KSHK 15 INS 19217/2019
15 ICm 980/2020
33 ICdo 67/2023-186
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Chytrý nájem
s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo osoby 291 58 958),
zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5.
května 296/36, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou,
advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 15 ICm 980/2020 (jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka M. P., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019), o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH
653/2021-149
(KSHK 15 INS 19217/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102
VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), a rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019),
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019), určil, že
pohledávka žalobkyně za dlužníkem M. P., která byla v insolvenčním řízení
vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019
uplatněna pod poř. č. P7 v částce 584 955 Kč, je v plné výši po právu, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 30. 5. 2016 smlouvu, podle níž žalobkyně poskytla žalovanému
půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na projektové práce a inženýrské
činnosti podle „Smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 197/16, smlouvy o dílo na
projektovou dokumentaci č. 197/16, a smlouvy příkazní č. 197/16“
(dále jen „smlouva o budoucí smlouvě o dílo“), kterou žalovaný 15. 2. 2016
uzavřel se společností Ekonomické stavby s.r.o. (dále také jen „ES“). Smluvní
strany se dohodly, že zapůjčenou částku žalobkyně poukáže do 30 dnů od podpisu
smlouvy o zápůjčce přímo budoucímu zhotoviteli – společnosti Ekonomické stavby
s.r.o. Zápůjčka byla sjednána se splatností do 1. 8. 2016. Zápůjčka byla
zajištěna blankosměnkou s doložkami „bez protestu“ a „nikoli na řad věřitele“
bez vyplněné směnečné sumy a data splatnosti. Pro případ, že by zápůjčka nebyla
věřiteli včas vrácena, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z
jistiny až do úplného splacení. Protože žalovaný žalobkyni zápůjčku včas
nevrátil, vyplnila blankosměnku na částku 577 550 Kč splatnou 15. 7. 2019. Dne 9. 9. 2019 bylo k návrhu dlužníka M. P., spojenému s návrhem na povolení
oddlužení, zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení nastaly dne 10. 9. 2019) a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2019 č. j. 15
INS 19217/2019-A-6, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a povoleno jeho
oddlužení. Usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 15 INS 19217/2019-B-14, však
insolvenční soud oddlužení neschválil a rozhodl o prohlášení konkursu na
majetek dlužníka. Žalobkyně pod č. P7 přihlásila pohledávku ve výši 577 550 Kč
s uvedením důvodu „zajišťovací směnka vlastní ze dne 30. 5. 2016 vystavená
dlužníkem dle smlouvy o půjčce č. 1971601 ze dne 30. 5. 2016“. Insolvenční
správkyně dlužníka Ing. Jana Vodrážková (původní žalovaná) popřela tuto
pohledávku co do pravosti s odůvodněním, že směnka byla v rozporu s dobrými
mravy vystavena k zajištění spotřebitelského úvěru, směnečné vyplňovací
prohlášení k blankosměnce je proto neplatné, došlo k excesivnímu vyplnění
blankosměnky, směnka má nepřípustnou kauzu a kauzální pohledávka je promlčena;
nadto nebyl předložen originál směnky. Na podkladě těchto zjištění soud prvního
stupně uzavřel, že smlouva o půjčce byla sjednána platně. Platnou shledal i
zajišťovací blankosměnku vyplněnou v souladu s dohodou o vyplňovacím právu. S
odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozvedl, že smlouva o
zápůjčce nepodléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť zápůjčka byla
sjednána jako bezúplatná; smluvní pokuta je zajišťovacím sankčním nástrojem,
nikoliv zvláštní formou úroku. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že žalobkyně
jednala ve shodě se společností Ekonomické stavby s.r.o. „ve zlé víře, s cílem
zneužít nepříznivé finanční situace zájemců o stavbu rodinného domu, aby se
hojila na smluvní sankci účelově kumulované dlouhodobou nečinností žalobkyně“.
Podle provedeného dokazování totiž měl dlužník (a jeho tehdejší partnerka) v
každé fázi kontraktace dostatek času, aby mohli své kroky zvážit, přičemž texty
jednotlivých smluv jsou zcela srozumitelné, ať již jde o obsah závazků, nebo o
identifikaci smluvních stran. Doplnil, že jakkoliv dlužník (a jeho tehdejší
partnerka) byli nepochybně ve vztahu se žalobkyní i k společnosti Ekonomické
stavby s.r.o. v postavení spotřebitelů, spotřebitelská ochrana nemůže být
bezbřehá. Na to, zda požádá o zápůjčku a na vyhodnocení schopnosti ji včas
vrátit, měl dlužník dostatek času a další čas uplynul od podání žádosti do doby
podpisu smlouvy o zápůjčce (a vystavení směnky). I poté pak dlužník stále jevil
vážný zájem stavební záměr realizovat, jinak by nepodepsal smlouvu o dílo. K
námitce žalovaného stran výše smluvní pokuty soud prvního stupně odkázal na
rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které konečná výše sumy nárokované z
titulu smluvní pokuty není důvodem pro závěr o nepřiměřenosti, je-li důsledkem
dlouhodobého prodlení dlužníka. Usnesením ze dne 21. 1. 2022 (které nabylo právní moci 9. 2. 2022) zrušil
insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka po obdržení zprávy insolvenčního
správce o splnění rozvrhového usnesení podle § 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů
(insolvenční zákon) - dále jen „IZ“; tímto rozhodnutím podle § 309 odst. 4 IZ
insolvenční řízení dlužníka skončilo a v souladu s § 159 odst. 1, 4 a 5 IZ se
účastníkem řízení místo insolvenční správkyně stal dlužník. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že přihlášené pohledávky jsou
nemravné, založené na podvodu žalobkyně a společnosti Ekonomické stavby s.r.o. s cílem umělého vytvoření pohledávky z titulu údajné zápůjčky bez adekvátního
protiplnění. Nebylo zjištěno, že by žalovaný jako dlužník (a jeho partnerka)
nebyli s to rozlišit mezi žalobkyní a společností Ekonomické stavby s. r. o. a
nelze hovořit o lsti žalobkyně v situaci, kdy iniciativa k založení právních
vztahů vzešla od dlužníka bez časové tísně, přičemž k úspěšné realizaci záměru
nedošlo výhradně proto, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků. Popěrné důvody vystavěné na námitkách nemravnosti a podvodu žalovaný ve
skutkové rovině dalšími konkrétními tvrzeními nepodpořil a opodstatnit je
nemohou pouhé odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v odlišné věcné a
procesní situaci. Odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, označil za
nepřiléhavé a skutkově odlišnou shledal i věc posuzovanou v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že soudy vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, která byla
překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sen. zn. I. ÚS 2337/21, a
dovolatel proto požaduje již dříve vyřešenou otázku, „zda lze na smlouvy
používané žalobkyní, v nichž žalobkyně účelově (a nepravdivě) uvádí, že se
jedná o bezúročné poskytnutí peněžních prostředků, aplikovat pravidla stanovená
legislativou upravující poskytování spotřebitelských úvěrů“, nyní posoudit
jinak. Je přesvědčen, že závěry dovozené v citovaném nálezu Ústavního soudu
jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci, která je skutkově obdobná. S
odkazem na citovaný nález a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022,
sp. zn. 29 Cdo 2839/2020, ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3418/2021, ze dne
29. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo
2380/2021, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, dovolatel prosazuje,
že se „ze strany žalobkyně jedná o nepoctivé jednání spočívající v obcházení
zákona a že se tedy ve věci uplatní beze zbytku zákon o spotřebitelském
úvěru…“; jednání žalobkyně má za rozporné s ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“). Odvolacímu soudu vytýká, že ujednání o smluvní pokutě v
celkovém kontextu smluvního vztahu nesprávně vyhodnotil jako platné, a má za
to, že při posuzování platnosti smlouvy jako celku odvolací soud nerespektoval
nálezy ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/2020, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011, v nichž Ústavní soud ve vztahu k praktikám úvěrových
společností uvedl, že nepřijatelné a nemravné jsou postupy, kdy jsou klientům
vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve
výši 30% nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek
týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky. Žalobkyně se podrobně vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby
dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázku výkladu smlouvy o
zápůjčce za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda
na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru,
odvolací soud řešil v rozporu se současnou rozhodovací praxí Ústavního i
Nejvyššího soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen
„zákon o spotřebitelském úvěru“), se tento zákon nevztahuje na odloženou
platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku
a jakékoli úplaty. V rozsudku ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, a dříve v rozsudcích
ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, a ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29
Cdo 2377/2019, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb. jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah
smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku,
úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli
úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za
to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat bez
dalšího z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za
porušení některé ze smluvních povinností. Jinými slovy, nelze ztotožňovat
zaplacení sankce s úplatností půjčky; připustit, že ujednání o smluvní pokutě
zakládá úplatnost smlouvy o půjčce, by odporovalo znění, smyslu i účelu daného
ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že jak smlouva ze dne 15. 2. 2016, tak
smlouva ze dne 30. 5. 2016 jsou smlouvami spotřebitelskými, neboť na jedné
straně vystupuje žalobkyně jako podnikatelka a na druhé straně žalovaný
(dlužník) jako spotřebitel (§ 1810 a násl. o. z.). Přisvědčit mu však nelze v
tom, že v nyní posuzované věci nelze použít závěry dovozené v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, v němž se Ústavní soud – při zdůraznění, že
nemá z hlediska ústavnosti výhrady k teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem
coby plodem peněz a smluvní pokutou, která má dlužníka motivovat k řádnému
splnění zajištěného závazku – zamýšlí nad postupem zvoleným personálně
propojenými obchodními společnostmi (žalobkyní a společností Ekonomické stavby
a.s.), které figurují i v nyní posuzované věci, přičemž dovozuje, že žalobkyně,
jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně
bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby
s.r.o., musela jako věřitelka od počátku předpokládat, že dlužníci jistinu včas
neuhradí, neboť před uzavřením smlouvy o zápůjčce nedisponovali naspořenými
finančními prostředky a byli tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím
hypotečního úvěru, který s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálné v poměrně
krátké době splatnosti vyřídit a čerpat.
Konstatoval, že za této situace bylo
víc než zřejmé, že věřitelka musela s tím, že se dlužníci dostanou do prodlení
a dojde k „aktivaci“ ujednání o smluvní pokutě, při nastavování smluvních
podmínek počítat. Na ujednání o smluvní pokutě je proto třeba hledět jako na
úplatu, kterou za poskytnutí zápůjčky věřitelka nad rámec jistiny od dlužníků
obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu. Zavázal proto soudy zabývat se tím, zda
počínání obchodních společností Ekonomické stavby s.r.o. a Chytrý nájem s.r.o.,
(jejich formální oddělení) nepřestavuje pouze jednoduchou a účinnou „právní
kličku“, jež vede ve svém důsledku k znemožnění, případně značnému ztížení
právní obrany fyzických osob v případném soudním sporu. I v nyní posuzovaném případě byla smlouva o zápůjčce sjednána v komplexu smluv;
smlouvu o budoucí smlouvě o dílo uzavřel žalovaný se společností Ekonomické
stavby, s. r. o. dne 15. 2. 2016, o zápůjčku žalobkyni požádal 24. 4. 2016 a
smlouvu o zápůjčce s ní uzavřel 30. 5. 2016 se splatností zápůjčky do 1. 8. 2016; jednal tedy v krátkých časových intervalech s obchodními společnostmi,
které jsou vzájemně propojeny (a mají tudíž shodný ekonomický zájem), zápůjčku
měl vrátit ve lhůtě 2 měsíců. Jak vyplynulo z výpovědi žalovaného, kontaktoval
Ekonomické stavby s.r.o. proto, že s tehdejší partnerkou chtěli pro sebe
postavit rodinný dům, avšak neměli jasné vlastní zdroje na financování stavby,
kterou měla uvedená společnost provádět. Při jednání se společností Ekonomické
stavby s.r.o. dostali nabídku půjčit si finanční prostředky na pořízení
projektové dokumentace pro výstavbu rodinného domu od žalobkyně; zápůjčka byla
účelově vázána a peníze byly zaslány přímo na bankovní účet společnosti
Ekonomické stavby s.r.o. Shodně vypovídala i svědkyně M. K., tehdejší partnerka
žalovaného; uvedla, že ze strany společnosti Ekonomické stavby s.r.o., na
kterou se obrátili na doporučení kamarádky, jim byla nabídnuta pomoc se
sehnáním pozemku a vyřízením financování. Protože jednání nebyla úspěšná,
zajistil si hypotéku na pořízení pozemku sám žalovaný, na hypotéku na stavbu
již nedošlo, protože se žalovaný dostal do finančních potíží. Tak jako tomu
bylo v případě posuzovaném Ústavním soudem ve věci vedené
pod sp. zn. I. ÚS 2337/21, i v nyní posuzované věci nelze vyloučit, že i pokud
by se v průběhu nastíněného procesu (kdy teprve po vyhotovení projektové
dokumentace bylo možné provést kompletaci žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru
na stavbu domu a tuto předat bance k posouzení) nevyskytly žádné problémy,
nebylo pro žalovaného reálné zápůjčku vrátit ve sjednaném termínu splatnosti. Tyto skutečnosti vedou k úvaze, že si lze jen obtížně představit, že by
zápůjčka byla vrácena ve splatnosti, tedy do 1. 8. 2016. Odvolací soud se
přesto důsledně nezabýval tím, zda žalobkyně (věřitelka) musela při nastavování
smluvních podmínek – s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byly smlouvy
uzavírány – předpokládat, že se žalovaný dostane do prodlení a dojde k
„aktivaci“ ujednání o smluvní pokutě a zda počínání společností Ekonomické
stavby s.r.o. a Chytrý nájem s.r.o.
tak nepředstavuje pouhou „právní kličku“, o
které hovoří Ústavní soud ve shora citovaném rozhodnutí. Neobstojí proto
interpretace právního jednání účastníků ze strany odvolacího soudu, který
převzal právní závěry soudu prvního stupně, ani to, jak soudy vyložily ujednání
o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o zápůjčce za účelem zjištění, zda jím
byla skutečně zamýšlena sankce pro případ nesplnění povinností jedné ze
smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“. Obsah právního jednání může
vykládající zjišťovat jakýmkoli způsobem, může použít i speciálních způsobů
výkladu, totiž výkladu jazykového, gramatického, logického, systematického,
popř. také historického. Použití posledně zmíněného bude namístě především tam,
kde vykládajícímu nestačí vyložit použitá slova v jejich vzájemné rozumné
souvislosti, ale musí najít smysl právního jednání. K náležitému zjištění
obsahu právního jednání, resp. skutečné vůle jednajících, může přispět výklad
teleologický, jenž může pro zjištění skutečného sledovaného hospodářského účelu
interpretovaného závazku hrát významnou roli. K využití teleologického výkladu
soudy v dané věci nepřikročily, když vycházely toliko z jazykového znění
smlouvy o zápůjčce, aniž by se komplexně zabývaly veškerými, pro věc
relevantními skutečnostmi, zejména průběhem předsmluvních jednání žalovaného s
pracovníky společnosti Ekonomické stavby s.r.o., kteří uzavření smlouvy o
zápůjčce zprostředkovávali. Způsob výkladu, k němuž se soudy přiklonily, je
navíc výkladem, který Ústavní soud neaprobuje (viz nálezy ze dne 12. 6. 2000,
sp. zn. I. ÚS 331/98, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08). Právní
posouzení odvolacího soudu je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s
požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v
neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně,
pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud
připomněl, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou
předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými
nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání,
která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují
pouze prohlášení o faktických okolnostech“. To, že smlouva z 30. 5. 2016
případně nebude spadat do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, neznamená, že by
stranou přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy
prověření schopnosti žalovaného řádně a včas splatit dluh. Poctivost, odbornost
a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli
jsou základním kamenem takového posouzení. Postavení stran v rámci závazku se
liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze
stran (např. právě riziko prodlení). Podstatné pro takové posouzení budou
veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam, tedy i okolnosti
týkající se smluv uzavřených s Ekonomickými stavbami s. r.
o. Dovolací soud se k námitce dovolatele zabýval i otázkou, zda mu v souladu s
ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (jakožto soudu, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva)
nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr s posuzovanými otázkami, zda lze
ustanovení čl. 2 písm. f) směrnice č. 2008/48/ES vyložit tak, že se vztahuje i
na případy, kdy je ujednání o úplatě za poskytnutí prostředků obcházeno
prostřednictvím sjednání vysoké smluvní pokuty při (ze strany poskytovatele
předem očekávaném) nedodržení nereálné lhůty splatnosti, a 2) zda lze zajištění
pohledávky poskytovatele vůči spotřebiteli ze smlouvy o úvěru, na nějž by se
směrnice č. 2008/48/ES nevztahovala jen proto, že by se jednalo o případ
předjímaný čl. 2 písm. f) směrnice, blankosměnkou, považovat za souladné s
ustanovením čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 6 a čl. 7 směrnice č. 93/13/EHS. Pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o
sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu povinnost k předložení
předběžné otázky skutečně vyvstala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08). O takový případ se však v dané věci
jednoznačně nejedná. Soudní dvůr má v řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 SFEU pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže
posuzovat soulad ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem
(srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1995 ve věci C-346/93). Předběžná otázka týkající se souladu ustanovení konkrétního vnitrostátního
předpisu s unijním právem by proto spadala mimo rámec kompetencí Soudního dvora
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018,
sp. zn. I. ÚS 1434/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 32 Nd 170/2017). Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil
v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.