29 Cdo 221/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
dlužníka C - LEASING Turnov, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, I.
Olbrachta 964/5, PSČ 370 06, identifikační číslo osoby 25922581, o návrhu
věřitelů a/ HORA HOLDING, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích,
Skuherského 53, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 63911191, b/ Ing. M. H.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Střelecká 437, PSČ 500 02, c/ JUDr. V. K., a d/ V. R., vedené u Krajského osudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 137/2007, o dovolání navrhujícího
věřitele c/ proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2010, č. j. 2
Ko 12/2010-757, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2010, č. j. 2 Ko 12/2010-757,
se s výjimkou prvního výroku zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 12 K 137/2007-720, zamítl Krajský
soud v Českých Budějovicích (dále též jen „konkursní soud“) návrh věřitelů (a/
HORA HOLDING, s. r. o., b/ Ing. M. H., c/ JUDr. V. K. a d/ V. R.) na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka C - LEASING Turnov, a. s. (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Proti usnesení konkursního soudu podali odvolání dlužník i všichni navrhující
věřitelé. Odvolání navrhujícího věřitele a/ odmítl jako opožděné konkursní soud usnesením
ze dne 10. února 2010, č. j. 12 K 137/2007-747, které nabylo právní moci dne 3. března 2010. O odvolání dlužníka a navrhujících věřitelů b/ a c/ rozhodl Vrchní soud v Praze
v záhlaví označeným usnesením tak, že odvolání dlužníka odmítl (první výrok) a
k odvolání navrhujících věřitelů b/ a c/ potvrdil usnesení konkursního soudu
(druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). K potvrzujícímu výroku odvolací soud uvedl, že konkursní soud založil své
rozhodnutí na tom, že žádný z navrhujících věřitelů nedoložil svou splatnou
pohledávku vůči dlužníku, přičemž zánik pohledávky navrhujícího věřitele b/
započtením zhodnotil konkursní soud v souladu se závěry obsaženými v předchozím
zrušujícím usnesení odvolacího soudu z 9. ledna 2009. K pohledávce navrhujícího věřitele c/ (šlo o pohledávku ve výši 109.750,- Kč,
jejíž existenci měl konkursní soud za spornou poté, co dlužník vůči ní dne 7. dubna 2009 učinil úkon směřující k započtení své tvrzené pohledávky na náhradě
škody ve výši 352.992,- Kč, z titulu vadného zastupování, s tím, že učinit
jednoznačný závěr o existenci k započtení namítnuté pohledávky dlužníka vůči
navrhujícímu věřiteli c/ by vyžadovalo provést zásadní dokazování), odvolací
soud přitakal konkursnímu soudu v tom, že o této pohledávce by bylo nutno vést
(vzhledem k obraně dlužníka) rozsáhlé dokazování, k němuž není konkursní soud
povolán. Přitom odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhující věřitel c/ podal proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu
dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
ve věci samé, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil v dovoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatel v tom, že obě rozhodnutí jsou pro něj rozhodnutími překvapivými
(vzhledem k tomu, že odvolací soud měl v předchozím zrušujícím usnesení /z 9. ledna 2009/ jeho pohledávku za existující), jakož i v tom, že odvolací soud
rozhodl o odvolání, aniž nařídil odvolací jednání. Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je podle dovolatele
dán vzhledem k nesprávnosti závěru, že jeho pohledávka vyžaduje dokazování
sporných skutečností v rozsahu přesahujícím meze dokazování v konkursním řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1.
ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným podle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí je v závěrech týkajících se dovolatelovy pohledávky v
rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne
6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.),
zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince
2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo
legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání
(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). K uplatněným dovolacím důvodům pak Nejvyšší soud uvádí následující:
1/ K překvapivosti rozhodnutí. V rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněném pod
číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v
předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž
ten jeho dřívější právní názor nerespektoval. O takový případ však v
posuzované věci ani nešlo. Z usnesení konkursního soudu je zjevné, že ten
nepokládal za sporný vznik dovolatelovy pohledávky, nýbrž její zánik, který
zkoumal na základě skutečností, které nově nastaly (vznikly) po vydání
zrušujícího usnesení odvolacího soudu z 9. ledna 2009 (na základě úkonu
směřujícího k započtení, provedeného dlužníkem až 7. dubna 2009). „Překvapen“ tím, že odvolací soud se bude věcí zabývat v této rovině (na které
jedině usnesení konkursního soudu spočívalo co do posouzení spornosti
dovolatelovy pohledávky), by mohl být pouze účastník svých procesních práv
nedbalý a na odvolací řízení nepřipravený. Totéž vzhledem k uplatňované
procesní obraně dlužníka založené na zápočtu ze 7. dubna 2009 platí i pro
rozhodnutí konkursního soudu. 2/ K právnímu posouzení věci v otázce „doložení“ dovolatelovy pohledávky.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Již v usnesení sp. zn. 29 Odo 156/2005 se Nejvyšší soud zabýval situací, v níž
dlužník v konkursním řízení založí svou procesní obranu proti návrhu na
prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice
vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní
uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli. Na dané
téma pak v označeném rozhodnutí (od nějž nevidí důvodu se odchýlit ani v této
věci a na něž v podrobnostech odkazuje) uzavřel, že k tomu, aby soud mohl
navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení
konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat
opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený).
Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli
pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu
dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená
pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro
nedostatek aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky zamítnout nelze.
Napadené usnesení z těchto zásad nevychází a dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil (s výjimkou prvního výroku o odmítnutí odvolání
dlužníka), včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/
o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.
s. ř.). Ke vzájemným pohledávkám dlužníka a navrhujícího věřitele srov. dále i
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo
257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Zabývat se za této situace dalšími dovolacími argumenty, pokládal Nejvyšší soud
za zbytečné.
Pro další fázi řízení dovolací soud soudům nižších stupňů důrazně připomíná, že
advokát, jenž uplatňuje v soudním řízení svou osobní pohledávku, musí být
označen svým jménem, příjmením a bydlištěm. Označení takové osoby sídlem a
zejména následné doručovaní písemností jí určených (bez dalšího) na adresu
sídla, odporuje občanskému soudnímu řádu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu