USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně E. O., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miloslavou
Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická č. 779/4, proti
žalované České republice – Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje se
sídlem v Ústí nad Labem, Horova č. 1340/10, IČO 70886300, jednající
prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 2 520 457 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2019,
č. j. 12 Co 346/2017-1073, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 12 Co 346/2017-1073, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Namítá-li žalobkyně, že „…intenzita skutku nemůže být objektivně posouzena bez
zohlednění událostí řešených služebním funkcionářem…“, pak ovšem nedoceňuje
procesní význam skutečnosti, že poté, co se podařilo upřesnit a ustálit
žalobkyní požadované nároky a jejich skutkový základ (uvedené nakonec našlo
odezvu v usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2013, č. j. 19
C 1102/2009-476) a byl tak jednoznačně dán skutkový rámec žaloby, jímž je soud
vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný
žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových
okolnosti a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku
(je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování
vázán nikoliv tím, jak žalobce skutkový stav právně posuzuje (odkazem na
hmotněprávní normu nebo ujednání smlouvy), nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen
v žalobě, popř. vzájemné žalobě], bylo řízení ohledně nároků, skutkově
vymezených tak, že jsou vyvolány rozhodnutím služebního funkcionáře, zastaveno
usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 19 C
1102/2009-491, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 12 Co 1551/2013-185; proč k rozhodování o těchto nárocích není
dána pravomoc soudů, bylo odůvodněno a vysvětleno v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015 a od závěrů zde učiněných
dovolací soud neshledává důvod se odchylovat; dovoláním nastolený požadavek
žalobkyně tak není ničím jiným, než snahou o „otevření zadních vrátek“ k
posuzování toho, co bylo již shledáno nepřípustným. Námitka tak přípustnost
dovolání nezakládá. Brojí-li žalobkyně proti posouzení otázky promlčení svých (některých) nároků,
potom při formulování námitky přehlíží, že pakliže dospěly soudy ke skutkovému
závěru o „kontinuálním a dlouhodobém jednání“, majícím charakter jednání
diskriminačního, šikanujícího apod., potom však nedospěly k závěru o promlčení
nároku, požadovaného z takového jednání [jde o „neustálou diskriminaci při
stanovení odměn žalobkyni v letech 2003-2010“ (k tomu srovnej str.
131,
poslední odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se
odvolací soud ztotožnil)]; je zřejmé, že jiné posouzení této otázky by pro
žalobkyni příznivější rozhodnutí nepřineslo (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998) a v tomto rozsahu tak námitka
přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně
uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr,
a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Uvedené platí pro
posouzení námitek proti promlčení těch nároků, u nichž byl závěr o promlčení
pro rozhodnutí určujícím [jde o nároky, vyplývající ze skutkového tvrzení o
přerušení informačních toků („uměle vytvořené informační vakuum“) a ze
skutkového tvrzení o dehonestujícím chování žalované při jednání dne 19. 11. 2003]. Žalobkyně přehlíží, že soudy vyšly při prosouzení námitky promlčení ze
skutkového závěru, který však přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá, že v
obou případech se jednalo o jednorázové, časově ohraničené (a znovu se
neopakující) jednání, které bylo v prvním případě ukončeno ke konci roku 2003
(srov. str. 135 poslední odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně),
resp., v druhém případě pouze v onen inkriminovaný den (19. 11. 2003 – srov. str. 136 druhý odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Pakliže
tedy žalobkyně namítá, že šlo o „dlouhodobou šikanu“, resp. „průběžný stav“,
pak ovšem předkládá vlastní, od soudu odlišné skutkové závěry a její námitka
přípustnost dovolání založit nemůže. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka „že není vyloučeno, že se názor
odvolacího soudu mohl v této věci odchýlit od judikatury nejvyššího a ústavního
soudu“, předkládajíc ke zvážení názory publikované v „rozsudku“ (správně
nálezu) Ústavního soudu „ze dne 17. 8. 2010“ (správně 5. 8. 2010), sp. zn. II. ÚS 3168/09. Předně dovolatelka nijak nekonkretizuje, v čem je rozsudek
odvolacího soudu v rozporu se závěry v nálezu (resp. v na nález navazující
judikatuře – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn.
30 Cdo 371/2017) publikovanými, jednak proto, že nosné závěry nálezu jsou
vybudovány na jiném skutkovém základu, než byl zjištěn v tomto řízení a jednak
proto, že (v obecné) rovině jsou závěry soudů v souladu s nosnými důvody
připomínaného rozhodnutí (k závaznosti jednotlivých „částí“ nálezů srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 a
další), resp., s judikaturou Nejvyššího soudu na nález navazující. Ratio
decidendi nálezu totiž tkví v tom, že v případech tzv. „overrullingu“ (změny
právního náhledu na určitý problém) v otázce ne/promlčitelnosti určitých nároků
je třeba k uvedené okolnosti přihlédnout při posuzování, zda vznesená námitka
promlčení je či není „contra bonos mores“ (v rozporu s dobrými mravy, zneužitím
práva) - srov. body 23. až 26. nálezu - a tomuto požadavku soudy z hlediska
mezí dovolacího přezkumu perfektně dostály (srov. str. 137 a 138 první odstavec
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aprobovaného odvolacím soudem). Dobrým mravům (ve smyslu § 3 odst. 1 zákońa č. 40/1964, občanského zákoníku, a
§ 8 zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku) pak zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by
kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by
bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli
nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být
naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do
principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom
úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že
výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi
účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Rozpor námitky promlčení s dobrými
mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka
uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného
nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
792/2018).
Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy
například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro
svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž
důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení
nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). Úzká provázanost s konkrétními
skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající
postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li
jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby
(lhůty) výrazně přispěla svým chováním žalovaná, a to až v takové intenzitě, že
by šlo z její strany o výrazné zneužití práv (např. tím, že by dovolatelku
udržovala v mylném přesvědčení o oprávněnosti jejích nároků – naopak žalovaná
nároky žalobkyně odmítala), pak závěry soudů o tom, že námitka promlčení s
dobrými mravy nekoliduje, plně korespondují s výše citovanou judikaturou. Nadto
je zcela správný poukaz soudů na skutečnost, že žalobkyně již v roce 2006 (tedy
v době, kdy by ještě nároky promlčeny nebyly) podobnou (stejnou) žalobu podala,
vzala ji však zpět a v řízení dále nepokračovala, pak ovšem sama možnost
promlčení způsobila; navíc, jak správně soudy připomněly, problematika
ne/promlčitelnosti finančních nároků podle zák. č. 186/1992 Sb. nebyla dobově
řešena vůbec a spoléhat tak (bez dalšího) na to, že tyto (peněžní) nároky se,
na rozdíl od nároků podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, nepromlčují, nebylo možno. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.