Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaromíra Šicnera, zast. Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2013, č.j. 32 Cdo 3931/2011-464, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.5.2011, č.j. 1 Cmo 363/2010-414, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2010, č.j. 31 Cm 20/2009-272, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Josefa Sedláka, MBA, sídlem Koterovská 633/29, Plzeň, insolvenčního správce dlužníka SORstav - plus s.r.o., sídlem Letkovská 9, Plzeň-Božkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení citovaných ustanovení Ústavy a Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neposkytly jeho právům dostatečnou ochranu tím, že nedostatečně zkoumaly otázku splnění závazku prostřednictvím clearingových poukázek do soudní úschovy, resp., že nedostatečně zkoumaly porušení zásady "pacta sunt servanda" ze strany žalobce. Na podporu svých tvrzení odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu. Posléze namítá, že soudy ve svých odůvodněních zcela nepřípustně odmítají clearingový systém jako řádný vypořádací sytém mezi podnikateli, čímž otevřeně a svévolně zasáhly do práva podnikatelů nejen takový systém v rámci svého podnikání provozovat, či se ho účastnit, ale též jeho prostřednictvím vypořádávat své vzájemné pohledávky s požadovaným účinkem.
Tento přístup ve svých důsledcích pak podle stěžovatele zasahuje i do základního práva vztahujícího se k vlastnictví majetku. Polemizuje též se závěrem soudů, že clearing, clearingové systémy či clearingové poukázky a plnění jejich prostřednictvím není upraveno českým právním řádem, a proto má přednost peněžité plnění, k čemuž dodává, že tento přístup je nutno s poukazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva považovat za nepřípustný. Podle stěžovatelova názoru nezáleží na tom, že český právní řád pojem clearingových poukázek nezná, podstatné je to, clearingovou poukázku je nutno považovat za majetkovou hodnotu chráněnou vlastnickým právem a tak s ní také zacházet.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 26 odst. 1 Listiny:
Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval především v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, vůči němuž byl uplatněn nárok na zaplacení peněžního plnění. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří polemika se závěry obecných soudů o nesplnění jeho povinnosti uhradit cenu díla pomocí clearingových poukázek, resp. jejich uložením do soudní úschovy. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti, čímž však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy vyhověly žalobě vedlejšího účastníka a uložily stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou část ceny díla, jsou v odůvodnění napadeného rozsudků obecných soudů a zejména v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto odůvodnění v plné míře odkazuje. Ústavní soud neshledal ani porušení dalších ustanovení Listiny, Ústavy a Dodatkového protokolu, když je zřejmé, že obecné soudy dostály svých povinností zakotvených v čl.
90 Ústavy a vyplývajících z obecné charakteristiky České republiky v čl. 1 odst. 1 Ústavy; dále je zcela evidentní, že nemohlo být zasaženo do majetku stěžovatele, neboť jeho povinnost uhradit dlužnou částku existovala ještě před zahájením soudního sporu a soudy tuto povinnost zjistily a stěžovateli uložily autoritativně ji uhradit; z obdobných důvodů nemohlo být dotčeno ani stěžovatelovo právo podnikat (přitom je zcela nepravdivé tvrzení, že soudy odmítají clearingový systém jako řádný vypořádací systém mezi podnikateli).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu