29 Cdo 3418/2021-1702
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti
žalovaným 1) M. M., narozenému XY a 2) S. M., narozené XY, oběma bytem XY,
oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských
Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 6/2011, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j.
5 Cmo 220/2016-1541, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo
220/2016-1541, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 46 Cm
6/2011-979, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 24. ledna 2011, č. j. 46 Cm
6/2011-12, kterým původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a
nerozdílně směnečný peníz 238.026 Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2010 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 793 Kč a na náhradě nákladů řízení částku
60.764 Kč (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se
žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, zejména z
toho, že:
[1] Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní,
vystavené dne 23. dubna 2010 oběma žalovanými (jako spoluvýstavci) na řad
žalobce, znějící na směnečný peníz 254.496 Kč, splatné dne 30. listopadu 2010
(dále též jen „sporná směnka“).
[2] Dne 27. března 2009 žalovaní jako budoucí objednatelé a společnost
Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel,
jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí
smlouvě o dílo č. 161/09 (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se
smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž
předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na blíže označeném pozemku ve
vlastnictví žalovaných. Podle článku III. bodu 3.3 smlouvy byli žalovaní
povinni uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy budoucímu zhotoviteli zálohu
ve výši 170.000 Kč „na krytí prvních přípravných prací, tj. přípravné projekční
činnosti“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny
díla odečtena. Zálohu měli žalovaní uhradit „prostřednictvím úvěru“.
[3] Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanými (jako dlužníky) dne 29.
dubna 2009 smlouvu o půjčce č. 161/09-090429 (dále též jen „smlouva o půjčce“),
v níž se zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na
financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní
strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem převedeny
nejpozději do 29. dubna 2009 do „depozita budoucího zhotovitele“ (společnosti
E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaní zavázali vystavit vlastní směnku
znějící na částku 258.195 Kč. Dne 23. dubna 2010 uzavřely smluvní strany
dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce, ve kterém se dohodly na prodloužení
splatnosti půjčky a nahrazení původně vystavené směnky směnkou novou, znějící
na částku 254.496 Kč. Současně výslovně prohlásily, že tato směnečná suma
zahrnuje kromě jistiny půjčky také sjednaný 16% úrok do dne splatnosti půjčky a
případnou smluvní pokutu ve výši 68.000 Kč, s tím, že směnka „plní funkci
zajišťovací nikoli platební“.
[4] Dne 23. listopadu 2009 žalovaní (jako objednatelé) uzavřeli se
společností E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 161/09 (dále jen „smlouva o
dílo“), v níž se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného
domu podle zpracované projektové dokumentace.
[5] Dopisem ze dne 14. července 2010 adresovaným společnosti E žalovaní
odstoupili od smlouvy o dílo.
3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní
se povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, když
prokázali, že žalobce neposkytl na základě smlouvy o půjčce žalovaným žádné
plnění. Přitom zdůraznil, že k poskytnutí půjčky nemohlo – oproti tvrzení
žalobce – dojít ani tak, že žalobce převedl na účet společnosti E větší částku
peněz ještě před uzavřením smlouvy o půjčce s tím, že následně konkrétní částky
budou „rozúčtovány“ k jednotlivým uzavřeným půjčkám. Podle soudu prvního stupně
jde totiž pouze o „ekonomické machinace žalobce“, jimiž „dotuje“ fungování
společnosti E ze svých soukromých peněz.
4. Uzavření smlouvy o půjčce a následné vystavení sporné směnky podle
soudu prvního stupně rovněž odporuje právní úpravě tzv. spotřebitelských smluv.
V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že jakkoli smlouva o půjčce nebyla
uzavřena přímo mezi žalovanými a společností E, je žalobce současně jednatelem
této společnosti, přičemž způsobem obdobným jako v nyní projednávané věci
vystupuje vůči spotřebitelům, kteří jsou ve smluvním vztahu ke společnosti E.
Tímto „dvoudomým“ vystupováním žalobce, který opakovaně uzavírá se spotřebiteli
smlouvu o dílo jako jednatel společnosti E a smlouvu o půjčce jako jiná
„nepodnikající“ osoba, přičemž půjčka, kterou má žalobce „poskytnout“
spotřebitelům, je určená právě k úhradě jejich dluhů za společností E, se
zabýval také Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS
563/11. Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je
spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.
zák.“), je podle soudu prvního stupně třeba na žalobce také v právním vztahu
založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě obsaženou)
pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako
na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo
jiné podnikatelské činnosti.
5. Jelikož ve směnečné dohodě (ve smlouvě o půjčce či jejím dodatku)
nebyla vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem, pak taková dohoda
„obsahuje“ ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle
ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost
směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku
remitentovi.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. května
2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí o
druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí rozsudek ze dne 10. května
2017, č. j. 5 Cmo 220/2016-1114, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. ledna 2020,
č. j. 29 Cdo 402/2018-1421, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, doplněných dokazováním provedeným odvolacím soudem v předchozím
odvolacím řízení a uzavřel, že žalovaným se správnost vydaného směnečného
platebního rozkazu včas uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo.
8. Ve shodě se závěry, které přijal již v prvním měnícím rozhodnutí v
dané věci, měl odvolací soud především za prokázané, že kauzou sporné směnky
byla smlouva o půjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovaným půjčku ve
výši 170.000 Kč. Přijetí závěru o poskytnutí půjčky přitom nepřekáží
skutečnost, že finanční částka nebyla poukázána přímo žalovaným, ale sjednaným
způsobem na účet třetí osoby (společnosti E), ani to, že k připsání této částky
na účet společnosti E došlo (v rámci převodu většího množství peněz) ještě před
uzavřením smlouvy o půjčce.
9. Za nedůvodné měl rovněž námitky týkající se výše sjednané smluvní
pokuty. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 68.000 Kč, obsažené ve smlouvě o
půjčce, není podle odvolacího soudu neplatné ani nemravné, obzvláště za
situace, kdy žalovaní vzali v článku II. bodu 2.5 smlouvy o půjčce na vědomí
upozornění věřitele, že „nezbytně potřebuje finanční prostředky vrátit v
termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným
způsobem“. Ani úrok ve výši 16 % ročně nelze podle odvolacího soudu považovat
„za lichevní“, když jde o sazbu spíše obvyklou.
10. Odvolací soud setrval rovněž na závěru, podle kterého směnečná
smlouva (v níž není vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem) není
neplatná pro rozpor se zákonem, přičemž podle ustáleného výkladu podávaného
soudní praxí by pouze při indosaci směnky nebylo možné aplikovat ustanovení čl.
I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen
„směnečný zákon“). V projednávané věci navíc sporná směnka ani nebyla
indosována.
11. Jde-li o povahu sporné směnky, bylo podle odvolacího soudu v řízení
najisto postaveno, že směnka má zajišťovací nikoli platební charakter. Oproti
mínění žalovaných přitom zjevně nešlo o blankosměnku, obstát proto nemůže ani
námitka excesivního vyplnění směnky. Z ničeho rovněž neplyne, že by žalovaní
podepsali spornou směnku nesvobodně.
12. Odvolací soud (vázán potud závazným právním názorem vysloveným ve
zrušujícím rozhodnutí Nejvyšším soudem ke spotřebitelské povaze smlouvy o
půjčce a v ní obsažené směnečné smlouvy) se dále zabýval tím, zda smluvní
ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule ve smyslu § 56 odst.
1 a 3 obč. zák. Žádné ujednání, které by v rozporu s právem spotřebitele na
jeho ochranu představovalo zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech
smluvních stran, však odvolací soud neshledal.
13. Konečně k námitce založené na tvrzení, že žalovaným nebylo podle
smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než žalovaní od této smlouvy odstoupili)
žádné (či téměř žádné) plnění, odvolací zopakoval, že sporná směnka
nezajišťovala jakýkoliv závazek ze smlouvy o dílo (případně ze smlouvy o
smlouvě budoucí), nýbrž vázala se jen ke smlouvě o půjčce. Okolnost, že dílo
nebylo realizováno, proto nemůže mít na směnečný závazek žalovaných žádný vliv.
Odstoupení od smlouvy o dílo navíc ani nelze přičíst k tíži žalobci; důvod
odstoupení (ztráta důvěry v plnění závazku společnosti E) byl na straně
žalovaných a „je otázkou, zda byl důvodným“.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají (poměřováno obsahem podaného dovolání) o ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v
dovolání konkretizované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
případně otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
15. Dovolatelé akcentují, že v poměrech dané věci šlo mezi účastníky o
vztahy podléhající úpravě spotřebitelského práva a vytýkají odvolacímu soudu,
že namítanou „dvoudomost“ vystupování žalobce zcela bagatelizoval. Žalobce a
společnost E fakticky tvoří jediný ekonomický komplex, který se svým jednáním
snaží obcházet smysl a účel celé právní úpravy spotřebitelské ochrany.
Jednotlivé smlouvy uzavřené mezi dotčenými subjekty (smlouvu o půjčce, v ní
obsaženou směnečnou smlouvu, smlouvou o smlouvě budoucí i smlouvu o dílo) nelze
s ohledem na personální propojení posuzovat odděleně a samostatně.
16. Odvolací soud se podle přesvědčení dovolatelů řádně nevypořádal s
námitkou, že z titulu údajné půjčky neobdrželi žalovaní žádné plnění, a
nezabýval se (v rozporu s pokyny obsaženými ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího
soudu) ani skutečnou hodnotou plnění, které společnost E poskytla dovolatelům
předtím, než odstoupili od uzavřené smlouvy o dílo. V této souvislosti
dovolatelé připomínají, že dohodnutá částka měla být poskytnuta na financování
přípravných prací ke stavbě, zejména přípravné projekční činnosti, společnost E
však téměř žádné plnění žalovaným neposkytla.
17. Dovolatelé konečně též setrvávají na názoru, podle kterého úroková
sazba dohodnutého úroku a smluvní pokuta jsou nepřiměřeně vysoké.
18. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně nařídil, aby věc projednal
jiný senát, když odvolací soud ve stávajícím složení zatížil řízení celou řadou
procesních vad a neřídil se ani závazným právním názorem obsaženým ve
zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které
bylo dovoláním zpochybněno, odporuje dále označené judikatuře Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Nejvyšší soud předesílá, že projednávaná věc je jednou z typově
shodných věcí, které Nejvyšší soud opakovaně řeší na základě dovolání podaných
klienty společnosti E, jejímž jednatelem je žalobce. Celou řadou obdobných
sporů, vycházejících ze skutkového i právního rámce, jenž se v ničem podstatném
nelišil od nyní projednávané věci, se v minulosti zabýval rovněž Ústavní soud.
23. Již ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 29 Cdo 402/2018 Nejvyšší soud
shrnul judikatorní závěry (dosud) přijaté při projednávání výše označených věcí
následovně:
[1] Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle smlouvy o smlouvě budoucí
uzavřené mezi společností E a objednateli) rovněž smlouva o půjčce (včetně
směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření
postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení
postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné
smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména
označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a
společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také
skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež
byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být
pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby
(spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné
souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci
jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
[2] Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků
uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním
žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami
vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba,
upozornil již Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS
563/11.
[3] Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků, založený smlouvou o
půjčce (a směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter
a podléhá tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při
posuzování důvodnosti žalobcova nároku na zaplacení vystavených zajišťovacích
směnek) také tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky
zneužívající klauzule podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní
ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
24. Tamtéž Nejvyšší soud (pro poměry dané věci) doplnil, že na
posuzovaný smluvní vztah účastníků ze smlouvy o půjčce nelze nahlížet jako na
vztah samostatný, nijak nesouvisející se smlouvou o dílo uzavřenou mezi
žalovanými a společností E. Soudy se proto musí (při posuzování důvodnosti
žalobou uplatněného nároku) zabývat nejen tím, zda dotčená ujednání účastníků
nevykazují znaky zneužívající klauzule podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák., ale
rovněž posoudit, jaké důsledky na případnou povinnost žalovaných plnit ze
sporné směnky má (žalovanými namítaná) okolnost, že jim nebylo podle smlouvy o
dílo poskytnuto (předtím, než žalovaní od této smlouvy odstoupili) žádné (či
téměř žádné) plnění.
25. V nálezu ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 [vydaném ve
sporu mezi jinými spotřebiteli a společností Chytrý nájem s. r. o. (dále jen
„společnost Ch“), jejímž jednatelem je rovněž žalobce (společníkem společnosti
Ch i společnosti E je společnost Ekonomické stavby rodinná a. s., jejím
předsedou představenstva je opět žalobce)], Ústavní soud na dané téma doplnil,
že obecné soudy se v tam posuzované věci odmítly zabývat námitkovou obranou
stěžovatelů z jejich právních vztahů se společností E, neboť tyto námitky dle
názoru obecných soudů s ohledem na čl. I § 17 směnečného zákona stěžovatelům
vůči této společnosti nepřísluší. Byť obě společnosti jsou majetkově propojeny
v osobě jediného společníka a propojeny jsou též personálně (a to opět osobou
D. M.), jedná se dle názoru obecných soudů o formálně samostatné subjekty,
pročež nelze námitky z vlastních vztahů stěžovatelů se společností E v řízení
vůči vedlejší účastnici (společnosti Ch) připustit. Takový náhled považuje
Ústavní soud za ryze formalistický. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti
známo, že aktuálně zvolený model poskytování překlenovacích půjček klientům
společnosti E je toliko dalším z modelů podnikání pana D. M., když tento
„překlenovací půjčky“ na financování staveb rodinných domů klientům společnosti
E dříve poskytoval sám coby fyzická osoba (viz nález ze dne 24. ledna 2017 sp.
zn. III. ÚS 1293/16). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že ačkoliv
je institut směnky založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, neměla by
tato formálnost samotná vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve
prospěch pouze jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní
stranou spotřebitel. Tento závěr je pak dle Ústavního soudu nutné mít na
zřeteli i v nynější věci. Přestože stěžovatelům (kteří navíc předmětnou smlouvu
uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na
výše uvedené ustanovení zákona směnečného a šekového formálně vzato příslušely
námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy
dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci,
zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé
vstoupili, a propojení obou společností, nepředstavuje formální oddělení obou
subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve
svém důsledku vede ke znemožnění, příp. značnému ztížení, právní obrany
stěžovatelů v případném soudním sporu.
26. K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě
rozhodnutí (za všechna srov. např. rozsudek ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 29
Cdo 1569/2021).
27. Odvolací soud v nyní projednávané věci při posuzování důvodnosti
kauzálních námitek, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným
platebním rozkazem [především námitky, podle níž žalovaným nebylo podle smlouvy
o dílo poskytnuto (předtím, než od této smlouvy odstoupili) žádné (či téměř
žádné) plnění], výše uvedené závěry nezohlednil.
28. Nemůže být žádných pochyb o tom, že předmětné smluvní vztahy vzniklé
mezi žalobcem a společností E na jedné straně a žalovanými jako spotřebiteli na
straně druhé, založené smlouvou o smlouvě budoucí, smlouvou o půjčce a smlouvou
o dílo, jsou – nejen s ohledem na okolnosti, za nichž byly jednotlivé smlouvy
uzavřeny, ale též s přihlédnutím k personálnímu a majetkovému propojení žalobce
a společnosti E, jakož i obsahové provázanosti uzavřených smluv – spjaty
takovým způsobem, že práva a povinnosti z nich vzniklé nelze posuzovat
samostatně (odděleně) a zcela ignorovat jejich zjevné vzájemné souvislosti.
Jestliže měla být poskytnutá půjčka (podle účelu výslovně vyjádřeného ve
smlouvě o půjčce) určena na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy
o smlouvě budoucí, která sloužila „na krytí prvních přípravných prací“, jež
měla společnost E provést pro budoucí realizaci dohodnutého díla (stavby
rodinného domu žalovaných), přičemž současně bylo dohodnuto, že záloha bude (v
případě uzavření smlouvy o dílo) vyúčtována ve smlouvě o dílo a poté odečtena z
konečné ceny díla, je zřejmé, že nedošlo-li k realizaci díla (proto, že
žalovaní od smlouvy o dílo následně odstoupili), musí se tato skutečnost
promítnout nejen ve vztahu mezi společností E a žalovanými, ale rovněž ve
vztahu mezi žalovanými a žalobcem.
29. Jinak řečeno, jestliže by žalovaným s ohledem na ukončení smlouvy o
dílo nevznikla povinnost zaplatit zhotoviteli (společnosti E) ani částku
odpovídající výši dohodnuté zálohy (k jejímuž financování měla sloužit
poskytnutá půjčka), nebyl by zde jediný důvod, pro který by žalovaní měli být
povinni tuto částku zaplatit „prostřednictvím“ vystavené směnky.
30. Budiž v této souvislosti dodáno, že ze zákona (§ 642 odst. 1 obč.
zák.) pro objednatele vyplývá právo kdykoli (až do zhotovení díla) i bez udání
důvodu odstoupit od smlouvy o dílo a následkem takového odstoupení je pouze
povinnost zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané,
pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně
vynaložené náklady (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009, uveřejněného pod číslem 73/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Formalistické nazírání na jednotlivé právní vztahy dotčených
subjektů jako na vztahy zcela samostatné, vzájemně nijak nesouvisející, by
mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že žalovaní by byli nuceni (zaplacením
sporné směnky) poskytnout plnění, na které žalobci, resp. společnosti E v
souvislosti s realizací dohodnutého díla vůbec nevznikl nárok.
32. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací pokládal
Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude
v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
33. Pro dovolateli navrhovaný postup podle § 243e odst. 3 o. s. ř.
(nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát odvolacího soudu)
nenalezl Nejvyšší soud ve spisu dostatečnou oporu.
34. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit
důvodnost vznesených kauzálních námitek žalovaných, zejména vypořádat se (při
respektování závěru o vzájemné souvislosti jednotlivých smluv a faktické
provázanosti žalobce se společností E) s tvrzením žalovaných, že jim nebylo
podle smlouvy o dílo poskytnuto žádné (či téměř žádné) plnění.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu