Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem Adámkova třída 149, Hlinsko, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2024 č. j. 29 ICdo 72/2024-77, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 102 VSPH 44/2024-54 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 29 ICm 2315/2023-37, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníka Karla Putze a ústavní stížností se domáhá zrušení v navětí uvedených rozhodnutí vydaných v rámci incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky vedlejší účastnice. Namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva nepřípustným výkladem podústavního práva, který podle stěžovatele hraničí se soudcovskou normotvorbou.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastnice přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka. Právní důvod jejích jednotlivých dílčích pohledávek spočívá v příspěvku vlastníka či provozovatele motorového vozidla, jež bylo provozováno dlužníkem bez zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, do garančního fondu [ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů].
3. Stěžovatel jako insolvenční správce tyto dílčí pohledávky popřel co do pořadí, jelikož zastával právní názor, že spadají pod výjimku v insolvenčním zákoně a jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení. Odkázal přitom na § 170 písm. d) insolvenčního zákona, podle kterého se neuspokojují "mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku". Za takovou mimosmluvní sankci, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, stěžovatel považuje i příspěvek do garančního fondu.
4. Vedlejší účastnice následně podala žalobu na určení pravosti pohledávky. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") její žalobě vyhověl, určil, že její pohledávky jsou co do pořadí po právu, a nejsou tak vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení. Dospěl k tomu, že příspěvek do garančního fondu nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu dané výjimky v insolvenčním zákoně, jelikož neplní primárně sankční funkci, ale směřuje k zajištění dostatečných prostředků pro výplatu náhrad škod způsobených nepojištěnými vlastníky nebo provozovateli motorových vozidel.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") se ztotožnil se závěry krajského soudu a jeho rozsudek potvrdil. Proti tomu stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro posouzení otázky, zda se příspěvek do garančního fondu řadí mezi pohledávky vyloučené z uspokojení. Nejvyšší soud se touto otázkou věcně zabýval, její řešení odvolacím soudem považoval za správné a dovolání stěžovatele zamítl.
6. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudky krajského, vrchního i Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily zásadu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že porušily jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále namítá, že soudy porušily čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy) a není tedy ani jeho úkolem bez dalšího přezkoumávat správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy.
9. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Zpravidla půjde o takové případy, kdy obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. Žádné takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
10. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. Konkrétně se stěžovatel neztotožňuje s tím, že obecné soudy nepodřadily příspěvek do garančního fondu pod výjimku ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona.
11. Zejména Nejvyšší soud podal v napadeném rozsudku podrobný výklad této otázky. V návaznosti na svou ustálenou judikaturu zdůraznil, že určujícím kritériem "mimosmluvních sankcí" ve smyslu citovaného ustanovení je jejich základní účel směřující k potrestání dlužníkova protiprávního jednání (viz body 28 a 29 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Proto také Nejvyšší soud následně zkoumal účel příspěvku do garančního fondu.
12. S oporou v důvodové zprávě, jakož i své prejudikatuře vyložil, že účelem příspěvku je jednak zajištění dostatečných prostředků pro výplaty zákonem stanovených plnění z garančního fondu, jednak vyrovnání postavení osob povinných uzavřít pojištění odpovědnosti. I když má příspěvek rovněž motivační funkci k plnění zákonné povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti, nejedná se podle Nejvyššího soudu o hlavní důvod pro zavedení příspěvku. Základním účelem příspěvku tedy není potrestání protiprávního jednání dlužníka (blíže viz body 30 až 39 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
13. Nejvyšší soud reagoval i na stěžovatelův argument, že by se výjimka z pravidla měla vykládat restriktivně (viz body 41 a 42 rozsudku Nejvyššího soudu). Vypořádal se s ním tak, že stěžovatel považuje za výjimku z pravidla to, co lze spíše chápat jako výjimku z výjimky. Už samotná výjimka - vyloučení mimosmluvních sankcí z uspokojení v insolvenčním řízení - by se ale měla vykládat podle Nejvyššího soudu restriktivně.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel prakticky nepředložil žádnou věcnou argumentaci, jíž by se pokoušel vyvracet jednotlivé úvahy či závěry Nejvyššího soudu. Pouze setrvale namítá, že ze strany obecných soudů šlo o nepřípustné dotváření zákona, potažmo již o samotnou tvorbu práva. Ústavní soud má však za to, že v daném případě ani nešlo o výklad, který by se odchyloval od jazykového znění § 170 písm. d) insolvenčního zákona, či dokonce se ocital v rozporu s obvyklými interpretačními zásadami. Ze samotného významu slova "sankce" lze dovodit, že se jedná o následek protiprávního jednání, který obvykle též směřuje k potrestání, což odpovídá výkladu podanému Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud také hodnotil podstatu příspěvku do garančního fondu, i ten přitom vyložil v souladu s obvyklými interpretačními zásadami, neboť přihlédl k účelu tohoto institutu v právním řádu s ohledem na legislativní vývoj a úmysl zákonodárce. Tomuto závěru též nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu nic vytknout.
15. Z ústavní stížnosti je ostatně zřejmé, že se stěžovatel míjí s argumentací Nejvyššího soudu. Nebrojí ani tak proti tomu, že Nejvyšší soud nepodřadil příspěvek do garančního fondu pod pojem mimosmluvní sankce, ale spíše upozorňuje na zbylou část dotčeného ustanovení insolvenčního zákona a na to, že příspěvek není uveden v následném výčtu výjimek. V tomto výčtu jsou obsaženy vybrané instituty, o kterých zákonodárce rozhodl, že i když je lze považovat za mimosmluvní sankce, v insolvenčním řízením se přesto uspokojují. Nejvyšší soud si však již vystačil s tím, že institut příspěvku do garančního fondu nelze vůbec podřadit pod pojem "mimosmluvní sankce", proto se ani nemusel zabývat tím, že příspěvek není uvedený výslovně v daném výčtu. Úvahy stěžovatele o tom, že Nejvyšší soud rozšiřuje výčet výjimek nad rámec textu zákona, jsou tak mimoběžné.
16. Jelikož se výklad krajského a vrchního soudu shoduje s tím, který podal Nejvyšší soud, lze považovat i námitky stěžovatele směřující proti rozsudkům krajského a vrchního soudu za neopodstatněné (nad rámec podané interpretace stěžovatel ostatně ani nic dalšího nenamítá). Ústavní soud tedy neshledal, že by postup obecných soudů při interpretaci daného ustanovení vykazoval projevy libovůle či svévole či že by byla interpretace zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelná. Předložený výklad lze naopak považovat za rozumný a dostatečně odůvodněný a na napadená rozhodnutí lze v tomto ohledu zcela odkázat.
17. Ani námitka porušení práva na ochranu vlastnictví, potažmo legitimního očekávání ostatních věřitelů, jejichž společný zájem stěžovatel hájí, není opodstatněná. Pouhé popření pohledávky jednoho věřitele insolvenčním správcem nemůže založit legitimní očekávání ostatních věřitelů, že o to více budou jejich pohledávky uspokojeny. Naopak je třeba brát v potaz i práva věřitele popřené pohledávky - v tomto případě vedlejšího účastníka, kterému musí zůstat možnost pořadem práva domoci se svého nároku (viz též bod 44 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu