26 Cdo 3689/2019-526
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové
ve věci žalobce J. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem
se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovanému městu XY, se sídlem
v XY, o zaplacení částky 552.460,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 303/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. června 2019, č.
j. 35 Co 162/2018-474, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. června
2019, č. j. 35 Co 162/2018-474, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 1. září 2008 u Okresního soudu v České Lípě (soudu prvního
stupně) se žalobce – s odkazem na ustanovení § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. ve znění účinném do
31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – domáhal, aby mu původně žalovaní 1/
M. T. a 2/ J. T. (dále jen „původně žalovaní“) zaplatili částku 552.460,- Kč s
příslušenstvím. V žalobě uvedl, že jako nájemce uskutečnil v pronajatých
„nebytových prostorách v 1. NP domu č. p. XY v XY o celkové ploše 114 m2“ (dále
jen „nebytové prostory“ a „předmětný dům“) se souhlasem dřívějšího
pronajímatele (města XY) tam specifikované stavební úpravy, že město XY jako
pronajímatel se však nezavázalo k úhradě nákladů s tím spojených, že na základě
kupní smlouvy ze dne 14. srpna 2006 se předmětný dům stal součástí společného
jmění původně žalovaných jako manželů, že nájemní vztah byl ukončen dohodou
smluvních stran dne 31. srpna 2006 a že původně žalovaní mu dosud nezaplatili
protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětného domu, tj. podle
znaleckého posudku ze dne 27. března 2007 částku 552.460,- Kč.
Soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 23. února 2009, č. j. 35 C
303/2008-43, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu po právu; současně
vyslovil, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 26 Cdo 410/2010-69, zrušil rozsudek ze dne 19. října 2009, č. j. 35 Co 196/2009-52, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci jako soud odvolací změnil citovaný mezitímní rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 23. února 2009, č. j. 35 C 303/2008-43, tak, že žalobu
zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů; současně
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 8. března 2011, č. j. 35 Co
196/2009-78, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co původně žalovaní a žalovaný uzavřeli se souhlasem žalobce dne 19. září
2011 dohodu o převzetí závazku (§ 531 odst. 1 obč. zák.), a současně poté, co s
poukazem na tuto dohodu žalobce navrhl záměnu účastníků na žalované straně
(avšak bez odkazu na jakékoliv ustanovení občanského soudního řádu), soud
prvního stupně nejprve usnesením ze dne 23. září 2011, č. j. 35 C 303/2008-85,
uvedenému návrhu vyhověl a – s odkazem na ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění – dále jen „o. s. ř.“ –
připustil, aby původně žalovaní z řízení vystoupili a na jejich místo vstoupilo
jako žalovaný město XY. Následně rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 35 C
303/2008-294, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od
právní moci rozsudku) částku 279.833,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení,
ohledně částky 272.627,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení účastníků. K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud usnesením ze dne 10. října 2016,
č. j. 35 Co 359/2015-342, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. června 2018, č. j. 35
C 303/2008-420, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od
právní moci rozsudku) částku 352.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení
(výrok I.), ohledně částky 200.460,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok
II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání obou účastníků řízení proti výrokům I. a III. citovaného rozsudku
odvolací soud rozsudkem ze dne 28. června 2019, č. j. 35 Co 162/2018-474,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl
žalobu i ohledně částky 352.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok
I.); současně rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech řízení účastníků
před soudy všech stupňů (výroky II. a III.). Na zjištěném skutkovém základě – s odkazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007 – dovodil, že hmotněprávní
účinky zahájení řízení nastaly vůči žalovanému teprve dne 22. září 2011, kdy
žalobce navrhl záměnu účastníků na žalované straně (§ 92 odst. 2 o. s. ř.). Žalobní nárok tak byl vůči němu účinně uplatněn až poté, co marně uplynula
tříletá promlčecí doba, která počala běžet nejpozději 31.
srpna 2006, kdy byl
dohodou smluvních stran ukončen nájem nebytových prostor (§ 101 obč. zák.). Na
rozdíl od právního názoru, obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 10. října
2016, č. j. 35 Co 359/2015-342, pak uzavřel, že za tohoto stavu se žalovaný
důvodně dovolal promlčení uplatněného nároku, a dodal, že není-li – z důvodů
rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – vznesená námitka promlčení
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nelze
žalobci promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“). Předně odvolacímu
soudu vytkl, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zaujal
ohledně promlčení právní názor, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného
v předchozím zrušujícím usnesení (dále jen „první právní otázka“). Uvedl, že
úmyslem žalovaného nebylo vstoupit do řízení jen proto, aby mohl uplatnit
námitku promlčení, a že jeho cílem nebylo, aby nárok byl shledán promlčeným v
důsledku jeho procesně vadného vstupu do řízení. Vyjádřil rovněž přesvědčení,
že soud měl jeho podání ze dne 20. září 2011, týkající se vstupu žalovaného do
řízení, posoudit podle jeho obsahu, tj. v souladu s cílem, který sledoval, tedy
zajištění změny na straně žalovaného na základě uzavřené dohody o převzetí
závazku ze dne 19. září 2011. Zároveň zdůraznil, že odvolací soud byl vázán
pouze výrokem usnesení ze dne 23. září 2011, č. j. 35 C 303/2008-85 (jehož
součástí nebyl odkaz na ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.) a nikoli jeho
odůvodněním, a že odvolání jen proti odůvodnění tohoto rozhodnutí by beztak
nebylo přípustné (dále jen „druhá právní otázka“). Z důvodů v dovolání podrobně
rozvedených nesouhlasil ani s názorem, že případná námitka promlčení není
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (dále
jen „třetí právní otázka“). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně
shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval
otázkou jeho přípustnosti. Předně je zapotřebí konstatovat, že odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že
v napadeném rozsudku zaujal právní názor odlišný od svého dřívějšího právního
názoru, jejž vyjádřil v předchozím zrušujícím usnesení. Nejvyšší soud totiž v
řadě svých rozhodnutí vyložil, že odvolací soud není takovým právním názorem
vázán (srov. např. rozhodnutí z 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007,
uveřejněné pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 22/2008 časopisu Soudní judikatura, z 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011, z
24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 /ústavní stížnost podanou proti
posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 28. ledna 2014,
sp. zn. IV. ÚS 2049/13/, z 11. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017,
uveřejněná pod č. 128/2013, č. 40/2014 a č. 2/2019 časopisu Soudní judikatura,
či z 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněné pod č. 57/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech souzené věci pokládá dovolací
soud za potřebné navíc zdůraznit, že právní názor, který vyslovil odvolací soud
ve svém kasačním usnesení ve vztahu k otázce promlčení uplatněného nároku,
nebyl právním názorem, pro nějž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně; soudy obou stupňů se totiž v názoru na řešení uvedené otázky
shodovaly. Nešlo zde tedy o závazný právní názor ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř., tj. o právní názor, na němž bylo založeno zrušující usnesení odvolacího
soudu. Zároveň nelze opomenout, že dovolatel nemohl být změnou náhledu
odvolacího soudu na právní posouzení věci ani „překvapen“, neboť na možnost
odlišného právního posouzení v tomto směru byli účastníci upozorněni při
odvolacím jednání dne 27. června 2019 (srov. protokol o tomto jednání na č. l. 456 až 458 spisu). I z těchto důvodů pokládá dovolací soud za nepřípadný
dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu z 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS
1688/10, a usnesení Nejvyššího soudu z 31. října 2017, sp. zn. 30 Cdo
4286/2017. Již v rozsudku z 25. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněném pod č. 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2010“), tj. v
rozhodnutí, na něž odkázal i odvolací soud, Nejvyšší soud dovodil, že bylo-li
pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného podle §
107a o. s. ř., ačkoliv tu byly podmínky pro záměnu účastníků podle § 92 odst. 2
o. s. ř., soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení vychází ze závěru, že
právo bylo uplatněno proti novému žalovanému (procesnímu nástupci) dnem
zahájení řízení. K odůvodnění uvedeného názoru mimo jiné uvedl, že při záměně
účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. nastávají hmotněprávní účinky zahájení
řízení vůči dalšímu (novému účastníku) teprve dnem, kdy soudu došel návrh na
toto rozhodnutí; při postupu podle § 107a o. s. ř. zůstávají právní účinky
spojené s podáním žaloby vůči procesnímu nástupci zachovány (§ 107a odst. 2 o. s. ř.) a datum podání návrhu na rozhodnutí o procesním nástupnictví je z
hlediska běhu promlčecích lhůt bez právního významu. Pravomocné rozhodnutí
soudu prvního stupně o záměně účastníků nelze ignorovat, nýbrž soud jej musí v
dalším řízení respektovat a z něj vycházet; nesmí mu proto ani přisuzovat jiné
právní účinky. V usnesení z 16. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009,
uveřejněném pod č. 130/2012 časopisu Soudní judikatura (dále jen „SJ
130/2012“), pak mimo jiné zdůraznil, že u záměny účastníků není nový účastník k
předchozímu účastníkovi v žádném vztahu a nelze po něm spravedlivě požadovat,
aby např. nesl nepříznivé důsledky jeho procesních pochybení. Jinými slovy
řečeno, procesní úkony účastníka, který vystoupil z řízení, nejsou závazné pro
účastníka, který nastoupil na jeho místo. Po záměně účastníků je nadále
projednáván vztah jiný a je tu jiný předmět řízení. V daném případě soud prvního stupně vyhověl dovolatelovu návrhu a usnesením ze
dne 23. září 2011, č. j. 35 C 303/2008-85, rozhodl o záměně účastníků podle §
92 odst. 2 o. s. ř. O tom svědčí nejen odkaz na citované ustanovení obsažený v
odůvodnění dotčeného usnesení, nýbrž i výrok tohoto usnesení, který z
formálního hlediska jednoznačně odpovídá institutu záměny účastníků ve smyslu §
92 odst. 2 o. s. ř., a nikoli procesnímu nástupnictví (z důvodu tzv. singulární
sukcese) podle § 107a o. s. ř. (soud prvního stupně zde připustil, aby jednak
původně žalovaní z řízení vystoupili a aby – zároveň – na jejich místo vstoupil
někdo jiný; oproti tomu v případě procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. soud po formální stránce rozhodne pouze tak, že na místo dosavadního účastníka
vstupuje do řízení někdo jiný).
Nebylo-li citované usnesení odklizeno v řízení
o opravném prostředku (proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o záměně účastníků, bylo a je odvolání přípustné; proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, jímž bylo rozhodnuto o záměně účastníka, bylo přípustné i dovolání - §
239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v tehdy účinném znění), byly jím soudy v dalším
řízení vázány. Odvolací soud se tedy neodchýlil od citované judikatury,
vycházel-li při úvaze o důvodnosti vznesené námitky promlčení ze závěru, že
pohledávka, která je předmětem daného řízení, byla uplatněna proti (novému)
žalovanému až dne 22. září 2011, kdy soudu prvního stupně došel (resp. byl
osobně odevzdán na jeho podatelnu) dovolatelův návrh na záměnu účastníků na
žalované straně (viz podání na č. l. 83 spisu). Snad jen na okraj lze
poznamenat, že na závěru odvolacího soudu o promlčení dovolatelova nároku
nemůže nic změnit ani okolnost, že soud prvního stupně mezitímním rozsudkem z
23. února 2009, č. j. 35 C 303/2008-43 (potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu z
8. března 2011, č. j. 35 Co 196/2009-78), pravomocně rozhodl, že dotčený nárok
je co do základu po právu. Je-li totiž – jak se podává z již citovaného
rozhodnutí SJ 130/2012 – po záměně účastníků (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) nadále
projednáván vztah jiný a je tu jiný předmět řízení, nemůže být rozhodnutí o
původním předmětu řízení (tj. o jiné věci) pro nového účastníka (zde
žalovaného), který není z procesního hlediska k předchozímu účastníkovi v
žádném vztahu (není tedy ani právním nástupcem tohoto účastníka – zde původně
žalovaných), závazné ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. a potažmo ani nemůže
překážet „novému“ projednání věci podle § 159a odst. 4 o. s. ř. Za této situace dovolací soud uzavírá, že pro řešení první a druhé právní
otázky nemůže být dovolání přípustné (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Naproti tomu dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro
řešení třetí právní otázky (otázky, zda vznesená námitka promlčení je či není
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); tuto
otázku totiž odvolací soud vskutku vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Při posouzení hmotněprávních aspektů otázky otevřené dovolacímu přezkumu (a
otázek souvisejících) vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů,
tj. zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů a ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3074
odst. 1 věta první za středníkem o. z.).
K otázce uplatnění námitky promlčení pokládá dovolací soud za potřebné –
vzhledem k charakteru některých dovolacích námitek – nejprve zdůraznit
následující. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod č. 13/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 213/2003 časopisu Soudní judikatura) se
ustálila v názoru, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k
nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po
právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Z obsahu spisu nevyplývá, že „v projednávané věci (…) žalovaný výslovně
prohlásil, že není jeho cílem, aby byl shledán nárok žalobce za promlčený v
důsledku procesně vadného vstupu (…) do řízení“. Žalovaný neučinil ani jinak
formulovaný písemný projev či ústní přednes, jenž by jednoznačně vyjadřoval
obsahově shodné sdělení (prohlášení). I kdyby však takový písemný projev nebo
ústní přednes v průběhu řízení učinil, nebylo by to – s přihlédnutím ke shora
citované judikatuře – pro posouzení vznesené námitky promlčení směrodatné. V
uvedených souvislostech lze – vzhledem k charakteru použitých dovolacích výtek
– rovněž poznamenat, že posouzení důvodnosti námitky promlčení je otázkou
hmotného práva, která spadá do meritorního projednání podané žaloby (důsledek
závěru, že námitka promlčení byla vznesena důvodně, se projeví ve výsledku
řízení zamítnutím žaloby). Tomu koresponduje i skutečnost, že předmětem
dovolacího přezkumu v této věci je meritorní rozhodnutí (rozsudek) odvolacího
soudu. Z této perspektivy je tedy zjevně neopodstatněná dovolatelova námitka,
jíž učinil v dovolání s odkazem na tam specifikované nálezy Ústavního soudu a
jejímž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkal, že způsobem, jímž dospěl k
závěru o promlčení uplatněného nároku, mu „nezvratně odepřel (…) meritorní
přezkum podané žaloby“. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy,
které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s
dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Dobré mravy lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997,
sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být
shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní
ochrana. Fungování systému psaného práva však je založeno zejména na důsledném
dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů
nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat
subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §
3 odst. 1 obč. zák.
má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu
práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských
cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací
je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva),
případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům
projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich
navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo
2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dobrým mravům tedy zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, uveřejněné pod C 8265 Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při úvaze, zda vznesená námitka promlčení je či není výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy, nelze podle názoru dovolacího soudu ztratit ze zřetele
následující právně významné skutečnosti vyplývající z obsahu spisu. Žalovaný
(dřívější vlastník předmětného domu) jako prodávající a původně žalovaní jako
kupující uzavřeli dne 14. srpna 2006 kupní smlouvu, jejímž předmětem učinili
mimo jiné rovněž předmětný dům. V čl. 2 kupní smlouvy prodávající ujistil
kupující, že vypořádá veškeré případné nároky žalobce na investice do
předmětného domu. Právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch
žalovaných nastaly dne 14. srpna 2006 a nájemní vztah k nebytovým prostorám byl
ukončen dohodou k 31. srpnu téhož roku. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 26 Cdo 410/2010-69, a poté, co odvolací soud
rozsudkem ze dne 8. března 2011, č. j. 35 Co 196/2009-78, potvrdil mezitimní
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. února 2009, č. j. 35 C 303/2008-43,
uzavřeli původně žalovaní a žalovaný se souhlasem žalobce dne 19. září 2011
dohodu o převzetí závazku (dohodu o převzetí dluhu ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák.), na jejímž základě žalovaný převzal veškeré závazky původně žalovaných
mající původ v nájemním vztahu a „zavázal se uhradit veškeré závazky, které by
mohly vzniknout z tohoto sporu“. Jakmile k návrhu žalobce ze dne 20. září 2011
soud prvního stupně usnesením ze dne 23. září 2011, č. j. 35 C 303/2008-85,
rozhodl (pravomocně ke dni 13.
října 2011) o záměně účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř., žalovaný v prvním písemném podání ze dne 21. února 2012, které ve
věci učinil, namítl promlčení tam specifikovaného žalobcova nároku. Z těchto
vskutku mimořádných okolností případu, jak následovaly ve výše popsané časové
posloupnosti, které však odvolací soud při rozhodování podle § 3 odst. 1 obč. zák. nevzal v úvahu (zde zohlednil pouze okolnosti odvíjející se od provedené
záměny účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.), podle názoru dovolacího soudu
nepochybně vyplývá, že vznesenou námitku promlčení lze výjimečně posoudit jako
výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný,
neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první
o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní
výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.