Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele S. D., zastoupeného JUDr. Petrou Polákovou, advokátkou se sídlem Beckovského 2045, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 21 Co 451/2024-69, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a A. B., zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Nábřeží Karla Houry 180, Sušice, a nezletilého S. D. zastoupeného opatrovníkem Městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozhodl, že je v nejlepším zájmu nezletilého syna stěžovatele, aby místem předávání ke styku se stěžovatelem bylo bydliště matky. Zdůvodnil to nízkým věkem syna stěžovatele (v době vydání napadeného rozhodnutí 15 měsíců) a faktem, že je doposud matkou kojen. Ústavní soud posuzoval, jestli je tento závěr ústavně konformní. Bral při tom v potaz i to, že to byla matka, kdo protiprávně změnil bydliště dítěte.
2. Stěžovatel je otcem nezletilého vedlejšího účastníka. Další vedlejší účastnicí je matka nezletilého ("matka"). Předmětem řízení u obecných soudů je úprava poměrů a úprava styku stěžovatele s jeho synem. Stěžovatel žil se svým synem a jeho matkou ve společné domácnosti v Ch. do října 2024. Matka nezletilého v říjnu 2024 opustila s nezletilým domácnost a změnila mu bydliště bez předchozího souhlasu stěžovatele či rozhodnutí soudu. Přestěhovala se do města S. vzdáleného víc než 200 km od jejich původního bydliště.
3. Z tohoto důvodu podal stěžovatel návrh na úpravu poměrů a úpravu styku k nezletilému. Po podání návrhu podal návrh na nařízení předběžného opatření. Navrhl, aby matce byla uložena povinnost zdržovat se s nezletilým v místě jejich dosavadního bydliště na adrese Ch. Dále navrhl, aby byl upraven jeho styk s nezletilým. Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením z 22. 10. 2024 č. j. 0 Nc 132/2024-19 návrhu stěžovatele o nařízení předběžného opatření ve věci bydliště nezletilého nevyhověl, protože shledal, že by to nebylo v zájmu nezletilého. Ve věci styku okresní soud vzal v potaz to, že nezletilý v době vydání rozhodnutí byl ještě matkou přes noc kojen. Proto rozhodl o styku v rozsahu jednoho dne v týdnu bez přespání, resp. uložil matce, aby každou sobotu v 9:00 hodin stěžovateli nezletilého předala, a stěžovateli, aby nezletilého předal matce tentýž den v 16:00 hodin. Okresní soud rozhodl, že k předávání nezletilého bude docházet před domem, kde spolu rodiče s nezletilým žili. Protože to byla matka, která se s nezletilým přestěhovala, okresní soud ponechal na ní, aby nesla náklady spojené s realizací styku se stěžovatelem.
4. Proti tomuto usnesení podala matka odvolání. Namítala, že styku stěžovatele s nezletilým nebrání, ale je vyloučeno, aby dosud kojeného syna vozila ze S. ke styku do 200 km vzdálené Ch. Krajský soud v záhlaví označeným usnesením dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého bylo, aby si jej otec v době zahájení styku převzal v místě stávajícího bydliště matky a tam jej i po skončení styku vrátil. Vzal přitom v potaz nízký věk nezletilého (cca 15 měsíců) a to, že je doposud kojen. S ohledem na tyto výjimečné okolnosti by nebylo v jeho zájmu, aby každý týden strávil 6 hodin v autě. Z těchto důvodů krajský soud usnesení okresního soudu změnil pouze stran místa předávání nezletilého ke styku mezi rodiči.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud napadeným usnesením porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jeho právo na výchovu a péči o svého syna (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 34 odst. 4 Listiny). 6. Závěr krajského soudu ohledně místa předávání nezletilého je podle stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, z níž plyne, že vzdálenost bydliště rodičů není důvodem pro omezení styku dítěte s jedním z rodičů. V případě vnitrostátního únosu dítěte by měl náklady nést zásadně rodič, který se protiprávně odstěhoval. Byla to vedlejší účastnice, která se protiprávně odstěhovala, je proto nespravedlivé, aby z toho fakticky profitovala.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario). 8. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Ústavní soud si je vědom svých závěrů učiněných v usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), ve kterém obdobné jednání vedlejší účastnice jako v nyní posuzované věci označil za protiprávní s tím, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz § 858 občanského zákoníku), a jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče. Ústavní soud uvedl, že "Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. ... Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny." 10. Ústavní soud v citovaném usnesení považoval za obecně nepřípustné, aby za situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Zdaleka ne vždy však lze takový postup z objektivních důvodů aplikovat (viz usnesení ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 737/19 ). Rozhodování soudu je vždy determinováno tím, že musí veškerá rozhodnutí činit se zřetelem k nejlepšímu zájmu dítěte. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti konkrétního případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Tyto právní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. 11. Krajský soud při rozhodování o úpravě styku (zatímního a dočasného) přihlížel k režimu a potřebám doposud kojeného nezletilého dítěte (ve věku 15 měsíců) a vzdálenosti a způsobu dopravy mezi bydlišti rodičů. Představa stěžovatele, že vedlejší účastnici mělo být uloženo předávat ke styku nezletilého v místě bydliště stěžovatele, neboť to byla ona, kdo opustila společnou domácnost, je vzhledem ke vzdálenosti 200 km mezi bydlišti rodičů a věku nezletilého v současné době nereálná. Podíl matky na stěžovatelově současné nevýhodnější situaci, kdy stěžovatel nese břemeno finančních nákladů i časové náročnosti spojené s dojížděním do místa pobytu nezletilého, může být do doby, než bude soudy nalezen jiný vhodný způsob předávání nezletilého odpovídající jeho věku (vyvstane-li taková potřeba úpravy), reflektován například při stanovení výše výživného, které takové náklady stěžovatele zohlední. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stav nastolený napadeným rozhodnutím neznemožňuje, aby stěžovatel podal návrh na úpravu péče opětovně, změní-li se významně okolnosti rozhodné pro péči o nezletilého, jak předjímá § 909 občanského zákoníku. 12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu