Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2975/2024-508 ze dne 19. listopadu 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 14/2024-474 ze dne 14. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Ivany Štěpánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 1, 2, 3, 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 12. 2023 č. j. 37 D 311/2000-437, vydaném v řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli - otci stěžovatele, bylo potvrzeno nabytí nově zjištěného majetku (podílu na budově a pozemku) pozůstalé manželce (matce stěžovatele). Obvodní soud odkázal na skutečnost, že při původním projednání dědictví pozůstalá manželka a stěžovatel uznali dne 17. 3. 1999 závěť zůstavitele ze dne 25. 2. 1997 za pravou. Touto závětí ustanovil zůstavitel dědičkou svého veškerého majetku pozůstalou manželku. Obvodní soud dále vycházel z toho, že stěžovatel při původním projednávání dědictví nenamítl relativní neplatnost závěti a že usnesením ze dne 22. 10. 1999 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi pozůstalou manželkou a stěžovatelem, na jejímž základě nabyla pozůstalá manželka veškerý majetek zůstavitele. Jelikož pozůstalá manželka 25. 5. 2012 zemřela, jednal dále obvodní soud se stěžovatelem a vedlejší účastnicí jako jejími dědici, přičemž stěžovatel v nyní posuzovaném řízení uplatnil právo na povinný díl. Obvodní soud však dospěl k závěru, že relativní neplatnosti závěti se mohl stěžovatel poprvé dovolat dne 17. 3. 1999 a že toto právo marným uplynutím tříleté promlčecí lhůty zaniklo. Proto obvodní soud potvrdil nabytí dědictví pozůstalé manželce jako jediné dědičce.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud s odkazem na § 175x občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o. s. ř."), zdůraznil, že v dodatečném dědickém řízení projednává soud pouze nově zjištěný majetek (případně dluh), že toto řízení není novým či obnoveným řízením o dědickém právu a že soud potvrdí nabytí nově zjištěného majetku dědicům, jejichž dědické právo bylo zjištěno v původním řízení.
4. V napadeném usnesení označil Nejvyšší soud za správný závěr, že v řízení o dodatečném projednání dědictví se neplatnosti závěti nelze dovolat.
5. Stěžovatel namítá, že právní závěry obecných soudů jsou neudržitelné v situaci, kdy se v dodatečném dědickém řízení projednává majetek v hodnotě podstatně přesahující hodnotu majetku zůstavitele v původním řízení. Pokud by byl nově zjištěný majetek (nemovitost a obrazy) projednáván v původním řízení, stěžovatel by podle svého tvrzení námitku relativní neplatnosti závěti uplatnil nebo by uzavřel jinou dědickou dohodu. V původním řízení však neměl důvod námitku uplatnit, neboť předmětem řízení byl majetek nepatrné hodnoty.
6. Stěžovatel tvrdí, že výše uvedené by mělo platit tím spíše, že se jedná o právo neopomenutelného dědice, na kterého by se ustanovení o promlčecí době pro uplatnění námitek nemělo vztahovat. Jiný výklad by byl podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy a znamenal by, že se svým jednáním v minulosti vzdává do budoucna svých práv k dodatečně zjištěnému majetku.
7. Stěžovatel odůvodňuje svůj názor o novém počátku běhu promlčecí lhůty odkazem na běh promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání dědictví (§ 105 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k datu úmrtí zůstavitele), kdy se její počátek pojí s právní mocí rozhodnutí, kterým je skončeno dědické řízení o nově objeveném majetku. Stěžovatel je toho názoru, že mu promlčecí lhůta vůbec nezačala běžet, neboť v původním řízení byla schválena dohoda dědiců, a nebylo tedy rozhodnuto na základě právního úkonu, vůči němuž by bylo možné námitku relativní neplatnosti uplatnit.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů.
10. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry městského soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svůj výklad příslušných zákonných ustanovení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Závěry městského soudu i Nejvyššího soudu jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Oba soudy se se stěžovatelovými argumenty ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vypořádaly.
11. Městský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že se v dodatečném dědickém řízení (§ 175x o. s. ř.) projednává pouze nově zjištěný majetek (případně dluhy), že v něm nelze znovu řešit otázky dědického práva a že soud potvrdí nabytí nově zjištěného majetku dědicům, jejichž dědické právo bylo zjištěno v původním řízení. Městský soud s odkazem na judikaturu i odbornou literaturu zdůraznil, že v dodatečném řízení nelze otázku platnosti závěti znovu posuzovat. Dále poznamenal, že stěžovatel se v původním řízení neplatnosti závěti nedovolal a naopak prohlásil, že proti její pravosti a platnosti nemá námitky. V závěru upozornil, že právo dovolat se relativní neplatnosti je majetkovým právem, které se promlčuje v obecné tříleté lhůtě.
12. Nejvyšší soud se s uvedenými právními závěry městského soudu ztotožnil a zdůraznil, že výroky usnesení, které se týkají dědického práva a které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem, jsou závazné pro každého. S odkazem na své usnesení sp. zn. 21 Cdo 1240/2007 ze dne 26. 8. 2008 upozornil, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá možnost, aby byla dohoda dědiců o vypořádání dědictví, která byla pravomocně schválená usnesením soudu vydaném v řízení o dědictví, opětovně posouzena ve sporném řízení. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že případné rozhodnutí o neplatnosti schválené dohody o vypořádání dědictví, které by bylo vydáno ve sporném řízení, by nemohlo mít vliv na závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví. Ústavní soud podotýká, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v něm neshledal žádné pochybení či projev libovůle (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3036/08
ze dne 9. 12. 2009).
13. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 ze dne 19. 2. 2015, v němž zdůraznil, že v řízení o dodatečném projednání dědictví jsou účastníky řízení jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v usnesení o dědictví, případně jejich právní nástupci. Nejvyšší soud akcentoval, že při dodatečném projednání dědictví nemůže soud znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, např. bude-li dodatečně objevena závěť. Jinak řečeno, po právní moci usnesení, kterým bylo řízení skončeno, může soud provést řízení o dědictví jen o majetku, který nebyl v řízení o dědictví znám. Dodatečné projednání dědictví nemůže sloužit k nápravě chyb původního dědického řízení a nemohou jím být měněna pravomocná rozhodnutí. Obdobnou problematikou se zabýval Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/15
ze dne 20. 12. 2016, ve kterém zdůraznil, že dodatečné projednání dědictví nelze chápat jako specifickou formu opravného řízení, nýbrž pouze jako prostředek, který slouží výlučně k projednání majetku zůstavitele, který do původního řízení nebyl zahrnut, neboť nebyl znám. Není však nástrojem, s jehož pomocí by bylo možné odstraňovat skutečné či jen tvrzené chyby a nedostatky původního řízení.
14. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva. Skutečnost, že se stěžovatel s výše uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje a zákonná ustanovení interpretuje jinak, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu