Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Balíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 21 Cdo 2170/2024-245, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. února 2024 č. j. 29 Co 106/2023-208, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. března 2023 č. j. 20 EXE 59002/2022-18, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Soni Svatošové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obecné soudy zastavily exekuci vedenou vůči vedlejší účastnici ("povinná") ve prospěch stěžovatele (oprávněného). Došly totiž k závěru, že úvěr byl v rozporu s dobrými mravy, protože poskytovatel úvěru nezkoumal dostatečně úvěruschopnost povinné. Stěžovatel namítá, že tyto závěry jsou v rozporu s principem zákazu retroaktivity.
2. Právní předchůdce stěžovatele ("poskytovatel") uzavřel s povinnou úvěrovou smlouvu ve výši 1 885 000 Kč. Na jejímž základě bylo ovšem poskytnuto plnění ve výšce pouze 1 000 040 Kč. Tento úvěr byl zajištěn zástavou, jejímž předmětem je pozemek s rodinným domem ve vlastnictví povinné. Povinná po nějaký čas splácela podle splátkového kalendáře. Poté však splácet přestala, a došlo k zesplatnění úvěru. Povinná byla vyzvána k zaplacení částky 1 972 300 Kč ke dni 26. 7. 2017. Poté následovalo opakované postoupení pohledávky až na stěžovatele. Na základě usnesení exekučního soudu byla vedena exekuce na povinnou (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 2. 2022 č. j. 20 EXE 59002/2022-18). Exekučním titulem bylo rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2020 č. j. 22 C 357/2018-137). Dne 9. 5. 2022 předložil soudní exekutor návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 19. 4. 2022. Povinná v tomto podání zpochybnila platnost uzavření smlouvy o úvěru. Zejména poukázala na zjevný rozpor smlouvy s dobrými mravy. Poskytovatel úvěru dostatečně nezkoumal úvěruschopnosti povinné ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Neověřil si údaje poskytnuté povinnou při sjednávání smlouvy o úvěru (jaké má výdaje na bydlení, zda je zaměstnána, zda nemá další půjčky).
3. Okresní soud napadeným usnesením exekuci zastavil. Uzavřel, že poskytovatel úvěru nedostál povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péči posoudit schopnost povinné splácet spotřebitelský úvěr [plynoucí z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 1. 12. 2016 ("starý zákon o spotřebitelském úvěru")]. Okresní soud proto konstatoval, že úvěrová smlouva je neplatná a neplatná je i na ni navazující smlouva zástavní. Předmětem exekuce byl zástavní smlouvou vymezený majetek, proto bylo na místě exekuci zastavit podle § 268 o. s. ř. Stěžovatel se proti rozhodnutí okresního soudu odvolal.
4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Korigoval názor okresního soudu, který přehlédl, že zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na spotřebitelský úvěr sjednaný v dané věci v době jeho uzavření (28. 7. 2016). Protože se jednalo o úvěr pro potřeby bydlení, zajištěný zástavním právem na nemovitosti, jehož účelem byla změna stavby [vyloučen z působnosti zákona podle § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru]. Kromě toho sjednaná výše úvěru přesahovala částku 1 880 000 Kč [vyloučen z působnosti zákona podle § 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru]. Povinnost prověřit úvěruschopnost povinné byla pro účely úvěru na bydlení zavedena až zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinným od 1. 12. 2016 ("nový zákon o spotřebitelském úvěru"), kterým byla implementována do českého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/17/EU. Také není možno se neimplementované směrnice bez dalšího dovolávat vůči soukromým subjektům. Krajský soud přesto shledal, že lze povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pro tento typ úvěru dovodit z jiných právních předpisů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20 uvedl, že tato povinnost plyne z korektivu dobrých mravů.
5. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení krajského soudu dovolání. Měl za to, že napadené usnesení bylo v přímém rozporu s principem zákazu pravé retroaktivity právních předpisů. Krajský soud dovodil povinnost přezkoumávat úvěruschopnost povinné na základě nálezu Ústavního soudu, který byl vydán 4 roky po založení předmětného právního vztahu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Krajský soud konstatoval, že za určitých okolností lze tuto povinnost dovodit z korektivu dobrých mravů i v případech, kdy ještě pro úvěrujícího neplyne ze zákona. Tento závěr byl podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Úvaha krajského soudu o tom, že situace povinné je jednou z takových situací, nebyla zjevně nepřiměřená.
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily nepřiměřeného zásahu do jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Kromě toho bylo jejich rozhodování v rozporu s principem zákazu retroaktivity.
7. Stěžovatel vznesl námitku, že zákon o spotřebitelském úvěru se neuplatní na úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi poskytovatelem úvěru a povinnou. Nový zákon o spotřebitelském úvěru v tu dobu ještě nenabyl účinnosti a neimplementované směrnice se nelze dovolávat vůči soukromým subjektům. V době uzavření předmětné úvěrové smlouvy tedy neexistoval předpis, který by ukládal právnímu předchůdci stěžovatele povinnost před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy prověřit úvěruschopnost povinné. Dále se pak vymezil vůči závěru obecných soudů, že povinnost odborné péče vyplývá z korektivu dobrých mravů.
Tento právní závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu, který byl vydán až po vzniku úvěrové smlouvy. Poskytovatel úvěru tak jednal v důvěře v právní řád, který mu povinnost odborné péče nestanovil, a následně byl retroaktivním výkladem za tento postup sankcionován. Rozhodnutími obecných soudu tak byla porušena zásada právní jistoty a ochrana legitimního očekávání stěžovatele a jeho právního předchůdce, tímto způsobem tak bylo zasaženo i do jejich ústavně zaručených práv. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
8. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. Stěžovatel se však v nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a na ně navazujících závěrů právních, které učinily obecné soudy. Tím však pomíjí právě popsanou roli Ústavního soudu.
11. Všemi okruhy argumentace, které nyní stěžovatel v ústavní stížnosti snáší, se obecné soudy řádně zabývaly. Krajský soud i Nejvyšší soud korigovaly závěr okresního soudu, že povinnost přezkoumávat úvěruschopnost povinné plynula ze zákona. Jak vysvětlil krajský soud v bodech 8 a 9 napadeného usnesení, starý zákon o spotřebitelském úvěru se na nynější situaci neaplikuje z důvodu povahy a výše úvěru. Jak vysvětlil krajský soud v bodě 10 a Nejvyšší soud v bodě 9, tato povinnost ještě neplynula ani z nového zákona o spotřebitelském úvěru, který v tu dobu ještě nenabyl účinnosti. Nevyplývala ani z neimplementované směrnice. Nejvyšší soud přesvědčivě a ústavně konformně vypořádal námitku retroaktivní aplikace těchto předpisů. Vysvětlil, že není případná, protože krajský soud tyto předpisy neaplikoval.
12. Civilní soudy založily svůj postup na základě judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Otázkou prověřování úvěruschopnosti spotřebitele při poskytování spotřebitelského úvěru se Ústavní soud podrobně zabýval v citovaném nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20
. Korektiv dobrých mravů obecným soudům podle Ústavního soudu nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitel dostatečně prověřil schopnost spotřebitele splnit v budoucnu jeho závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměl. Zvláště pak, když věřitel provedl prověření úvěruschopnosti spotřebitelů nedostatečně a v důsledku toho s nimi uzavřel úvěrovou smlouvu, kterou pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni splnit. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18
(který krajský soud citoval v bodě 11 napadeného usnesení). Vycházel při tom i z myšlenky formulované nálezem ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11
.
13. Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou i námitku týkající se retroaktivní aplikace právních závěrů uvedených v nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20
. Stěžovatel tvrdil, že soudy aplikací závěrů na právní vztah vzniklý čtyři roky před vydáním tohoto nálezu narušily princip právní jistoty. Není tomu tak. Jak vyplývá z výše uvedeného, judikaturní závěr o aplikaci korektivu dobrých mravů na situace podobné situaci stěžovatele se v judikatuře Ústavního soudu vyvíjel již před vydáním citovaného nálezu. Soudní nalézání práva není tvorbou právních předpisů sui generis, nýbrž se jedná o výklad právních předpisů a zpřesňování s účinky inter partes. Především pak z povahy věci působí takový výklad "retroaktivně", neboť soud posuzuje (zpravidla) jednání, k němuž došlo v minulosti.
U vysloveného právního názoru také nelze hovořit o "platnosti a účinnosti", ostatně někdy může být obtížné určit přesný okamžik vzniku právního názoru, jenž má být v konkrétní věci použit. Jestliže tedy soudní rozhodnutí z podstaty věci působí zpětně (retrospektivně), nemůže se na ně uplatnit ani obecný zákaz retroaktivity (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 ).
14. Nadto je potřeba zdůraznit, že obecné soudy podrobně vysvětlily, proč byl v dané situaci postup právního předchůdce stěžovatele (poskytovatele úvěru) v rozporu s dobrými mravy (bod 12 až 20 napadeného usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud přezkoumal, zda aplikace korektivu dobrých mravů není zjevně nepřiměřená a usoudil, že kromě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti povinné vzal krajský soud v potaz i jiné okolnosti. Konkrétně, (1) znění úvěrové smlouvy vedoucí k předražení úvěru, (2) dobové majetkové poměry povinné a (3) skutečnost, že poskytovatel úvěru si musel být vědom právní úpravy na úrovni Evropské unie, i když ještě nebyla implementována do českého právního řádu (viz bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. Ústavní soud jen shrnuje, že není nic neústavního na tom, že soudy shledaly, že uzavření úvěrové smlouvy bylo v rozporu s dobrými mravy. Učinily tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a judikaturou Ústavního soudu. Vzaly v potaz konkrétní okolnosti daného případu a tento závěr patřičně zdůvodnily.
16. Obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu