30 Cdo 371/2017-437
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě
– Moravská Ostrava, Tyršova 1714/27, proti žalované E. K., zastoupené JUDr.
Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Preslova
9, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C
88/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.
září 2016, č.j. 1 Co 19/2016-325, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č.j. 1 Co 19/2016-325,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2015, č.j. 23 C 88/2012-225, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 500
000 Kč (výrok I.), uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II.)
a uložil žalobci nahradit náklady řízení státu ve výši, která byla určena
samostatným usnesením (výrok III.). Žalobce se domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do
svých osobnostních práv (zejména zdraví, tělesné integrity, soukromí a
rodinného života), kterého se měla žalovaná dopustit tím, že po dobu několika
let předepisovala žalobci analgetika obsahující účinnou látku tramadoli
hydrochloridum (dále též jen „Tramal“) v nesprávných (nadměrných) dávkách. Non
lege artis postupem žalované došlo u žalobce ke vzniku těžké závislosti na
opiátech, tedy k poškození žalobcova zdraví, přičemž vzniklá závislost se
projevuje epileptickými záchvaty, nespavostí, nadměrným pocením, obsedantně –
kompulsivní poruchou, poruchami paměti a zvýšenou nervozitou. Tyto obtíže pak
vedly k negativnímu ovlivnění žalobcova společenského, partnerského i
soukromého života, k narušení jeho vztahu s blízkými osobami a přáteli. Soud prvního stupně shledal, že se žalovaná předepisováním nesprávných (příliš
vysokých) dávek Tramalu dopustila postupu non lege artis, tedy protiprávního
jednání. Neshledal ovšem, že by mezi tímto jednáním žalované a zdravotním
stavem žalobce plynoucím ze vzniklé závislosti na opiátech byl vztah příčiny a
následku. Na základě skutkových zjištění shledal, že žalobcem tvrzené následky,
za něž žádá odškodnění (deprese, úzkost, pocení, nervozita, nespavost,
obsedantně – kompulzivní symptomy, nesoustředěnost, poruchy paměti, poruchy
vyjadřování, epileptické záchvaty, společenské stažení, narušení vztahů,
deprese, suicidální pokus), souvisí s hlavní příčinou, tedy se závislostí na
opioidech. Příčinou této závislosti ovšem nebylo převážně jednání žalované,
neboť zde byla celá řada dalších příčin, které ke vzniku žalobcovy závislosti
vedly. Podle soudu prvního stupně je nepochybné, že ke vzniku závislosti
žalobce na opioidech došlo ještě před tím, než se stal pacientem žalované. Dále
pak soud prvního stupně uznal jako důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla
žalovaná ve vztahu k částce 900 000 Kč (o tuto částku žalobce navýšil v průběhu
řízení svůj žalobní požadavek, přičemž soud prvního stupně připustil změnu
žaloby). K rozvoji závislosti u žalobce došlo v červnu roku 2004, žaloba byla
podána dne 6. 11. 2012 ohledně částky 600 000 Kč, ohledně této částky ovšem
námitka promlčení nebyla vznesena, k rozšíření žaloby došlo podáním doručeným
soudu dne 28. 7. 2015 (stran částky 500 000 Kč) a dne 21. 8. 2015 (stran částky
400 000 Kč), ohledně těchto dvou částek byla vznesena námitka promlčení. Námitka je důvodná, neboť poprvé mohl žalobce své nároky uplatnit již v roce
2004. Zároveň soud prvního stupně neshledal, že by vznesení námitky promlčení
odporovalo dobrým mravům.
Zaměřil se na otázku změny judikatury týkající se
promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a konstatoval, že
k rozšíření žaloby došlo až v roce 2015, tedy jedenáct let po tvrzeném zásahu
do osobnostních práv, a v době, kdy již byla známa judikatura o promlčitelnosti
daného práva. Soud prvního stupně shledal, že žalobci nic nebránilo uplatnit
svůj nárok ve stanovené lhůtě, a ani s ohledem na prokázané okolnosti případu
neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (výrok II.), změnil nákladové výroky soudu prvního
stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo
koncentrováno dne 20. 5. 2013, přičemž teprve ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 2015 k rozšíření žaloby vznesla žalovaná námitku podjatosti, kterou je podle
jejího obsahu nutno posoudit jako vztahující se k celému uplatněnému nároku a
nikoli jen k částce 900 000 Kč, o niž byla žaloba rozšířena. Dále odvolací soud
konstatoval, že jde o vadu řízení, jestliže se o námitce promlčení dozvěděl
žalobce teprve z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, avšak tato vada byla
napravena v odvolacím řízení, neboť žalobce veškeré své námitky proti námitce
promlčení uvedl ve svém odvolání. Odvolací soud naznal, že je promlčeno právo
žalobou uplatněné v celém rozsahu (tj. ohledně částky 1 500 000 Kč). Z tvrzení
žalobce vyplývá, že v roce 2007 – 2008 „byl jeho stav takový, o který vlastně
opírá svou žalobu“ a že od roku 2005 již trpěl epileptickými záchvaty. Z toho
podle odvolacího soudu plyne, že již v letech 2005 – 2007 mohl podat žalobu z
uplatněného důvodu. Právo je tudíž promlčeno, neboť žaloba byla podána až 6. 11. 2012. Odvolací soud zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, a zdůraznil, že skutkový stav zjištěný před
koncentrací řízení vylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala
některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, včetně
toho, že by došlo k uznání závazku, když z obsahu tvrzení účastníků je
nepochybné, že k žádnému uznání závazku nedošlo. Odvolací soud též uvedl, že
námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě nejde
vůbec o situaci, kdy by žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil,
přičemž žádné zohlednitelné důvody, pro které své právo včas neuplatnil,
neuvedl. Proti rozsudku odvolacího soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalobce
(dále také „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 o.s.ř. Namítá následující: Napadený rozsudek závisí na
dovolacím soudem dosud neřešené otázce počátku běhu promlčecí doby v případě, o
nějž jde v projednávané věci, tedy v případě, kdy dochází k dlouhodobému
postupu non lege artis, v jehož důsledku vznikne závislost na návykové látce a
závislost na osobě takovou látku podávající, kterážto závislost činí poškozenou
osobu neschopnou uplatnit svá práva u soudu. Dovolatel se domnívá, že tuto
otázku vyřešil odvolací soud nesprávně, neboť promlčecí doba v takovém případě
může počít plynout teprve tehdy, kdy se poškozený vymaní z psychické i fyzické
závislosti na osobě, která je původcem zásahu. Mozkové i nervové funkce žalobce
byly permanentně podstatně ovlivněny v důsledku trvajícího jednání žalované a
žalobce nebyl po dobu trvání zásahu ze strany žalované schopen činit jakékoli
racionální kroky vedoucí k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v
penězích. Závěr odvolacího soudu, že žalobce mohl svůj nárok poprvé uplatnit v
letech 2005 – 2007, postrádá odůvodnění. Dále má dovolatel za to, že odvolací
soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32
Cdo 4291/2007, 29 Cdo 1835/2010), pokud uznal za důvodnou námitku promlčení,
která byla vznesena po koncentraci řízení, a proto již nebylo možno zvážit
existenci skutečností vylučujících promlčení práva. Za takové skutečnosti
považuje právě trvání následků zásahu v podobě stavu těžké závislosti žalobce
na návykových látkách předepisovaných mu žalovanou vedoucí k neschopnosti
žalobce domáhat se vůči žalované svých práv. Konečně dovolatel pokládá za
nesprávný způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou žalobce vůči
námitce promlčení vznesené žalovanou. Otázku možné existence rozporu s dobrými
mravy posoudil odvolací soud v rozporu s ústavním pořádkem a judikaturou
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť vůbec nevzal v úvahu specifika dané
věci spočívající v již řečeném stavu těžké závislosti, který měla žalobci
navodit a udržovat jej v něm žalovaná. Vzhledem ke svému stavu žalobce případné
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, přičemž tento stav navodila právě
žalovaná. Konečně dovolatel namítá, že o vznesení námitky promlčení se dozvěděl
teprve z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a že o vztáhnutí námitky
promlčení na celý žalobou uplatněný nárok se dozvěděl teprve z odůvodnění
napadeného rozsudku, což pokládá za závažnou vadu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) v dovolacím řízení postupoval a
o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř.
Po té se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že předmětné dovolání je přípustné. Napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a to otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na
náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) za neoprávněný zásah do zdraví
člověka. Napadený rozsudek též závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to otázky řádného posouzení, zda námitka promlčení
neodporuje dobrým mravům. Konečně pak napadený rozsudek závisí na vyřešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, jak posuzovat námitku
promlčení vznesenou v řízení po té, co nastala koncentrace řízení. Dovolací soud na základě podaného dovolání věcně přezkoumal napadený rozsudek
ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je důvodné. V projednávané věci se aplikuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s
ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
konkrétně s ohledem na jeho § 3079 odst. 2. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1
uvedeného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích. Žalobce se domáhá ochrany osobnosti a v rámci ní náhrady nemajetkové újmy,
která mu měla být způsobena neoprávněným zásahem žalované do jeho zdraví. Úvodem je třeba zdůraznit, že se v projednávané věci plně uplatní závěry
učiněné (s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) Vrchním soudem v Olomouci v
rozhodnutí ze dne 5. 5. 2010, sp. zn.
1 Co 2/2010, aprobovaném též Nejvyšším
soudem (rozhodnutí bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 56/2011). Podle tohoto rozhodnutí „ …nároky z titulu
náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům
vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Při přijetí tohoto závěru je možné vyjít
také z již citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je
jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení 444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku
odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení
společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze
považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za
nemateriální újmu dané ustanovením dle 444 odst. 1 obč. zák. nebudou
dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského
uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle
obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba
dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či
navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně zcela správně
poukazuje na ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001, ve kterém se za
bolest považuje každé tělesné a duševní strádání, a také na ustanovení § 3
odst. 1 této vyhlášky, v němž je právní ochrana osobnostních atributů řešena v
rámci odškodnění ztížení společenského uplatnění. Je nutné rovněž zdůraznit, že
hlediska uvedená v ustanovení § 3 citované vyhlášky jsou pouze demonstrativní a
v rámci okolností konkrétního případu lze při úvaze o výši náhrady za ztížení
společenského uplatnění zohlednit i další, ve vyhlášce nespecifikované aspekty. Dvojím hodnocením nemajetkové újmy na zdraví, a to v rámci náhrady škody na
zdraví a v rámci řízení o ochranu osobnosti, by nepochybně došlo k porušení
principu proporcionality a právní zásady "non bis in idem". … Pokud by na
základě rozhodných skutkových tvrzení žalobkyně nebylo odškodnění z titulu
náhrady škody na zdraví, a to bolestné a ztížení společenského uplatnění,
dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na jejích osobnostních právech, mohla
by se žalobkyně domáhat další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Úspěšně tak ovšem nelze činit na základě totožných skutkových tvrzení, jako v
žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za
bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení 444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zákona č.262/2006 Sb., zákoníku práce v
platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky
ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných
skutkových tvrzení. V žalobě na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na
ochranu osobnosti fyzické osoby týkajícího se práva na zdraví podle ustanovení
§ 11 a násl. obč. zák.
je proto nutno uplatnit rozhodná skutková tvrzení o tom,
že odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví za bolest a ztížení
společenského uplatnění poškozeného není dostatečnou satisfakcí za vzniklou
újmu na osobnostních právech poškozené fyzické osoby. Pouze v takovém případě
nebudou porušeny ústavní princip proporcionality a zásada "ne bis in idem". Podle nyní předestřených premis je tedy v prvé řadě nezbytné, aby žalobce
tvrdil a prokazoval, jaké konkrétní nároky plynoucí ze zásahu do jeho zdraví,
které nelze uplatnit v řízení o náhradu škody na zdraví (tedy onen judikaturou
zmiňovaný „převis“ nad nároky uplatněné z titulu náhrady škody na zdraví),
uplatňuje v tomto řízení. Nutno zopakovat a zdůraznit, že cestou žaloby na
ochranu osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. nelze sledovat pouhé navýšení
odškodnění za škodu na zdraví, kterého se lze domáhat cestou náhrady škody na
zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, zda žalobu
na náhradu škody na zdraví poškozená osoba podala, zda řízení o ní probíhá či
zda již bylo skončeno a s jakým výsledkem. Nelze pak v souvislosti s tím
přehlédnout, že na rozdíl od odškodňování zásahu do rodinného života úmrtím
blízké osoby dle § 444 odst. 3 obč. zák. nejsou v § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. respektive v návazných normách stanoveny striktní kvantitativní meze výše
náhrady škody na zdraví. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003
(resp. stejně tak další jeho rozhodnutí z tohoto období), byl založen na úvaze,
že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. se nepromlčuje. Poté však došlo ke změně judikatorní praxe v důsledku
rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), jenž
obsahuje závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných
prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který
promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to
obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku
určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho
vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na
dispozitivním chování žalovaného. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
dle § 13 odst. 2 obč. zák. se tedy promlčuje, a to v obecné tříleté promlčecí
době dle § 101 obč. zák. Podle nyní zmíněné normy tříletá promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo
být vykonáno poprvé. Zásadní je stanovení počátku běhu tříleté promlčecí doby v
případě zásahu do zdraví. Domáhá – li se poškozený nároků plynoucích z práva na
náhradu škody na zdraví, uplatní se § 106 obč. zák. a judikatura jej
rozvíjející.
Je nutno dovodit, že vzhledem k jednotnému a specifickému
charakteru nemajetkové újmy na zdraví (danému mimo jiné tím, že škodlivý
následek se může projevit i po delším časovém úseku, jak zdůraznil Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13) se teze dovozené na
základě § 106 obč. zák. analogicky vztáhnou také na případy, kdy se poškozený
domáhá práva na ochranu osobnosti a z něj pramenícího práva na poskytnutí
zadostiučinění za neoprávněný zásah do zdraví. Z naposledy zmíněného nálezu se
cituje: Ústavní soud již v nálezu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13 (s
odkazem na nález ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08), konstatoval, že
"zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7
odst. 1 Listiny, chránícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, resp. čl. 8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, chránícím soukromý
život, protože soukromý život v pojetí Evropského soudu pro lidská práva
zahrnuje fyzickou a duševní integritu. Ustanovení čl. 7 Listiny je rozvinutím
ustanovení o právu na život (čl. 6 Listiny), se zřejmým důrazem na to, zajistit
ochranu člověka v běhu jeho života i po fyzické stránce. U práva na
nedotknutelnost osoby a soukromí se tedy jedná o právo bezprostřední a působící
přímo napříč celým právním řádem. Pokud soudy odepřou stěžovateli právo na
soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu, poruší tím
základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1
Listiny. Lze též poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1472/10, s odkazem na citovaný nález (sp. zn. II. ÚS 2379/08), že
ochrana zdraví - coby právo na tělesnou integritu - je podřaditelná pod čl. 7
odst. 1 Listiny, což mu dává další rozměr mimo oblast sociálních práv. … Jednou
z podmínek úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví je předpoklad,
že došlo ze strany zdravotnického zařízení k porušení právní povinnosti, resp. k tomu, že zdravotnický pracovník porušil svou povinnost poskytovat zdravotní
péči ve smyslu de lege artis medicinae. Dále musí být prokázána existence
škodlivého následku na straně poškozeného pacienta a existence kauzálního nexu
mezi protiprávním jednáním a vzniklým škodlivým následkem. Již z toho plyne
logický předpoklad, že slovní spojení "vědomost o vzniklé škodě" nezahrnuje
vždy jen informaci o ustáleném zdravotním stavu, resp. jeho stabilizaci, jak se
v nyní posuzované věci příliš restriktivně vyjádřily obecné soudy, ale obsahuje
též všechny další předpoklady pro možnost uplatnění nároku v občanském soudním
řízení. Bez těchto dílčích vědomostí by totiž v této věci poškozený vůbec
nemohl nárok v soudním řízení uplatnit. Situace je zde odlišná od případů, kdy
je příčina poškození zdraví známa poškozenému bezprostředně, jako je tomu často
například u následků dopravních nehod."
V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné pro určení počátku běhu promlčecí
doby zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky non lege artis postupu
žalované, tj.
následky spojované se závislostí na léku Tramal respektive
následky vyvolané nadužíváním tohoto léku, kdy se jeho zdravotní stav
stabilizoval (ustálil) a kdy zároveň měl žalobce vědomost (měl objektivně
informace k takové vědomosti), že non lege artis postup žalované a újma jemu
vzniklá je ve vztahu příčiny a následku. Z odůvodnění napadeného rozsudku
neplyne, že by se odvolací soud těmito okolnostmi zásadními pro určení počátku
běhu promlčecí doby zevrubně zabýval a učinil z nich přesvědčivé závěry, když
toliko nejprve dovodil, že v roce 2007 – 2008 byl žalobcův stav takový, o který
opírá svou žalobu, a následně dovodil, že již v letech 2005 – 2007 mohl žalobce
podat žalobu z uplatněného důvodu. To jsou ovšem závěry, které si – ve světle
shora uvedeného - vzájemně odporují. V projednávané věci je zásadní též posouzení, zda žalovanou vznesená námitka
promlčení neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. K této problematice se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 23. února
2012, sp. zn. 30 Cdo 3789/2010-133, v němž se mimo jiné konstatuje: „ …
odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda
žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že Ústavní soud
považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti
mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné
za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti
daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem
vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky
promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS
309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského
zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i
pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky
promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst.
1 OZ oním místem, skrze které jsou
obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do
interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze
dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně
dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky
je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 z podnětu
stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním
zanedbání lékařské péče mimo jiné konstatoval, že: Ústavní soud považuje za
samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti
udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v
rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního
práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého
řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada
souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v
odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor
pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako
soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor
výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat
praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího
se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických
obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy
ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS
544/2000 […]).“
Odvolací soud se sice zabýval argumentem žalobce, že námitka promlčení odporuje
dobrým mravům, avšak jen ve zcela obecné rovině, aniž by do svých úvah jakkoli
promítnul specifika dané věci, na něž ostatně žalobce v průběhu řízení (a mimo
jiné též v odvolání) odkazoval.
Odvolací soud zejména nevzal jakkoli v potaz
(čímž postupoval v rozporu s nyní předestřenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu i Ústavního soudu), že žalovaná měla podle žaloby (a též podle skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně) dlouhodobě předepisovat žalobci
nesprávné dávky návykového opiátového léku a že žalobce měl údajně být (podle
svých tvrzení) v důsledku toho v takovém psychickém a fyzickém stavu, který mu
fakticky neumožňoval hájit svá práva u soudu dříve než v době, kdy podal
projednávanou žalobu. Z tohoto pohledu nebyla otázka rozporu námitky promlčení
s dobrými mravy v napadeném rozsudku nijak řešena. K tomu pak Nejvyšší soud
upozorňuje též na existenci ustanovení § 113 obč. zák., které případně též může
být v dané věci ve hře, a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, podle něhož účinek ustanovení § 113 obč. zák. se vztahuje na celou dobu, kdy osoba stižená duševní poruchou, jež ji činí k
právním úkonům neschopnou, nemá zákonného zástupce. Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku dále zřejmé, odvolací soud vztáhl
námitku promlčení a přihlédl k ní stran nároku v řízení žalobcem uplatněného v
celém jeho rozsahu, tedy jak ohledně částky 600 000 Kč požadované již žalobou,
tak ohledně částky 900 000 Kč, k níž byla připuštěna změna žaloby na základě
návrhu učiněného v průběhu řízení před soudem prvního stupně v době, kdy již
bylo toto řízení koncentrováno. K tomu je třeba ve světle judikatury zmíněné
již v napadeném rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010) uvést následující: V tomto usnesení bylo dovozeno, že
jestliže skutkový stav zjištěný před vznesením námitky promlčení nevylučuje
možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež
brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak
není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti
nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k
principům neúplné apelace. Odvolací soud sice na toto rozhodnutí Nejvyššího
soudu odkázal, ovšem učinil z něj nesprávný závěr potud, že se uplatní jen
tehdy, pokud „skutkový stav zjištěný před koncentrací řízení vylučuje možnost,
že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání
uzavřít, že jde o nárok promlčený, včetně toho, že by došlo k uznání závazku,
když z obsahu tvrzení účastníků je nepochybné, že k žádnému uznání závazku
nedošlo.“. Totiž stejný stav, na nějž reaguje naposledy zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu, nastane též tehdy, pokud na základě zjištěného skutkového
stavu před vznesením námitky promlčení nebude možno vyloučit, že námitka
promlčení odporuje dobrým mravům. Jen tak může být naplněn smysl předmětné
judikatury Nejvyššího soudu, tedy obrana proti zneužívání institutu koncentrace
řízení respektive principů neúplné apelace tím, že námitka promlčení bude
vznášena až v době, kdy se vůči ní nebude moci protistrana efektivně bránit.
Z
nyní pojmenovaného smyslu a účelu principu dovozeného ve zmíněném usnesení
Nejvyššího soudu je pak ovšem nutno dovodit též to, že jiná musí nezbytně být
situace v případě, kdy je samo právo nově (ve smyslu navýšení základního
požadavku) uplatněno až po nastalé koncentraci, jako se to stalo ohledně částky
900 000 Kč v projednávané věci. V takovém případě by při vědomí, že nastala –
li koncentrace řízení, nejsou změnou žaloby dotčeny její účinky (§ 118b odst. 2
o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo
3084/2011), uplatnění zmíněných tezí vedlo k nespravedlivému postavení toho
účastníka, který by chtěl proti nově uplatněnému právu vznést námitku
promlčení. Z toho důvodu se v případě uplatnění nového práva v době po
koncentraci řízení principy vztahující se k posuzování námitky promlčení
zmíněné v citovaném usnesení Nejvyššího soudu nepoužijí. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše vyložených důvodů
nesprávné, Nejvyšší soud postupem podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu