KSHK 15 INS 19217/2019 15 ICm 980/2020 33 ICdo 67/2023-186
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo osoby 291 58 958), zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 ICm 980/2020 (jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. P., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019), o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019), se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019), určil, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem M. P., která byla v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019 uplatněna pod poř. č. P7 v částce 584 955 Kč, je v plné výši po právu, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 5. 2016 smlouvu, podle níž žalobkyně poskytla žalovanému půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na projektové práce a inženýrské činnosti podle „Smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 197/16, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 197/16, a smlouvy příkazní č. 197/16“ (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě o dílo“), kterou žalovaný 15. 2. 2016 uzavřel se společností Ekonomické stavby s.r.o. (dále také jen „ES“).
Smluvní strany se dohodly, že zapůjčenou částku žalobkyně poukáže do 30 dnů od podpisu smlouvy o zápůjčce přímo budoucímu zhotoviteli – společnosti Ekonomické stavby s.r.o. Zápůjčka byla sjednána se splatností do 1. 8. 2016. Zápůjčka byla zajištěna blankosměnkou s doložkami „bez protestu“ a „nikoli na řad věřitele“ bez vyplněné směnečné sumy a data splatnosti. Pro případ, že by zápůjčka nebyla věřiteli včas vrácena, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z jistiny až do úplného splacení.
Protože žalovaný žalobkyni zápůjčku včas nevrátil, vyplnila blankosměnku na částku 577 550 Kč splatnou 15. 7. 2019. Dne 9. 9. 2019 bylo k návrhu dlužníka M. P., spojenému s návrhem na povolení oddlužení, zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení nastaly dne 10. 9. 2019) a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2019 č. j. 15 INS 19217/2019-A-6, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a povoleno jeho oddlužení. Usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 15 INS 19217/2019-B-14, však insolvenční soud oddlužení neschválil a rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Žalobkyně pod č. P7 přihlásila pohledávku ve výši 577 550 Kč s uvedením důvodu „zajišťovací směnka vlastní ze dne 30. 5. 2016 vystavená dlužníkem dle smlouvy o půjčce č. 1971601 ze dne 30. 5. 2016“. Insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jana Vodrážková (původní žalovaná) popřela tuto pohledávku co do pravosti s odůvodněním, že směnka byla v rozporu s dobrými mravy vystavena k zajištění spotřebitelského úvěru, směnečné vyplňovací prohlášení k blankosměnce je proto neplatné, došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky, směnka má nepřípustnou kauzu a kauzální pohledávka je promlčena; nadto nebyl předložen originál směnky.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o půjčce byla sjednána platně. Platnou shledal i zajišťovací blankosměnku vyplněnou v souladu s dohodou o vyplňovacím právu. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozvedl, že smlouva o zápůjčce nepodléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť zápůjčka byla sjednána jako bezúplatná; smluvní pokuta je zajišťovacím sankčním nástrojem, nikoliv zvláštní formou úroku. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že žalobkyně jednala ve shodě se společností Ekonomické stavby s.r.o.
„ve zlé víře, s cílem zneužít nepříznivé finanční situace zájemců o stavbu rodinného domu, aby se hojila na smluvní sankci účelově kumulované dlouhodobou nečinností žalobkyně“.
Podle provedeného dokazování totiž měl dlužník (a jeho tehdejší partnerka) v každé fázi kontraktace dostatek času, aby mohli své kroky zvážit, přičemž texty jednotlivých smluv jsou zcela srozumitelné, ať již jde o obsah závazků, nebo o identifikaci smluvních stran. Doplnil, že jakkoliv dlužník (a jeho tehdejší partnerka) byli nepochybně ve vztahu se žalobkyní i k společnosti Ekonomické stavby s.r.o. v postavení spotřebitelů, spotřebitelská ochrana nemůže být bezbřehá. Na to, zda požádá o zápůjčku a na vyhodnocení schopnosti ji včas vrátit, měl dlužník dostatek času a další čas uplynul od podání žádosti do doby podpisu smlouvy o zápůjčce (a vystavení směnky).
I poté pak dlužník stále jevil vážný zájem stavební záměr realizovat, jinak by nepodepsal smlouvu o dílo. K námitce žalovaného stran výše smluvní pokuty soud prvního stupně odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které konečná výše sumy nárokované z titulu smluvní pokuty není důvodem pro závěr o nepřiměřenosti, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Usnesením ze dne 21. 1. 2022 (které nabylo právní moci 9. 2. 2022) zrušil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení podle § 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon) - dále jen „IZ“; tímto rozhodnutím podle § 309 odst. 4 IZ insolvenční řízení dlužníka skončilo a v souladu s § 159 odst. 1, 4 a 5 IZ se účastníkem řízení místo insolvenční správkyně stal dlužník.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že přihlášené pohledávky jsou nemravné, založené na podvodu žalobkyně a společnosti Ekonomické stavby s.r.o. s cílem umělého vytvoření pohledávky z titulu údajné zápůjčky bez adekvátního protiplnění.
Nebylo zjištěno, že by žalovaný jako dlužník (a jeho partnerka) nebyli s to rozlišit mezi žalobkyní a společností Ekonomické stavby s. r. o. a nelze hovořit o lsti žalobkyně v situaci, kdy iniciativa k založení právních vztahů vzešla od dlužníka bez časové tísně, přičemž k úspěšné realizaci záměru nedošlo výhradně proto, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků. Popěrné důvody vystavěné na námitkách nemravnosti a podvodu žalovaný ve skutkové rovině dalšími konkrétními tvrzeními nepodpořil a opodstatnit je nemohou pouhé odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v odlišné věcné a procesní situaci.
Odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, označil za nepřiléhavé a skutkově odlišnou shledal i věc posuzovanou v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soudy vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, která byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sen. zn. I. ÚS 2337/21, a dovolatel proto požaduje již dříve vyřešenou otázku, „zda lze na smlouvy používané žalobkyní, v nichž žalobkyně účelově (a nepravdivě) uvádí, že se jedná o bezúročné poskytnutí peněžních prostředků, aplikovat pravidla stanovená legislativou upravující poskytování spotřebitelských úvěrů“, nyní posoudit jinak.
Je přesvědčen, že závěry dovozené v citovaném nálezu Ústavního soudu jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci, která je skutkově obdobná. S odkazem na citovaný nález a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2839/2020, ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3418/2021, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, dovolatel prosazuje, že se „ze strany žalobkyně jedná o nepoctivé jednání spočívající v obcházení zákona a že se tedy ve věci uplatní beze zbytku zákon o spotřebitelském úvěru…“; jednání žalobkyně má za rozporné s ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Odvolacímu soudu vytýká, že ujednání o smluvní pokutě v celkovém kontextu smluvního vztahu nesprávně vyhodnotil jako platné, a má za to, že při posuzování platnosti smlouvy jako celku odvolací soud nerespektoval nálezy ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/2020, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011, v nichž Ústavní soud ve vztahu k praktikám úvěrových společností uvedl, že nepřijatelné a nemravné jsou postupy, kdy jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30% nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky.
Žalobkyně se podrobně vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázku výkladu smlouvy o zápůjčce za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, odvolací soud řešil v rozporu se současnou rozhodovací praxí Ústavního i Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné. Podle § 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. V rozsudku ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, a dříve v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, a ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb. jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít.
Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat bez dalšího z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností. Jinými slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky; připustit, že ujednání o smluvní pokutě zakládá úplatnost smlouvy o půjčce, by odporovalo znění, smyslu i účelu daného ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že jak smlouva ze dne 15.
2. 2016, tak smlouva ze dne 30. 5. 2016 jsou smlouvami spotřebitelskými, neboť na jedné straně vystupuje žalobkyně jako podnikatelka a na druhé straně žalovaný (dlužník) jako spotřebitel (§ 1810 a násl. o. z.). Přisvědčit mu však nelze v tom, že v nyní posuzované věci nelze použít závěry dovozené v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, v němž se Ústavní soud – při zdůraznění, že nemá z hlediska ústavnosti výhrady k teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, která má dlužníka motivovat k řádnému splnění zajištěného závazku – zamýšlí nad postupem zvoleným personálně propojenými obchodními společnostmi (žalobkyní a společností Ekonomické stavby a.s.), které figurují i v nyní posuzované věci, přičemž dovozuje, že žalobkyně, jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s.r.o., musela jako věřitelka od počátku předpokládat, že dlužníci jistinu včas neuhradí, neboť před uzavřením smlouvy o zápůjčce nedisponovali naspořenými finančními prostředky a byli tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru, který s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálné v poměrně krátké době splatnosti vyřídit a čerpat.
Konstatoval, že za této situace bylo víc než zřejmé, že věřitelka musela s tím, že se dlužníci dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o smluvní pokutě, při nastavování smluvních podmínek počítat. Na ujednání o smluvní pokutě je proto třeba hledět jako na úplatu, kterou za poskytnutí zápůjčky věřitelka nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu. Zavázal proto soudy zabývat se tím, zda počínání obchodních společností Ekonomické stavby s.r.o. a Chytrý nájem s.r.o., (jejich formální oddělení) nepřestavuje pouze jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež vede ve svém důsledku k znemožnění, případně značnému ztížení právní obrany fyzických osob v případném soudním sporu.
I v nyní posuzovaném případě byla smlouva o zápůjčce sjednána v komplexu smluv; smlouvu o budoucí smlouvě o dílo uzavřel žalovaný se společností Ekonomické stavby, s. r. o. dne 15. 2. 2016, o zápůjčku žalobkyni požádal 24. 4. 2016 a smlouvu o zápůjčce s ní uzavřel 30. 5. 2016 se splatností zápůjčky do 1. 8. 2016; jednal tedy v krátkých časových intervalech s obchodními společnostmi, které jsou vzájemně propojeny (a mají tudíž shodný ekonomický zájem), zápůjčku měl vrátit ve lhůtě 2 měsíců. Jak vyplynulo z výpovědi žalovaného, kontaktoval Ekonomické stavby s.r.o.
proto, že s tehdejší partnerkou chtěli pro sebe postavit rodinný dům, avšak neměli jasné vlastní zdroje na financování stavby, kterou měla uvedená společnost provádět. Při jednání se společností Ekonomické stavby s.r.o. dostali nabídku půjčit si finanční prostředky na pořízení projektové dokumentace pro výstavbu rodinného domu od žalobkyně; zápůjčka byla účelově vázána a peníze byly zaslány přímo na bankovní účet společnosti Ekonomické stavby s.r.o. Shodně vypovídala i svědkyně M. K., tehdejší partnerka žalovaného; uvedla, že ze strany společnosti Ekonomické stavby s.r.o., na kterou se obrátili na doporučení kamarádky, jim byla nabídnuta pomoc se sehnáním pozemku a vyřízením financování.
Protože jednání nebyla úspěšná, zajistil si hypotéku na pořízení pozemku sám žalovaný, na hypotéku na stavbu již nedošlo, protože se žalovaný dostal do finančních potíží. Tak jako tomu bylo v případě posuzovaném Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2337/21, i v nyní posuzované věci nelze vyloučit, že i pokud by se v průběhu nastíněného procesu (kdy teprve po vyhotovení projektové dokumentace bylo možné provést kompletaci žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru na stavbu domu a tuto předat bance k posouzení) nevyskytly žádné problémy, nebylo pro žalovaného reálné zápůjčku vrátit ve sjednaném termínu splatnosti.
Tyto skutečnosti vedou k úvaze, že si lze jen obtížně představit, že by zápůjčka byla vrácena ve splatnosti, tedy do 1. 8. 2016. Odvolací soud se přesto důsledně nezabýval tím, zda žalobkyně (věřitelka) musela při nastavování smluvních podmínek – s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byly smlouvy uzavírány – předpokládat, že se žalovaný dostane do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o smluvní pokutě a zda počínání společností Ekonomické stavby s.r.o. a Chytrý nájem s.r.o.
tak nepředstavuje pouhou „právní kličku“, o které hovoří Ústavní soud ve shora citovaném rozhodnutí. Neobstojí proto interpretace právního jednání účastníků ze strany odvolacího soudu, který převzal právní závěry soudu prvního stupně, ani to, jak soudy vyložily ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o zápůjčce za účelem zjištění, zda jím byla skutečně zamýšlena sankce pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“. Obsah právního jednání může vykládající zjišťovat jakýmkoli způsobem, může použít i speciálních způsobů výkladu, totiž výkladu jazykového, gramatického, logického, systematického, popř. také historického.
Použití posledně zmíněného bude namístě především tam, kde vykládajícímu nestačí vyložit použitá slova v jejich vzájemné rozumné souvislosti, ale musí najít smysl právního jednání. K náležitému zjištění obsahu právního jednání, resp. skutečné vůle jednajících, může přispět výklad teleologický, jenž může pro zjištění skutečného sledovaného hospodářského účelu interpretovaného závazku hrát významnou roli. K využití teleologického výkladu soudy v dané věci nepřikročily, když vycházely toliko z jazykového znění smlouvy o zápůjčce, aniž by se komplexně zabývaly veškerými, pro věc relevantními skutečnostmi, zejména průběhem předsmluvních jednání žalovaného s pracovníky společnosti Ekonomické stavby s.r.o., kteří uzavření smlouvy o zápůjčce zprostředkovávali.
Způsob výkladu, k němuž se soudy přiklonily, je navíc výkladem, který Ústavní soud neaprobuje (viz nálezy ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08). Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
V rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud připomněl, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech“. To, že smlouva z 30. 5. 2016 případně nebude spadat do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, neznamená, že by stranou přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy prověření schopnosti žalovaného řádně a včas splatit dluh.
Poctivost, odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli jsou základním kamenem takového posouzení. Postavení stran v rámci závazku se liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. právě riziko prodlení). Podstatné pro takové posouzení budou veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam, tedy i okolnosti týkající se smluv uzavřených s Ekonomickými stavbami s. r.
o. Dovolací soud se k námitce dovolatele zabýval i otázkou, zda mu v souladu s ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr s posuzovanými otázkami, zda lze ustanovení čl. 2 písm. f) směrnice č. 2008/48/ES vyložit tak, že se vztahuje i na případy, kdy je ujednání o úplatě za poskytnutí prostředků obcházeno prostřednictvím sjednání vysoké smluvní pokuty při (ze strany poskytovatele předem očekávaném) nedodržení nereálné lhůty splatnosti, a 2) zda lze zajištění pohledávky poskytovatele vůči spotřebiteli ze smlouvy o úvěru, na nějž by se směrnice č. 2008/48/ES nevztahovala jen proto, že by se jednalo o případ předjímaný čl.
2 písm. f) směrnice, blankosměnkou, považovat za souladné s ustanovením čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 6 a čl. 7 směrnice č. 93/13/EHS. Pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08). O takový případ se však v dané věci jednoznačně nejedná.
Soudní dvůr má v řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 SFEU pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže posuzovat soulad ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1995 ve věci C-346/93). Předběžná otázka týkající se souladu ustanovení konkrétního vnitrostátního předpisu s unijním právem by proto spadala mimo rámec kompetencí Soudního dvora (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I.
ÚS 1434/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 32 Nd 170/2017). Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.
s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.