26 Cdo 62/2022-206
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve
věci žalobkyně LONDÝNSKÁ, a.s., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Londýnská
674/55, IČO: 64581489, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v
Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o zaplacení částky 21.680.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 113/2018, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021, č. j. 21 Co
15/2021-187, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021, č. j. 21 Co
15/2021-187, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 3. března 2020, č. j. 65 C 113/2018-91, v zamítavém výroku I. co
do částky 16.056.858,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a v nákladovém výroku
II., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2020, č. j. 65 C 113/2018-91, v
zamítavém výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím
a v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“)
dne 3. září 2018 se žalobkyně jako vlastnice šesti tam specifikovaných
činžovních domů (dále jen „předmětné domy“, resp. „domy“) domáhala zaplacení
částky 21.680.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu
náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domům (dále jen „náhrada“) v
období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 (dále jen „žalované období“)
způsobené regulací nájemného v 73 bytech v předmětných domech (dále též jen
„byty“). V žalobě mimo jiné uvedla, že již v minulosti se v řízení vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 110/2005 (dále též jen „předchozí
řízení“) domáhala po žalované zaplacení částky 28.984.000,- Kč (s
příslušenstvím), představující rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným ze 73
bytů (a 4 dalších bytů v domech). Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který
jí na požadované náhradě přiznal toliko částku 5.555.220,- Kč (s
příslušenstvím), podala včasné odvolání, avšak s ohledem na tehdy (na přelomu
let 2016 a 2017) panující judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (vycházející
z premisy, že výše náhrady musí být proporcionální i následné právní regulaci,
jež byla pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb.) vzala
žalobu zpět ohledně částky 16.056.858,- Kč (s příslušenstvím) a napříště se
domáhala pouze částky 12.927.142,- Kč s příslušenstvím (v této výši jí nakonec
také byla náhrada v předchozím řízení přisouzena). Krátce poté (později v roce
2017) se judikatura vyšších soudů diametrálně změnila (pod vlivem několika
zásadních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva), v důsledku čehož jí na
požadované náhradě ve skutečnosti náležel právě (dříve požadovaný) rozdíl mezi
obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným. Proto podáním z 18. července 2017
požádala Městský soud v Praze jako soud odvolací (s ohledem na procesní fázi, v
níž se v té době nacházelo předchozí řízení), aby připustil znovurozšíření
žaloby o částku, o niž ji předtím vzala zpět; této její žádosti však odvolací
soud nevyhověl. Za této situace se svého nároku podle čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) domáhá touto nově podanou
žalobou, neboť dosud nebyl – se zřetelem k jeho celkové výši stanovené
znaleckým posudkem – beze zbytku vypořádán (mimo jiné právě i co do částky
16.056.858,- Kč požadované již v předchozím řízení). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. března 2020, č. j. 65 C 113/2018-91,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.). Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil zejména následující
skutková zjištění. Žalobou podanou dne 26. dubna 2005 bylo u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 18 C 110/2005 zahájeno řízení, v němž se původně žalobkyně
domáhala po žalované náhrady škody v podobě ušlého zisku vzniklého v důsledku
regulace nájemného v 79 bytech v předmětných domech v období od 1. května 2002
do 30. dubna 2005 ve výši 17.280.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z
prodlení). V průběhu řízení měnila svá žalobní tvrzení i žalobní petit, resp.
vzala žalobu částečně zpět tak, že se předmětem řízení postupně stal požadavek
na zaplacení částky 28.984.000 Kč (s příslušenstvím), jíž se pak domáhala z
titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domům způsobené regulací
nájemného v 77 tam situovaných bytech v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince
2006. Požadovaná výše náhrady měla odpovídat spravedlivému vypořádání rozdílu
mezi protiústavně regulovanou a obvyklou cenou nájemného v jednotlivých
lokalitách. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. prosince 2016, č. j. 18 C
110/2005-757, uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 5.555.220,- Kč s
příslušenstvím (dále jen „vyhovující výrok“) a zamítl žalobu ohledně (zbylé)
částky 23.428.780,- Kč s příslušenstvím (dále jen „zamítavý výrok“). Proti
zamítavému výroku citovaného rozsudku podala dne 7. února 2017 odvolání a
současně vzala žalobu částečně zpět o částku 16.056.858,- Kč příslušenstvím; v
tomto rozsahu pak navrhla zastavení předchozího řízení (s čímž vyjádřila
žalovaná souhlas). Následně však podáním ze dne 18. července 2017, učiněným v
průběhu odvolacího řízení, požádala o připuštění rozšíření žaloby o tutéž
částku, o niž ji předtím vzala zpět. Odvolací soud však požadovanou změnu
žaloby nepřipustil a rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932
(ve znění doplňujícího usnesení), napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil
v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit jí (rovněž)
částku 7.371.922,- Kč s příslušenstvím; současně ho v daném výroku zrušil
ohledně požadavku na zaplacení částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím a v
tomto rozsahu řízení zastavil. Ve vyhovujícím výroku pak uvedený rozsudek (k
odvolání žalované) potvrdil. Na tomto skutkovém základě se soud prvního stupně především zabýval – vzhledem
k vznesené námitce promlčení – otázkou promlčení uplatněného nároku. Dovodil,
že právo na požadovanou náhradu se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době
podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Počíná-li pak uvedená promlčecí doba
běžet dnem omezení vlastnického práva (spadajícího zde do žalovaného období),
byl nárok na náhradu uplatněn v tomto řízení (s přihlédnutím k datu podání
žaloby) zjevně až po jejím marném uplynutí. To platí i ve vztahu k náhradě v
částce 16.056.858,- Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala již v
předchozím řízení; vzala-li totiž (svým podáním ze dne 7. února 2017) v tomto
rozsahu žalobu zpět (a předchozí řízení bylo ohledně této částky zastaveno),
pominuly účinky spojené s jejím podáním (účinky zahájení řízení), a to včetně
účinku v podobě stavení příslušné promlčecí doby. Vznesenou námitku promlčení
nároku na náhradu nepokládal za výkon práva odporujícímu dobrým mravům ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle jeho názoru se zde totiž výjimečně neprosadí
závěr o zásadní nemravnosti takové námitky uplatněné státem (jejž přijal
Ústavní soud ve svých nálezech z 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a z
25. října 2016, sp. zn. II.
ÚS 2062/14), neboť žalobkyně postupovala v rozporu
se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým), jestliže se
nedomáhala – ač jí v tom nic nebránilo – celého nároku na náhradu (tj. i částky
5.623.242,- Kč) již v předchozím řízení, resp. jestliže v něm dobrovolně (z
vlastního uvážení) upustila od projednání části uplatněného nároku v částce
16.056.858,- Kč (její argumentace, že částečné zpětvzetí žaloby, které učinila
podáním ze dne 7. února 2017, bylo motivováno tehdejším stavem judikatury
vrcholných soudů České republiky, neobstojí, neboť jistotu o výsledku
předchozího řízení neměla od samého jeho počátku), a následně podala žalobu v
této věci až po více než osmi letech od marného uplynutí promlčecí doby (v této
souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, a z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017). Za této
situace žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. března 2021, č. j. 21
Co 15/2021-187, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.). Odvolací soud pokládal za správné právní názory, že žalobkyně uplatnila nárok
na náhradu až po marném uplynutí promlčecí doby stanovené v § 101 obč. zák. a
že námitka promlčení vznesená žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rámci přezkumu posléze uvedeného právního
názoru souhlasil i s úvahou soudu prvního stupně, že na posuzovaný případ
nedopadají závěry, jež přijal Ústavní soud ve věcech sp. zn. I. ÚS 2216/09 a
II. ÚS 2062/14. I podle něj totiž žalobkyni nic nebránilo, aby již v předchozím
řízení požadovala na náhradě rovněž částku 5.623.242,- Kč a jestliže tento
požadavek nově uplatnila teprve žalobou podanou v této věci, učinila tak
evidentně s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní
nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní
základ. Co do částky 16.056.858,- Kč pak vskutku vzala žalobu v předchozím
řízení zpět výhradně z vlastního uvážení, jak soud prvního stupně rovněž
(správně) konstatoval, neboť „podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve spojení s odůvodněním
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2020, č. j. 26 Cdo 690/2019-980, …
důvodem částečného zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že žalobkyně snížila
částku požadovanou v jednotlivých domech za m2 tak, že nežádala nájemné v
obvyklé (tržní) výši, ale nájemné postupně navyšované v intencích zákona č. 107/2006 Sb.“; nelze tedy přisvědčit jejímu tvrzení, že důvodem zmíněného
částečného zpětvzetí žaloby byla tehdejší judikatura vyšších soudů, jak nyní
uvedla v žalobě. Za tohoto stavu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítla, že při řešení otázky, zda
vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, se odvolací soud odchýlil od
tam specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. V této souvislosti
předně podotkla, že obecně se příčí dobrým mravům námitka promlčení v těch
výjimečných případech, v nichž je výrazem zneužití práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku
nepřiměřeně tvrdým postihem. Podle jejího mínění tudíž byl pro posouzení
uvedené otázky právně významný i důvod, pro nějž vzala částečně zpět svoji
žalobu v předchozím řízení, neboť tento důvod má pak vliv na úsudek, zda
zavinila marné uplynutí promlčecí doby či nikoli. Přitom z jejího podání ze dne
7. února 2017, jímž v předchozím řízení vzala žalobu částečně zpět, jednoznačně
vyplývá, že uplatněný nárok na náhradu omezila právě s ohledem na názory
převládající v tehdejší judikatuře vyšších soudů; z její strany tedy nešlo o
jakési (snad) arbitrární rozhodnutí, jak to v napadeném rozsudku vykresloval
odvolací soud. Současně vyjádřila přesvědčení, že i s ohledem na další
okolnosti případu jí nelze důvodně vytýkat, že ohledně svých nároků
nepostupovala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Krátce poté,
co nabyl právní moci rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který následně
vedl k zásadnímu obratu v judikatuře zdejších soudů, svým podáním z 18. července 2017 požádala v předchozím řízení o připuštění rozšíření žaloby v
rozsahu, v němž ji dříve vzala zpět. Odvolací soud však změnu (znovurozšíření)
žaloby nepřipustil, ačkoli dosavadní výsledky předchozího řízení mohly být
podkladem i pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Uvedeným
postupem odvolacího soudu v předchozím řízení jí byl odepřen přístup ke
spravedlnosti, což měl podle jejího názoru v souzené věci odvolací soud také
zohlednit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K uvedenému návrhu současně přičinila, že
zrušen by přitom měl být napadený rozsudek „jako celek“, tedy bez zřetele k
tomu, že se její dovolací argumentace týká pouze části uplatněného nároku ve
výši 16.056.858,- Kč, a nikoli též jeho zbytku (tj. částky 5.623.242,- Kč);
teprve zrušením napadeného rozsudku totiž toto „rozlišení dojde své relevance“. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, vyvracela
správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání žalobkyně (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným
– účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou
jeho přípustnosti.
Dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti rozsudku,
pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím, je v této části
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda státem vznesená námitka
promlčení nároku je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (jejíž negativní
řešení založil odvolací soud rovněž na skutkovém závěru, že důvodem, pro nějž
dovolatelka vzala v předchozím řízení zpět žalobu o částku 16.056.858,- Kč,
nebyla tehdejší judikatura vyšších soudů). V tomto ohledu totiž dovolání
směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud v konečném
důsledku odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro
úplnost zbývá dodat, že z důvodů, které posléze vyjdou najevo, však není
dovolání přípustné podle citovaného ustanovení, směřuje-li proti rozsudku,
pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části
zamítavého výroku I., tj. co do částky 5.623.242,- Kč s příslušenstvím. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že právo na náhradu se
promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák. (citované ustanovení je
použitelné vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Dovolací
soud z něj proto vychází a pro úplnost dodává, že uvedený právní názor je ve
skutečnosti výrazem standardní soudní praxe (srov. rozsudek Městského soudu v
Praze z 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu
z 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 /ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13/, z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, a z 19. února 2018,
sp. zn. 26 Cdo 5278/2017). Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek z 22. srpna
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje;
uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v některých (tam
uvedených) zcela výjimečných případech. V rozsudku ze dne 13.
prosince 2017,
sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), pak Nejvyšší soud (velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia) uzavřel, že námitka promlčení nároku na
náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací
nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě
odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se
výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v
rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým),
zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení
vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy
skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného
přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil
kupř. také v rozhodnutích z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017 (ústavní
stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 21. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18), z 9. května 2018, sp. zn. 26 Cdo
4951/2017, či z 23. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 1406/2018, a sdílí je i v
projednávané věci. V poměrech souzené věci pak nelze ani opomenout, že v R 20/2019 navázal
Nejvyšší soud zejména na nález ze dne 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v
němž Ústavní soud především zdůraznil, že stát na jedné straně prostřednictvím
Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování
základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu
(prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých
a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo
fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto
situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v
takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí
nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou
péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí
tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly,
ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby
konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. V citovaném nálezu kladl
Ústavní soud důraz rovněž na skutečnost, že ve vztahu k právu na náhradu
vystupuje stát (prostřednictvím svých orgánů) v různých vývojových stádiích od
vzniku daného práva po jeho vymáhání ve více rozdílných rolích (mimo jiné i v
roli soudu jako orgánu ochrany soukromých práv účastníků řízení), a dal jasně
najevo, že při hodnocení, zda se námitka promlčení, jíž vznesl proti nároku na
náhradu v soudním řízení, příčí dobrým mravům, může být významné jeho jednání v
kterékoli z těchto rolí. V projednávané věci uplatnila dovolatelka nárok na náhradu za nucené omezení
vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného v jí vlastněných
bytech za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 žalobou podanou u soudu
dne 3.
září 2018, tedy evidentně až po marném uplynutí zákonem stanovené
tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud pak uzavřel, že námitka
promlčení vznesená žalovanou (státem) není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to zejména s ohledem na dlouhý časový odstup od ukončení
protiústavního stavu do podání žaloby, a dále rovněž s ohledem na skutkový
závěr, že důvodem, pro nějž vzala dovolatelka v předchozím řízení zpět svou
žalobu o částku 16.056.858,- Kč, nebyla dobová judikatura vyšších soudů. Podle názoru dovolacího soudu lze s uvedeným právním závěrem souhlasit, týká-li
nároku ve výši 5.623.242,- Kč s příslušenstvím. Je tomu tak proto, že podala-li
dovolatelka žalobu v této části poprvé s odstupem více než 11 let od ukončení
protiústavní regulace nájemného, a současně v tomto směru ani netvrdila (natož
prokázala), že jí v tom bránila závažná okolnost, není zjevně nepřiměřená
úvaha, že námitka promlčení zde dobrým mravům vskutku neodporuje. V tomto
ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu s citovanou (recentní) judikaturou
Nejvyššího i Ústavního soudu. Jiná je však situace ve vztahu k nároku na náhradu v částce 16.056.858,- Kč s
příslušenstvím. Zde především nelze ztratit ze zřetele, že pokud stát
autoritativně (prostřednictvím rozhodovací činnosti vrcholných orgánů soudní
moci) signalizuje oprávněnému (jako adresátu příslušné právní regulace), že
nárok, jenž vůči němu uplatnil žalobou podanou u soudu, není zčásti nebo zcela
po právu, a oprávněný (žalobce) se podle toho zařídí (vezme žalobu zčásti nebo
zcela zpět), nemůže z toho stát (byť jednající jiným orgánem – zde
ministerstvem financí) následně úspěšně uplatnit pro sebe (a k újmě
oprávněného) výhodu (např. tím, že proti nároku, jenž byl vůči němu později
uplatněn znovu, vznese námitku promlčení), jestliže se dodatečně ukáže, že
dotčený nárok ve skutečnosti po právu (zčásti nebo zcela) byl. V takovém
případě totiž nebylo jednání oprávněného založeno na jeho vlastní úvaze (jak v
tomto případě bez dalšího konstatoval soud prvního stupně), nýbrž vycházelo z
ochrany hodného přesvědčení (že se svým nárokem nemůže být úspěšný), které v
něm vyvolal svou předchozí činností opět stát (vrcholné orgány soudní moci
nadané kompetencí usměrňovat rozhodovací praxi v rámci celé vnitrostátní soudní
soustavy). Z uvedené perspektivy bylo pak pro posouzení otázky, zda se žalovanou vznesená
námitka promlčení příčí dobrým mravům, právně významné rovněž to, zda důvodem,
pro který vzala dovolatelka v předchozím řízení zpět svou žalobu na náhradu o
částku 16.056.858,- Kč (a pro který se jí pak v této části nárok na náhradu
promlčel), byla tehdejší judikatura vyšších soudů. Takto formulovanému
skutkovému tvrzení dovolatelky odvolací soud nepřisvědčil (tedy – řečeno jinak
– považoval je za nepravdivé) s konstatováním, že „podle odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve
spojení s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2020, č. j.
26
Cdo 690/2019-980, … důvodem částečného zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že
žalobkyně snížila částku požadovanou v jednotlivých domech za m2 tak, že
nežádala nájemné v obvyklé (tržní) výši, ale nájemné postupně navyšované v
intencích zákona č. 107/2006 Sb.“. Tím se ovšem dopustil jisté logické
anomálie, jelikož uvedené konstatování ve skutečnosti pravdivost sporného
skutkového tvrzení nijak nevyvrací, nýbrž v zásadě jen vysvětluje způsob, jakým
byla určena (vypočtena) snížená částka náhrady. Nedává však vyčerpávající
odpověď na otázku, co v předchozím řízení vedlo dovolatelku ke zpětvzetí žaloby
ohledně částky 16.056.858,- Kč. Tyto pohnutky spolehlivě nevyplývají ani z
odůvodnění rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, vydaných v
předchozím řízení, na něž ve svých úvahách odkázal odvolací soud; jsou pouze
jistým způsobem naznačeny v odst. 12 odůvodnění rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, že dovolatelka měla vzít
žalobu částečně zpět „respektujíce objektivní realitu“, třebaže nadále
zastávala stanovisko, že „skutečná náhrada“ za omezení jejího vlastnického
práva má odpovídat rozdílu mezi cílovou výší deregulovaného nájemného a
nájemným skutečně vybíraným v rozhodném období. Nevyplývají pak ani z jiných
důkazů, o nichž lze – s přihlédnutím k obsahu spisu – s jistotou prohlásit, že
byly v řízení provedeny. Jestliže tedy odvolací soud vzal v nyní projednávané
věci za zjištěno, že důvodem, pro nějž vzala dovolatelka v předchozím řízení
svou žalobu na náhradu zpět o částku 16.056.858,- Kč, nebyla tehdejší
judikatura vyšších soudů, pak toto zjištění v provedených důkazech oporu nemá. Z řečeného vyplývá, že shora uvedený (právně významný) skutkový závěr, proti
němuž dovolatelka v dovolání rovněž brojila, je natolik vadný, že ve svém
důsledku představuje porušení dovolatelčiných práv garantovaných čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod; v daném případě jde tedy o tzv. extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna
Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
č. 460/2017 Sbírky zákonů, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. března
2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018, a ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo
3089/2019). Za této situace však nemůže obstát ani z něj vycházející právní
názor, že žalovanou vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům (ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), pokud směřuje proti požadavku na zaplacení
částky 16.056.858,- Kč (s příslušenstvím). Vzhledem k tomu, že nelze spolehlivě
považovat za vyvrácené skutkové tvrzení, že zpětvzetí žaloby dovolatelka
učinila na popud předchozí – důvěryhodné – činnosti státu, a také s
přihlédnutím k dalším okolnostem případu (zejména s ohledem na další procesní
aktivitu dovolatelky v předchozím řízení, nevyjímaje z toho ani její podání ze
dne 18.
července 2017, jímž požádala o rozšíření žaloby o tutéž částku), nelze
ani zodpovědně dovodit, že ohledně částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím se v
daném případě výjimečně neprosadí judikaturní závěr, že námitka promlčení
nároku na náhradu je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z hlediska obsahového vymezení
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není rozsudek odvolacího soudu
správný ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím. Jelikož
dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu v
této části potvrzujícího výroku, včetně části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v (závislém) nákladovém výroku II., a dále v (závislém) výroku
II. o nákladech odvolacího řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto
rozsudku – i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Jinak výrokem II. tohoto rozsudku dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem
všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. I s
přihlédnutím k odůvodnění dovolacího návrhu má dovolací soud za to, že
uplatněný nárok lze rozštěpit, přičemž důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí
soudů nižších stupňů, se týkají jen části tohoto plnění, tedy nároku na
zaplacení částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím, který byl předmětem
předchozího řízení, a nikoli již nároku na zaplacení (zbylé) částky 5.623.242,-
Kč s příslušenstvím, která byla uplatněna zcela nově až v nynějším řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu