Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky I. D., zastoupené opatrovnicí M. D., právně zastoupené Mgr. Oliverem Urazem, LL.M., advokátem, se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. prosince 2024 č. j. 2 KZN 315/2024-35, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 27.
září 2024 č. j. ZN 1019/2024-73 a usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Územního odboru Pelhřimov, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality v Pelhřimově ze dne 30. srpna 2024 č. j. KRPJ-2756-165/TČ-2024-161781-MŘ, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově a Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina jako účastníků řízení, a J.
K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. K tomu mělo dojít tím, že nebylo dostatečně vyšetřeno trestní oznámení podané stěžovatelkou prostřednictvím její opatrovnice.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že opatrovnice stěžovatelky podala jejím jménem trestní oznámení proti vedlejší účastnici s tvrzením, že se tato měla dopustit trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měla vedlejší účastnice dopustit tím, že v době od června 2023 do března 2024 prováděla za stěžovatelku podle jejích přání, pokynů, žádostí a s jejím souhlasem transakce, bankovní operace a jiné služby, to vše bez vědomí a souhlasu opatrovníků stěžovatelky, a tím se sama obohatit.
3. Trestní oznámení napadeným usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Pelhřimov, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Pelhřimově (dále jen "policejní orgán") odložila, neboť se nejedná o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Policejní orgán po provedeném prověřování dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky skutkových podstat obou tvrzených trestných činů. Byť nebylo zpochybněno, že by vedlejší účastnice skutečně činila transakce a operace, jak tvrdila opatrovnice stěžovatelky, dělo se tak se souhlasem a na základě přání stěžovatelky, která v té době nebyla omezena na svéprávnosti.
4. Na základě podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu přezkoumal státní zástupce Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově (dále jen "okresní státní zastupitelství") postup policejního orgánu, a to nad rámec stížnosti i v rámci dozorové pravomoci, a dospěl k závěru, že nedošlo k pochybení. Policejní orgán dostatečně objasnil skutkový stav i rozhodné skutečnosti a vyvodil z nich adekvátní právní závěry stran (ne)spáchání trestného činu vedlejší účastnicí. Stížnost opatrovnice stěžovatelky, kterou vyhodnotilo mimo jiné i jako podnět k vykonání dozoru, však okresní státní zastupitelství zamítlo jako opožděnou a podanou neoprávněnou osobou.
5. Opatrovnice stěžovatelky podala následně podnět k výkonu dohledu Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které jej odložilo jako nedůvodný. Dospělo k závěru, že policejní orgán ani okresní státní zastupitelství při vyřizování trestního oznámení a stížnosti stěžovatelky, resp. její opatrovnice, nepochybily. Státní orgány naplnily zejména požadavky na účinné vyšetřování tvrzené trestné činnosti a náležitě zjistily skutkový stav, z nějž vycházely. Zohlednily přitom princip subsidiarity trestní represe a povahu trestního práva jako nástroje ultima ratio.
6. Proti výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Postup státních orgánů - policejního orgánu a obou státních zastupitelství - dle stěžovatelky nenaplnil požadavky práva na účinné vyšetřování, které má sloužit k naplnění účelu a smyslu trestního práva a objasňovat trestnou činnost a chránit tím oběti. Státní zastupitelství v rámci dohledových, resp. dozorových oprávnění postupovala pouze formalisticky a nedošlo ke skutečnému věcnému přezkumu postupu policejního orgánu. Skutkový stav byl zjištěn zcela nedostatečně a povrchně, mimo jiné od počátku zaujatým postupem policejního orgánu, který nebyl nestranný.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Je to ovšem stát, který svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 nebo ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 ). Podle ústavního pořádku tak neexistuje subjektivní právo jedince na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
10. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení a na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou. Toto právo je důležitým odrazem povinností státu poskytovat ochranu základním právům a svobodám (viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 ). Právo na účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. § 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v článku 10 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život (srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 , nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 , nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 , nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 , nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 ). Požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoli povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 ).
11. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, který vedl k jejich rozhodnutí, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
12. Stěžovatelka svoji argumentaci zakládá zejména na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ta jsou podle jejího názoru nedostatečná a tendenční v její neprospěch. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat provedení konkrétních důkazů ani rozsah zjištění skutkového stavu, pakliže nedošlo k tak excesivním nedostatkům, které by představovaly svévoli nebo libovůli ze strany státních orgánů nebo by byly skutkové závěry v extrémním rozporu s následným právním hodnocením (srov. např. usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1015/25 ). K takovým pochybením však nedošlo. Orgány činné v trestním řízení zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu k tomu, aby učinily odůvodněná rozhodnutí. Ta jsou odůvodněná srozumitelně a bez zásadních vnitřních rozporů, které by mohly zakládat právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
13. Jde-li o námitky stěžovatelky stran toho, zda se orgány činné v trestním řízení zabývaly posouzením svéprávnosti stěžovatelky pouze formalisticky, ani tyto nejsou důvodné. Policie neomezila odůvodnění svých závěrů na pouhou absenci soudního rozhodnutí o omezení svéprávnosti stěžovatelky, ale vycházely mimo jiné ze svědeckých výpovědí dalších osob, na jejichž základě zjistily okolnosti stran rodinných poměrů v rodině stěžovatelky a vztah mezi ní, její opatrovnicí a vedlejší účastnicí. Závěry orgánu činných v trestním řízení jsou tak dostatečně a přesvědčivě odůvodněny.
14. Ani námitkám o tom, že byl postup orgánů činných v trestním řízení tendenční a zaujatý vůči stěžovatelce, nelze přisvědčit. Ze spisového materiálu ani ze samotných rozhodnutí nevyplývá nijak zvláštní postoj orgánu činných v trestním řízení k věci nebo osobě stěžovatelky, resp. její opatrovnice. Stěžovatelkou namítané vyjádření státního zástupce v bodě 8 usnesení okresního státního zastupitelství nemůže být hodnoceno jako projev zaujetí proti opatrovnici stěžovatelky, ale pouze jako dokreslení komplexního pozadí věci a reakce na argumentaci opatrovnice stěžovatelky.
15. Stěžovatelka dále namítá neprovedení řady důkazů, které sama předložila. Hodnocení toho, který důkaz a zda vůbec je třeba provést, je v přípravném řízení vždy úkolem orgánů činných v trestním řízení v rámci procesu zjišťování skutkového stavu a Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnocení přezkoumávat, s výjimkou situací, kdy jím dojde k porušení základních práv osoby. K tomu však v případě stěžovatelky nedošlo. Ze základních práv nelze vyvodit požadavek vždy provádět veškeré navrhované důkazy, ale pouze takové, které účelně směřují k objasnění skutkového stavu. Neprovedení navrhovaných důkazů však musí orgány činné v trestním řízení vždy náležitě odůvodnit. Byť usnesení policejního orgánu a okresního státního zastupitelství pouze implicitně naznačují, proč nebylo důkazním návrhům stěžovatelky vyhověno, v usnesení krajského státního zastupitelství je již odůvodnění tohoto postupu obsáhlejší a srozumitelné a dílčí nedostatky okresního státního zastupitelství i policejního orgánu tím byly napraveny.
16. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se orgány činné v trestním řízení dostatečně zabývaly podáním stěžovatelky, resp. její opatrovnice, a svá rozhodnutí ve věci náležitě odůvodnily. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu