečně, ústavně konformně a srozumitelně v odůvodnění jejich rozhodnutí vyargumentovány. V podrobnostech lze v podstatě odkázat na podrobné odůvodnění zmíněného rozsudku.
Nejvyšší správní soud rozhoduje podle § 109 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. Jednání nařizuje pouze tehdy, považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování. Ze skutečnosti, že Nejvyšší správní soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, nelze porušení jeho práv, jak tvrdil v doplnění ústavní stížnosti, dovodit. Ústavní soud pouze dodává, že ustanovení § 41 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se týká pouze lhůty k podání dodatečného daňového přiznání, nikoliv jeho obsahu, jak je stanoven § 41 odst. 1 tohoto zákona.
Ústavní soud tak v napadeném rozhodnutí neshledal žádná pochybení, která by ospravedlňovala jeho kasační zásah. Ústavní stížnost stěžovatele je pouze pokračováním polemiky s orgány správce daně a s obecnými soudy, která ústavně právní roviny nedosahuje. Nejvyšší správní soud se s argumenty stěžovatele v dostatečné míře a uceleně vypořádal, jeho rozhodnutí neobsahuje ani prvky libovůle, nelze je ani označit za vybočující z ustáleného výkladu. Skutečnost, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě být důvodem opodstatněnosti ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu