26 Cdo 5278/2017-467
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce V. Ž., H., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem
v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 2.466.409,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 75/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. března 2016, č. j. 13 Co 313/2015-408, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2016, č. j. 13 Co
313/2015-408, ve výroku I., pokud jím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 27. ledna 2014, č. j. 13 C 75/2004-268, změněn ve vyhovujícím výroku I.
tak, že žaloba se co do částky 242.429,- Kč zamítá, a potvrzen v zamítavém
výroku II. ohledně částky 2.200.863,80 Kč, a v nákladovém výroku II., se
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce jako vlastník „domu č. p. v O., katastrálním území M. O., V.
ulici“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal (žalobou podanou dne
9. dubna 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 1 /soudu prvního stupně/) zaplacení
částky 2.466.409,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k
domu (dále jen „náhrada“) v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2003 (dále
jen „žalované období“) způsobené regulací nájemného z deseti bytů v předmětném
domě. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24. února 2012 (viz č. l. 90
až 103 spisu) pak žalobu změnil (rozšířil) tak, že se napříště domáhal též
zaplacení tam specifikovaného úroku z prodlení (dále jen „úrok z prodlení“).
K jeho ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV.
ÚS 423/08 (dále jen „Nález“), zrušil odmítací usnesení Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího z 22. listopadu 2007, č. j. 25 Cdo 811/2006-57, potvrzující
rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze 7. září 2005, č. j.
13 Co 67/2005-38, a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z 19. října 2004, č.
j. 13 C 75/2004-14.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j.
13 C 75/2004-268, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od
právní moci rozsudku) částku 265.545,20 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně
(zbývající) částky 2.200.863,80 Kč a úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobce je
vlastníkem předmětného domu, který mu byl vydán dohodou ze dne 4. listopadu
1991 podle zákona č. 87/1991 Sb. V domě se nachází celkem deset bytů, přičemž
za užívání šesti z nich hradili jejich nájemci (popř. uživatelé) v období od 9.
dubna 2001 do 19. března 2003 (dále jen „rozhodné období“) částky odpovídající
pouze tzv. regulovanému nájemnému. Na tomto skutkovém základě dovodil, že v
důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce spočívající v nepřijetí ústavně
konformní regulace nájemného byl v rozhodném období omezen ve výkonu svého
vlastnického právu k domu, neboť mu nebylo umožněno jednostranně zvyšovat
nájemné z šesti tam situovaných bytů. Omezení bylo natolik intenzivní, že za ně
náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jejíž
výše by měla odpovídat rozdílu mezi nájemným, jež by mohl vybírat podle zákona
č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2010 (nikoli od 1. ledna 2007, jak dovodil Nejvyšší
soud v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012), a regulovaným
nájemným, na nějž měl nárok podle protiústavní úpravy účinné v rozhodném
období, tj. částce 265.545,20 Kč. Dále rovněž dovodil, že byly-li nároky na
náhradu za období od 1. ledna 1992 do 8. dubna 2001 a na úroky z prodlení (jako
celek) uplatněny až po uplynutí příslušných promlčecích lhůt, nelze je přiznat,
neboť žalovanou vznesená námitka promlčení není výkonem práva odporujícím
dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“); důvody, pro které mělo být
žalované podle žalobcova názoru právo vznést námitku promlčení výjimečně
odepřeno, totiž nelze považovat za objektivní okolnosti, jež mu bránily své
nároky uplatnit včas (zde odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 29. března
2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Zároveň
shledal, že žalobci nelze přiznat náhradu ani za období od 20. března 2003 do
31. prosince 2003, neboť zde jsou soudy rozhodující v této věci vázány právním
názorem Ústavního soudu vysloveným v Nálezu, že v tomto období se žalobce mohl
domáhat zvýšení nájemného prostřednictvím žaloby podané u soudu proti nájemcům
dotčených bytu, což však neučinil; nárok vůči státu je pouze subsidiární. Za
této situace vyhověl žalobě jen ohledně částky 265.545,20 Kč.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 16. března
2016, č. j. 13 Co 313/2015-408, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 242.429,- Kč,
a potvrdil ohledně částky 23.116,20 Kč a v zamítavém výroku II. (výrok I.).
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů
(výrok II.).
Odvolací soud pokládal za správné právní názory, že soudy rozhodující v této
věci jsou vázány právním názorem vysloveným Ústavním soudem v Nálezu, že
žalobci nenáleží náhrada za období od 20. března 2003 do 31. prosince 2003, byť
dotčeným názorem Ústavní soud vybočil ze své jinak ustálené rozhodovací praxe,
a že žalobci nelze přiznat ani náhradu za období od 1. ledna 1992 do 8. dubna
2001 a úroky z prodlení (jako celek), neboť žalovanou vznesená námitka
promlčení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. (v této souvislosti odkázal – oproti soudu prvního stupně – navíc i
na rozsudek Městského soudu v Praze z 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011,
uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na
usnesení z 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12, jímž Ústavní soud odmítl
ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku). Ztotožnil se rovněž s
názorem, že žalobce byl v období od 9. dubna 2001 do 19. března 2003 (dále opět
jen „rozhodné období“) omezen protiústavní regulací nájemného ve svém
vlastnickém právu k domu v intenzitě odůvodňující přiznání náhrady. Na rozdíl
od soudu prvního stupně však současně dovodil, že uvedené omezení se týkalo
pouze čtyř (a nikoli šesti) bytů v domě, neboť byty č. 4 a 6 nepodléhaly v
rozhodném období regulaci nájemného. První z nich byl totiž užíván za nájemné
dohodnuté s novým nájemcem v nájemní smlouvě z 1. října 2001 (k tomu poukázal
na § 2 odst. 2 písm. b/ vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 30/1995 Sb.) a je v této souvislosti nerozhodné, že takto sjednané
nájemné nebylo vyšší, než kolik v té době činilo tzv. regulované nájemné; stran
užívání druhého z nich pak nebyla uzavřena nájemní smlouva a byl tedy užíván
bez právního důvodu (což znamená, že zde šlo o vztah z bezdůvodného obohacení).
Oproti soudu prvního stupně pak také shledal, že výše náhrady ze čtyř bytů v
domě má odpovídat rozdílu mezi nájemným, jež by mohl žalobce vybírat z těchto
bytů podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007 (nikoli od 1. ledna 2010,
jak dovodil soud prvního stupně) a regulovaným nájemným (v této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo
367/2012, a řadu dalších navazujících rozhodnutí). Výši náhrady pak vyčíslil
částkou 23.116,20 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil
zejména konstatováním, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení… otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
ještě nebyly vyřešeny anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“. K dovolacímu přezkumu předkládal mimo jiné otázku, zda mu
náleží náhrada za nucené omezení vlastnického práva k domu i „za nájemní poměr
sjednaný… po 1. 7. 1997 (či bezesmluvní užívací vztah) v situaci, kdy nájemce
podmiňoval výměnu bytu, k němuž byla uzavřena smlouva (s regulovaným nájemným)
před 1. 7. 1997…, tím, že užívání nového bytu bude podléhat nadále regulovanému
nájemnému“. Z důvodů rozvedených v dovolání vyjádřil přesvědčení, že uvedená
otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena
odvolacím soudem. Dále nesouhlasil s řešením otázky, zda pro soudy rozhodující
v této věci je závazný právní názor Ústavního soudu, že náhrada za období od
20. března 2003 do 31. prosince 2003 mu nenáleží, a to i přes to, že dotčeným
názorem Ústavní soud vybočil ze své jinak ustálené rozhodovací praxe. Měl za
to, že ani závazný právní názor Ústavního soudu není dogmatem, a proto mu měl
odvolací soud přiznat náhradu i za uvedené období, a to podle jinak ustálené
judikatury Ústavního soudu (reprezentované např. nálezem Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 680/08), která umožňuje tuto náhradu uplatňovat až do roku 2006. Za
nesprávný považoval také názor, že vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým
mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti poukázal na nález
Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09 a zdůraznil, že žalovaná
(stát), která zavinila a svou nečinností dlouhodobě udržovala protiústavní
regulaci nájemného, vznesením uvedené námitky v podstatě zneužívá jeho důvěry
ve správnost právních předpisů vydávaných státem a sleduje poškozování jeho
subjektivního práva v situaci, kdy těžko mohl pomýšlet na uplatnění nároku na
náhradu dříve, než protiústavní předpisy upravující regulaci nájemného
definitivně zrušil Ústavní soud svým nálezem z 19. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS
2/03. Podle jeho mínění by též měla být dovolacím soudem vyřešená otázka
způsobu určení výše náhrady posouzena odlišně od řešení, které bylo přijato v
rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Měl za to, že výše této náhrady by
měla odrážet skutečnou újmu, která mu byla způsobena uvedeným omezením, a měla
by být stanovena jako rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným, popř. podle
jiného vhodného kritéria, v každém případě však tak, aby byla způsobilá
kompenzovat mu způsobenou újmu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v tam uvedeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č.
296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňkům dovolání z 28. ledna 2017 a z
23. října 2017 však nepřihlížel, jelikož byly podány až po uplynutí zákonné
dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§ 241b odst. 3 věta první ve spojení s §
240 odst. 1 o.s.ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1
a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolací soud nepřehlédl
dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti oběma výrokům rozsudku
odvolacího soudu, tj. jakoby proti napadenému rozsudku „jako celku“. S
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že
dovolání ve skutečnosti nesměřuje proti části výroku I., jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky
23.116,20 Kč a v zamítavém výroku II. ohledně úroku z prodlení, a ani proti
nákladovým výrokům napadeného rozsudku. V tomto rozsahu totiž v dovolání
absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), nýbrž i jakékoli vymezení
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.s.ř.
nejen pro řešení otázky, zda vznesená námitka promlčení nároku je výkonem práva
v rozporu s dobrými mravy, nýbrž i otázky způsobu určení výše náhrady. V tomto
ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení otázek hmotného práva (v tomto případě dovolatelem
účinně /tj. v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř./ nastolených), při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od aktuální rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V otázce promlčení nároku na náhradu byla soudní praxe usměrněna nejprve
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co
578/2011, uveřejněným pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl usnesením z 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12), na nějž odkázal
již odvolací soud. V něm Městský soud v Praze uzavřel, že právo na náhradu se
promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále opět jen „obč.
zák.“/, tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci – § 3036
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), která počíná dnem omezení
vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není
vyloučena. Následně se k uvedeným právním názorům přihlásil i Nejvyšší soud
(srov. např. jeho rozsudky z 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 /proti
citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením z 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13/, z 23. dubna 2013, sp. zn.
22 Cdo 367/2012 /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 74/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek/, z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, a
usnesení z 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3622/2013). V již citovaném rozsudku
z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, Nejvyšší soud zaujal rovněž názor,
že nárok na náhradu nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti
státu náhradu zaplatit, nýbrž již v důsledku protiústavní regulace nájemného a
s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného.
Opakovaně také vyložil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. srpna 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, jejž zmínil již soud prvního stupně), že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení.
Ve vztahu k otázce rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy byl vždy
kladen důraz na individuální posouzení okolností každého jednotlivého případu
založené na skutkových zjištěních. V důsledku toho byla ovšem uvedená otázka
rozhodována rozdílně i v případech, v nichž pronajímatel uplatnil nárok na
náhradu a námitku promlčení uplatnil stát, třebaže ve všech těchto případech
jsou základní okolnosti rozhodné pro posouzení (ne)rozpornosti uplatněné
námitky promlčení typově shodné. Takto rozkolísaná rozhodovací praxe však již
byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 (dále jen
„Rozsudek“). V něm Nejvyšší soud – zejména s odkazem na nálezy Ústavního soudu
z 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, na který v dovolání odkázal
dovolatel, a z 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14 – přijal a odůvodnil
právní závěr, že námitka promlčení nároku na náhradu vznesená státem, jenž
neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu
s dobrými mravy. Jestliže by tedy – s přihlédnutím k aktuální judikatuře
Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (viz odůvodnění Rozsudku) – nárok na náhradu
i za období od 1. ledna 1992 do 8. dubna 2001 byl dán, bude zapotřebí posoudit,
zda vznesená námitka promlčení může být v tomto případě výjimečně posouzena
tak, že nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák.
V otázce způsobu určení výše náhrady byla soudní praxe (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod
č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž poukázaly rovněž
soudy nižších stupňů) ustálena v názoru, že tato náhrada nemusí být
představována rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným; nejde o nárok na
náhradu škody, a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu § 442 obč.
zák. Výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by
případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení
výší nájemného. Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše
náhrady je při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva
pronajímatele hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy
nemovitosti a hledisko jeho přiměřeného zisku umožňující i návratnost investic
v reálně adekvátním období, přičemž tato východiska je vždy nutné poměřovat
konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu. Výše náhrady
musí být i proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1.
ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k
tomu, že by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním
bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady) do 31. prosince
2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od
1. ledna 2007.
Rovněž citovaná rozhodovací praxe však byla usměrněna zmíněným Rozsudkem. V něm
totiž Nejvyšší soud – tentokrát s odkazem na rozsudky Evropského soudu pro
lidská práva z 3. července 2014 a z 9. února 2017 vydané ve věci R&L, s. r. o.
a ostatní proti České republice, stížnosti č. 37926/05, 25784/09, 36002/09,
44410/09 a 65546/09 – formuloval také právní názor, že výše náhrady by měla být
zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na
které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Ke stejnému
závěru dospěl i Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 4. ledna 2018, sp. zn.
IV. ÚS 2326/16.
Právní názory obsažené v Rozsudku dovolací soud sdílí i v poměrech souzené
věci. Za této situace není správné právní posouzení věci, jež s těmito názory
koliduje, a rozsudek odvolacího soudu tudíž spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal
podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) zrušil v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku (§ 243e
odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem
o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu