Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B. M., a.s. v likvidaci, zastoupené Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 99/2003-43 ze dne 26. 6. 2003 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 49 Ro 272/2002-23 ze dne 1. 11. 2002 ve znění opravného usnesení č.j. 49 Ro 272/2002-39 ze dne 9. 1. 2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces odůvodňuje stěžovatelka následovně:
Stěžovatelce byl dne 13. 9. 2002 doručen platební rozkaz Krajského soudu v Praze č.j. 49 Ro 272/2002-11 ze dne 28. 8. 2002. Téhož dne podala stěžovatelka proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, leč adresovaný omylem k Městskému soudu v Praze, který jej podle svého sdělení ze dne 24. 9. 2002 postoupil přípisem sp. zn. NC 7272/2002 Krajskému soudu v Praze. Stěžovatelka nemohla vědět, jaká byla technika doručování mezi soudy a ani ji nemohla ovlivnit, což způsobilo, že odpor byl doručen Krajskému soudu v Praze až dne 4.
10. 2002. Stěžovatelka však v důsledku přípisu Městského soudu v Praze byla v dobré víře, že k postoupení došlo včas a za této situace by jakékoliv další právní kroky stěžovatelky "nad rámec soudem konaného" byly prý zcela absurdní. Stěžovatelka tvrdí, že tímto jednáním soudy omezily její práva na přístup k soudu. Věcně pak připomíná, že v předmětné kauze byl žalovaný nárok v době podání odporu zjevně promlčen a tato námitka byla výslovně v odporu uvedena. Pokud by se stal nárok žalobce na základě takto odmítnutého odporu vykonatelným, jednalo by se zcela zjevně o vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť ve smyslu § 26 téhož zákona měl Městský soud v Praze povinnost podle ustanovení § 415 občanského zákoníku doručit předmětný odpor Krajskému soudu v Praze včas a předejít škodě na majetku poškozeného.
Z přípisu Městského soudu v Praze je prý zřejmé, že tento soud postoupil odpor Krajskému soudu v Praze včas. Pokud tedy Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze odpor stěžovatelky jako opožděný odmítly, jedná se ze strany dotčených soudů o přístup naprosto nevstřícný a velmi formalistický. Lze dospět k závěru, že postup Městského soudu v Praze spočívající ve vyrozumění stěžovatelky o postoupení příslušného odporu krajskému soudu utvrdil stěžovatelku v tom, že jiného právního kroku není třeba. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 480/2000 , vztahující se ovšem na restituční řízení, a dále na rozhodnutí I. ÚS 89/02, kde je konstatován jeden ze základních principů činnosti soudů, a to jejich předvídatelnost, neboť je zřejmé, že účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od nich postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá i z okolností konkrétního případu. Stěžovatelka uvádí, že doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy k vytváření neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům.
V předmětné věci obecné soudy svým postupem soudní ochranu formalisticky eliminovaly. Stěžovatelka v této souvislosti připomíná některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž implicitní omezení přípustnosti opravného prostředku nemohou výkon práva na přístup k soudu omezit takovým způsobem nebo v takové míře, že by bylo zasaženo toto právo v podstatě samé a omezení musí odpovídat přiměřenému poměru mezi použitými prostředky a legitimním cílem. Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo doručeno stěžovatelce cestou jejího právního zástupce dne 22. 11. 2002. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením č.j. 3 Cmo 99/2003-43 ze dne 26. 6. 2003 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že stěžovatelka svůj odpor proti platebnímu rozkazu adresovala nikoli věcně a místně příslušnému soudu I. stupně, který jej vydal, ale Městskému soudu v Praze. Podala-li stěžovatelka odpor proti platebnímu rozkazu u nepříslušného soudu I.
stupně jinak než do protokolu, nemá tento odpor účinky řádně a včas podaného odporu, pokud nebyl ve lhůtě podle § 172 odst. 1 o.s.ř. předán tímto nepříslušným soudem soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o.s.ř. Městský soud v Praze postoupil předmětný odpor Krajskému soudu v Praze "kurýrem" dne 4. 10. 2002. Lhůta k podání odporu počala běžet dne 14. 9. 2002 a uplynula dnem 30. 9. 2002 (pondělí), neboť její poslední den připadl na 28. 9. 2002 (sobota).
Proto soud I. stupně, jak uzavřel Krajský soud v Praze, nepochybil, jestliže podle § 174 odst. 3 o.s.ř. pozdě podaný odpor odmítl.
Jádrem ústavní stížnosti je v podstatě přesouvání odpovědnosti za řádné uplatňování stěžovatelčina práva na jiné subjekty. Je to především stěžovatelka sama, která musí dbát na řádný postup, který jí umožní uplatňovat a obhajovat svoje práva. ("Každý nechť si střeží svá práva.") V předmětné věci stěžovatelka přes řádné označení soudu, který vydal platební rozkaz i přes řádné poučení, které toto rozhodnutí obsahovalo - totiž, že se odpor podává u soudu, který platební rozkaz vydal - výslovně již v odporu samém tento právní úkon adresovala soudu věcně a místně nepříslušnému; nešlo tedy jen o pochybení na adrese obálky, v níž byl právní úkon soudu zasílán.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí ani fakta zcela přesně, neboť v ní tvrdí, že podala odpor téhož dne, kdy jí byl doručen platební rozkaz, tedy 13. 9. 2002; ve skutečnosti je sice odpor proti platebnímu rozkazu datován 13. 9. 2002, leč k poštovní přepravě byl předán až 17. 9. 2002 a městskému soudu byl podle razítka podatelny doručen 18. 9. 2002. Stěžovatelka rovněž dostatečně neoznačila rozhodnutí, proti němuž její úkon (odpor) směřuje, neboť na titulní straně uvedla označení "49 To 272/2002" za situace, kdy na Městském soudě v Praze nebyl k dispozici předmětný spis, takže ani nemohl posoudit, v jaké věci a s jakými lhůtami je zapotřebí pracovat.
Věcně pak lze k argumentaci stěžovatelky uvést, že úprava opravného prostředku proti platebnímu rozkazu je výslovně obsažena v § 172 odst. 1 věta druhá o.s.ř. s tím, že "... odpor (roz. se podává) u soudu, který platební rozkaz vydal." K posouzení včasného podání odporu lze poukázat i na výklad, týkající se podání odvolání, je-li adresováno jinému soudu než tomu, u kterého je lze podat (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řad, Komentář, 6. vydání, C.H.Beck, Praha 2003, str.
906); takové odvolání je podáno včas jen tehdy, jestliže je tento orgán stačí v odvolací lhůtě odeslat soudu, který napadené rozhodnutí vydal. Městský soud v Praze připravil odpor k předání Krajskému soudu v Praze a vzhledem k tomu, že pro svou nepříslušnost neměl k dispozici předmětný spis a neznal konkrétní lhůtu pro podání konkrétního odporu, zaslal jej běžným způsobem, kterým se zasílají spisy v místě, tj. kurýrní poštou spolu s ostatní agendou. Podle názoru Ústavního soudu nelze vytýkat Městskému soudu v Praze, že nepředal odpor věcně a místně příslušnému soudu "včas"; takovou povinností je zatížen zásadně ten, kdo odpor jako opravný prostředek podává, neboť ten především musí dbát na to, aby svá práva náležitě chránil.
K námitce stěžovatelky, že postup obecných soudů je nadměrně formalistický, že vytváří neústavní překážky bránící v přístupu k soudům a že je v rozporu s principem předvídatelnosti činnost soudů, Ústavní soud podotýká, že předvídatelnost v činnosti soudů je založena především na respektování postupu daného zákonem, což se v této věci stalo. Městský soud v Praze postoupil přípis Krajskému soudu v krátké době, byť nemá ani zákonem ani jinak stanovenu lhůtu, ve které má nesprávně adresované přípisy předávat adresátům příslušným; navíc, jak bylo již zmíněno výše, městský soud ani nemohl vědět, jaká je lhůta v tomto konkrétním případě.
Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že mohla legitimně očekávat, že soud postoupí nesprávně adresovaný odpor ve lhůtě, která vázala stěžovatelku a již tedy měla sledovat. V této souvislosti stěžovatelka poukazovala především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 480/2000 , byť připustila, že se tento nález vztahuje na věci restituční (posouzení, zda byla podána výzva k vydání věci). Ústavní soud usuzuje, že v předmětné věci nelze tento nález aplikovat, neboť výchozí podmínky byly rozdílné. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 89/02 , který se zabýval poučovací povinností obecných soudů a kritizuje s tím související "formalistický" postup soudů, pak Ústavní soud připomíná, že - na rozdíl od citovaného nálezu - v této souzené věci byla stěžovatelka naopak řádně poučena, pokud jde o podání odporu proti platebnímu rozkazu, včetně poučení o tom, ke kterému soudu má být odpor podán. Se zřetelem k tomu lze "předvídatelnost" chování soudu spatřovat i v tom, že pokud bude opravný prostředek podán u nepříslušného soudu, bude podán nesprávně.
Jestliže stěžovatelka upozorňuje na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, týkající se omezení přípustnosti opravného prostředku, pak Ústavní soud poukazuje na to, že se v této souzené věci nejedná o omezení přípustnosti opravného prostředku, leč naopak o to, že stěžovatelka sama příslušného procesního prostředku řádně nevyužila. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo. Vzhledem k tomu nezbylo než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r. předseda senátu