30 Cdo 3789/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce nezletilého D. Č., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 8, proti žalovaným 1.
Středomoravské nemocniční, a.s., se sídlem v v Olomouci – Hodolany, Jeremenkova
č. 1211/40B, IČO 27797660, zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se
sídlem v Prostějově, Komenského č. 1586/23, 2. Nemocnici Olomouckého kraje,
a.s., se sídlem v v Olomouci – Hodolany, Jeremenkova č. 1211/40B, IČO 26873346,
zastoupené JUDr. Peterem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C
99/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.
května 2010, č.j. 1 Co 49/2010-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2010, č.j. 1 Co
49/2010-102, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008,
č.j. 23 C 99/2008-51, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č.j. 23 C 99/2008-51
zamítl žalobu, aby první a druhá žalovaná uhradily žalobci částku 15.000.000,-
Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s tím, že druhá žalovaná se této
povinnosti zprostí v případě, že povinnost bude splněna první žalovanou.
Současně uložil žalobci nahradit každé z žalovaných náklady daného řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. května 2010, č.j. 1 Co 49/2010-102
změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o nákladech řízení,
zatímco ve výroku ve věci samé jej podle ustanovení § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) jako věcně správný potvrdil. Rozhodl též o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že žalobce
se satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. domáhá v souvislosti s
neoprávněným zásahem do svých osobnostních práv – konkrétně do práva na zdraví,
jehož se dopustil předchůdce první žalované vadnou lékařskou péčí, kdy byl
žalobce u tohoto předchůdce ve dnech 27. července 2002 až 1. srpna 2002
hospitalizován (druhá žalovaná je v tomto případě žalována jako ručitel). Soud
připomněl, že v době podání žaloby nebyla soudní praxe jednotná v posuzování
promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dospěl však k
závěru, že s ohledem na (pozdější) judikatorní vývoj, je třeba uplatněný nárok
považovat za promlčený, neboť v jeho případě byla správná diagnóza zjištěna dne
2. srpna 2002, kdy byl žalobce převezen k hospitalizaci do Fakultní nemocnice v
Olomouci, kde byla teprve zahájena jeho správná léčba, která mu zachránila
život, byť již zůstal poznamenán ztrátou zraku, sluchu a pohybovým postižením,
takže jeho stav zůstává na pouhé vegetativní úrovni. Odvolací soud uzavřel, že
výše zmíněného dne bylo možno nárok uplatnit poprvé, avšak žaloba byla podána
teprve 21. května 2008 (tedy po uplynutí promlčecí lhůty).
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne 28. června
2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 25. srpna 2010 včasné
dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
když otázka promlčení nároku podle § 13 odst. 2 obč. zák. byla soudy
rozhodována rozdílně, takže napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní
právní význam. Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Poukazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3168/09 a má
za to, že byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Nadto (i v
případě promlčitelnosti daného nároku) nesouhlasí s posouzením počátku běhu
promlčecí lhůty. Zásah do osobnostních práv žalobce trval, a žalobce se o něm
dozvídal průběžně. Přitom, námitka promlčení vznesená žalovanými je podle
mínění dovolatele nemravná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen
„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od
1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání se
závěrem, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
protože otázka uplatnění námitky promlčení v souvislosti s nárokem podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je soudy rozhodována rozdílně (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají. Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. října 2011, sp.zn. 30 Cdo 57/2011,
zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS
1275/10, konstatuje, že „předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou
důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění
subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení
situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu
opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž
navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí,
je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem
ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou
soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a
předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé. V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v
analogické kauze změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva
plynoucího z ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem
Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 3161/2008
ze dne 12. listopadu 2008. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými
právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého
senátu v této věci".
Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí
judikatuře, Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu
(daných principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud
vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez
změny skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97, dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro
všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak
se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v
důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť
odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní
překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.),
která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z
uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06
dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených
předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně
jen o konfrontaci následného rozhodnutí soudu s požadavky závaznosti tohoto
nálezu (sp. zn. III. ÚS 252/04). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního
názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném
skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i
soudů obecných. V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overruling,
spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v
plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby
(a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační
závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky
apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně
rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance
povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat
opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora
uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu
nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním
právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil
konkrétní důsledek: „Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch
promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do
osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu
nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná
z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu
zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní
soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v
přístupu k jednotlivým skupinám poškozených.
Obecné soudy rozhodující v
občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s
trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení
základních práv účastníků řízení."
Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury
odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující: Intertemporální
soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního
práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska
musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení
časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci,
dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož
i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost
vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její
strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému
zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity
zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní
judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit
míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu,
jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u
intertemporality zákonného práva(poznámka pod čarou č. 1). Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči
vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako
ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je
sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat
rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně
zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou
judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom
charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1
odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud
může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v
zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ
společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného
podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních
principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují
princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností
pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních
norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o
změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj.
nejde-li o změny
podstatných náležitostí demokratického právního státu."
Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících
podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V
nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS
117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti
judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a
materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby
(a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační
závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o
praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších
soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně
je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip
předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná
právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud
zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být
jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak
Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i
kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem
zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně
judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech
opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným
odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé
vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi,
bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na
straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování
na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být
pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se
v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících
v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto
změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti. Odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda
žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud
považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti
mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné
za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti
daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora
vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem
námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3
občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými
mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu
námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v
rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze
prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání
vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo
možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku
dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním
místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje
materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V
nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9.
2005 […] uvedl Ústavní soud, že
„vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat
situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí
stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské
péče mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní
zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého
senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních
řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu
nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od
případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení
námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Ústavní soud považuje za samozřejmé
a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních
okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových
zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně
jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné
soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora
uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též
prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v
rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení
spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS
3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný
korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a
dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze
vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako
příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o
reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze
dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí
tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo
v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený
výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve
věci sp. zn. II.
ÚS 544/2000 […]).“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak z vyložených zásad
plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat
za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), přičemž ze stejných důvodů je třeba takto
hodnotit i rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto
obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.