USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného P. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbrami, T. G. Masaryka č. 153, proti povinné S. S., zastoupené Mgr. Hanou Křenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská č. 651/2, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního v soudu v Liberci pod sp. zn. 20 EXE 59002/2022, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. února 2024, č. j. 29 Co 106/2023-208,
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Hany Křenkové, advokátky se sídlem v Praze 8, Karolinská č. 651/2.
1. Usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 29 Co 106/2023-208, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci výrokem I potvrdil usnesení Okresního v soudu v Liberci ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 EXE 59002/2022-182, a to ve výrocích, jimiž tento soud rozhodl o zastavení exekuce „vedené na základě pověření Okresního v soudu v Liberci ze dne 15. 2. 2022, č. j. 20 EXE
59002/2022-18“, a o náhradě nákladů soudního exekutora (výroky I a III), výrokem II je změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že předchůdce oprávněného nedostatečně prověřil úvěruschopnost povinné; odvolací soud tento závěr vyhodnotil po právní stránce tak, že ačkoliv takovou povinnost nebylo možno v době uzavření úvěrové smlouvy (28. 7. 2016) dovodit ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť byla pro účely úvěru na bydlení zavedena až zákonem č. 257/2016 Sb. (účinným od 1. 12. 2016), kterým byla implementována do českého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/17/EU, a také není možno se „neimplementované směrnice bez dalšího dovolávat vůči soukromým subjektům“, lze – pakliže nebyla úvěruschopnost povinné řádně prošetřena a posouzena – dospět k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy ze dne 28. 7. 2016 pro rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/2020).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání oprávněný. Přípustnost i důvodnost dovolání dovozuje ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1080/2022), neboť je v přímém rozporu s principem zákazu pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů. Odvolací soud dovodil, že „nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, se má řídit i vznik právního vztahu a nároků účastníků z úvěrové smlouvy ze dne 28. 7. 2016, i když tento právní vztah byl založen více než 4 roky před vydáním tohoto nálezu a rovněž před nabytím účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.“. Má za to, že postup odvolacího soudu (porušení zákazu retroaktivity) nelze obhájit ani zásadou ochrany dobrých mravů, kdy v daném případě „právní předchůdce oprávněného učinil vše, co bylo tehdejším právním řádem požadováno pro platné uzavření úvěrové smlouvy“. V dalším dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že nebyla dostatečně ze strany právní předchůdkyně oprávněného šetřena úvěruschopnost povinné, má za to, že rozsah šetření (jako postačující) vyplývá bezpochybně z obsahu výpovědí svědků V. a N. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Povinná ve vyjádření poukázala na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu, a navrhla, aby dovolací soud „usnesení soudu II. stupně … jako věcně správné potvrdil“.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknuté otázky) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
9. Předně nutno uvést, že odkaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1080/2022, není zcela případný, neboť (jak plyne z odůvodnění usnesení odvolacího soudu – srovnej body 9 a 14) odvolací soud akcentoval, že v době uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru se zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění do 31. 11. 2016), ještě nevztahoval na právě ten typ úvěru, jenž byl poskytnut – § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, a též, že není možno „se neimplementované směrnice (rozuměno směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/17/EU – pozn. dovolacího soudu) bez dalšího dovolávat proti soukromým subjektům“; jinak řečeno, odvolací soud své rozhodnutí na přímé aplikaci těch ustanovení zákona, která ještě nenabyla účinnosti, resp. na přímé aplikaci směrnice Evropského parlamentu a Rady EU, nezaložil. Námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1080/2022, přípustnost dovolání nezakládá.
10. Ve věci není sporu o tom, že povinná v právním vztahu s předchůdkyní oprávněného vystupovala v postavení spotřebitele (srov. ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku; body 10–12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
11. Otázkou prověřování úvěruschopnosti spotřebitele při poskytování úvěru se Nejvyšší soud zabýval opakovaně.
12. V rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud připomněl, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech.“ Skutečnost, že smlouva ze dne 28. 7. 2016 nespadá do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, proto neznamená, že by stranou přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy prověření schopnosti žalované (v posuzovaném případě povinné – pozn. dovolacího soudu) řádně a včas splatit dluh, přestože prohlásila, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů. Poctivost, odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli jsou základním úhelným kamenem takového posouzení (srovnej též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, a dále rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 ICdo 67/2023).
13. Již v odvolacím soudem správně akcentovaném nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, Ústavní soud připustil, že „… korektiv dobrých mravů nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla šetření úvěruschopnosti nedostatečně …“.
14. Závěr odvolacího soudu, že i v případech, kdy ze zákona (ještě) pro úvěrujícího nevyplynula povinnost se zabývat otázkou, zda úvěrovaný bude v budoucnu schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům úvěr splácet, úvěrující se touto otázkou nezabýval, resp. ji řešil nedostatečně, lze tuto skutečnost vyhodnotit v rámci úvahy o souladu jednání úvěrujícího s dobrými mravy, je tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
15. Nejvyšší soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 5/2001 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 16/1998 Sb., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
16. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).
17. Z recentních rozhodnutí potom srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022.
18. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
19. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
20. Vyjma okolnosti nedostatečného šetření úvěruschopnosti povinné, bral odvolací soud jednoznačně v úvahu i znění úvěrové smlouvy (tedy celkovou výši úvěru, výši splátky, výši úroků, sankce, způsob zajištění), ústící v závěr o „předražení úvěru“ (viz bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), skutečnost, že ke sjednání úvěru došlo v době, kdy již v našem právním řádu měla být implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/17/EU a poskytovatel úvěru si „musel být vědom povinností ze Směrnice vyplývajících“ (ostatně si toho údajně vědom i byl – srovnej bod 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přihlédl i k dobovým majetkovým poměrům povinné (viz bod 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
21. Dovolací soud má za to, že vzhledem k uvedenému není úvaha odvolacího soudu, jíž odůvodnil použití korektivu dobrých mravů, zjevně nepřiměřená a námitka dovolatele, formulovaná v bodech III a IV obsahu dovolání, tak přípustnost dovolání nezakládá.
22. Pakliže dovolatel v části dovolání [srovnej bod V obsahu dovolání, ve kterém dovolatel zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že právní předchůdkyně oprávněného nedostatečně zkoumala a posuzovala úvěruschopnost povinné, tedy nedostatečně šetřila její majetkové poměry, poukázav na obsah výpovědí svědků V. a N.] uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jde o námitku, která přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
23. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), nebo že by úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami oprávněného řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. body 22–34 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, resp. body 16–19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
24. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti této části usnesení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu