22 Cdo 3622/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) JUDr. S. Ř., b) Ing. T. P., obou zastoupených Mgr. Vojtěchem
Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 17, o zaplacení 12.183.276,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 54 Co 100/2013-98, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se jako spoluvlastníci bytového domu domáhali po žalované zaplacení
náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Obvodní soud pro Prahu 1 („soud
prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 16 C 8/2012-70,
výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobcům
částku 12.183.276,64 Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení
a výrokem pod bodem III. o poplatkové povinnosti. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 17. dubna 2013, č. j. 54 Co 100/2013-98, výrokem I. rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku III. tak, že se žalobcům neukládá povinnost zaplatit
soudní poplatek a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům I. a III., podávají
žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního
řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadených
výrocích a rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto
procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané
věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s
judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena
jinak. Otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 23. dubna
2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a dále v rozsudku ze dne 23. října
2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz. Podrobně v nich rozebral, jakým způsobem a za jakých
podmínek má být stanoven základ a rozsah nároku za nucené omezení vlastnického
práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným, jakož i otázkou promlčení. Při
posuzování intenzity omezení vlastnického práva vycházel z premis, z nichž
vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Na tato
rozhodnutí se pro stručnost odkazuje.
Pokud jde o promlčení uplatněného nároku, lze odkázat též na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelé tvrdí, že uplatnění
námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Tuto námitku vznesli již v
nalézacím řízení a soudy se jí řádně zabývaly. Otázku, zda výkon určitého práva
je v souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke
všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7753). Dovolací soud je oprávněn
učinit úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy předmětem svého
přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22
Cdo 819/2009, usnesení ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). V
dané věci není závěr o tom, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s
dobrými mravy, zjevně nepřiměřený; odvolací soud vysvětlil, že žalobci měli
dostatek času na to, aby nárok včas uplatnili. Lze připomenout i zásadu
„vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, a
řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se
žalovaný 4) domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr.
Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu