21 Cdo 2787/2022-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně Y. J. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Klárou
Luhanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2455/5, proti
žalovanému Z. A. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Lehačkou,
advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, o 718 051,92 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 220/2018,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června
2022, č. j. 28 Co 167/2022-529, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Bc. Kláry Luhanové, advokátky se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2455/5.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022,
č. j. 28 Co 167/2022-529, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (a jediné z hledisek
rozhodných pro možnou přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to
otázky možného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy (srov. bod V. /A
obsahu dovolání), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby tato právní otázka byla řešena jinak. Nejvyšší soud již minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz
zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu,
aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice
formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno
hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu
nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se
závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS
249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho
účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný
nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor
mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem
oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva
obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním
případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za
tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný
pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití
práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy
vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu). Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba –
vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s
relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu
tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva
je s dobrými mravy skutečně v rozporu. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě
jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým
mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných
skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Předně je nutno uvést, že odkaz dovolatele na nálezovou judikaturu Ústavního
soudu, jmenovitě na nález ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1916/20, a nález
ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II.
ÚS 2883/21, není případný, neboť se závěry,
vyslovenými v těchto nálezech, je rozhodnutí odvolacího soudu (v obecné rovině)
v souladu; ratio decidendi obou nálezů spočívá v myšlence, že v každém případě
je zapotřebí vypořádat se s otázkou, zda požadavek žalobce (s ohledem na
individuální okolnosti případu) není v rozporu s dobrými mravy či zjevným
zneužitím práva, v rámci této úvahy se „umožňuje soudci rozhodovat praeter
legem či výjimečně dokonce contra legem“, tomuto požadavku rozhodnutí
odvolacího soudu plně (jak bude poukázáno dále) dostálo. Žalovaný v dovolání pouze opakuje argumentaci, použitou v řízení před soudy
nižších stupňů, s níž se odvolací soud vypořádal (srov. bod 20. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu); jeho úvahy (s ohledem na soudy učiněná skutková
zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené. Pakliže žalovaný poukazuje na investice, které (ve značném rozsahu) na
rekonstrukci vydražené nemovitosti vynaložil, jde o pohledávku proti žalobkyni,
kterou však (jak správně zjišťuje odvolací soud – srov. bod 18. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) žalovaný nikdy neuplatnil (ať již formou zápočtu či
vzájemného návrhu) a není známo, že by cokoli žalovanému v tom (vyjma žalobkyní
avizované námitky promlčení takového nároku) bránilo; nejde o „formalistický“
přístup odvolacího soudu (jak argumentuje žalovaný), neboť neuplatnění práva u
soudu (v případě, kdy je oprávněný z práva přesvědčen, že mu právo svědčí), je
postupem v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří
bdělým), který však (ani prostřednictvím akcentace dobrých mravů) ve většině
případů právní ochrany požívat nemůže (srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, který byl uveřejněn ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 20/2019, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 62/2022). Pakliže
žalovaného od uplatnění tohoto nároku odradila avizovaná námitka promlčení, ani
tato skutečnost nic na předešlé úvaze nemění, protože právě v této situaci by
se teprve otázka „dobromravnosti“ takové námitky zvažovala. Přípustnost dovolání z výše uvedeného hlediska nezakládá ani námitka, že to
byla žalobkyně, pro jejíž dluhy byla exekuce nařízena, neboť právě to je
situace, se kterou musí obligační dlužník (s ohledem na úpravu realizace
zástavního práva v exekučním řízení) počítat; navíc, v důsledku realizace
zástavního práva došlo k úhradě osobních dluhů žalovaného z majetku žalobkyně
právě na úkor úhrady dluhu žalobkyně, pro nějž byla exekuce nařízena; jinak
řečeno, žalobkyně přišla o majetek, aniž by se to nějak výrazněji projevilo v
rozsahu jejích pasiv. V této souvislosti opakovaná argumentace žalovaného, že
byl „faktickým vlastníkem zástavy“, je s ohledem na skutková zjištění o
účastnících kupních smluv a stavu zápisu v katastru nemovitostí ne příliš
srozumitelná. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, uvedená pod bodem V. /B a bodem VI. obsahu dovolání, tedy zda je správné právní posouzení nároku žalobkyně podle
ustanovení § 2991 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť tak, jak je
otázka položena, představuje prostou polemiku s právním hodnocením odvolacím
soudem; žalovaný tak pouze kritizuje právní posouzení odvolacím soudem, aniž by
jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a
znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení
představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou
rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání
nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit
sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací
řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z
judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15). Dovolatel zde též přehlíží, že úprava postavení zástavního dlužníka vůči
obligačnímu dlužníku, provedená v ustanovení § 1368 odst. 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, je odrazem soudobé judikaturní praxe (při absenci téže
úpravy v předchozím zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), která tuto
problematiku řešila a (regresní) nárok zástavního dlužníka vůči obligačnímu
dlužníku posuzovala podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve formě plnění za
jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1415/2012, a ze dne 28. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2863/2010); jiné právní
hodnocení tak nemůže pro věc dovolatele přinést příznivější rozhodnutí a
námitka tak sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1265/2020, nebo
ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 188/2020). Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden i ve výroku
o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).