Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. T. R., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 2 Cao 54/2000, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 41 Ca 245/98, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 10. 1998, č. 605425 1959, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 7. 9. 2000 napadla stěžovatelka shora uvedené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Jelikož tento návrh nesplňoval základní formální ani obsahové náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost, byla stěžovatelka o těchto náležitostech Ústavním soudem podrobně poučena a byla jí stanovena lhůta k odstranění vytknutých vad.
Poté, co stěžovatelka za pomoci svého advokáta nedostatky ústavní stížnosti odstranila, mohl se Ústavní soud její stížností zabývat meritorně. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 2 Cao 54/2000, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 41 Ca 245/98, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 10. 1998, č. 605425 1959. Naposled citovaným rozhodnutím byl stěžovatelce odňat plný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře OSSZ v Brně ze dne 17.
9. 1998 pokles její schopnosti samostatné výdělečné činnosti činí 35%. Krajský soud v Brně uvedené rozhodnutí potvrdil, když na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že opravný prostředek stěžovatelky není důvodný. V odůvodnění soud uvedl, že stěžejními důkazy pro něj byly posudky posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Brně, ze dne 22. 4. 1999 a posudkové komise téhož ministerstva, pracoviště v Praze, vypracovaný dne 25. 10. 1999, ve kterých je přesvědčivě vysvětlen jak rozsah stěžovatelčina zdravotního postižení, tak i odůvodněno, proč stěžovatelka k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí již nebyla shledána plně invalidní.
Po odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně výše specifikovaným rozhodnutím potvrdil. Zdůraznil, že pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (ust. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), přičemž při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 250i odst. 1 o.
s. ř.). Soud prvního stupně proto nepochybil, když vycházel z uvedených posudků.
Odvolací soud dále konstatoval, že přes velký počet listin a lékařských zpráv, které mu stěžovatelka předložila, nebyla žádná z nich způsobilá vyvrátit závěry posudkového hodnocení, neboť šlo o zprávy, které byly buď časově neaktuální (zasahovaly hluboko před období vydání napadeného rozhodnutí), nebo reflektovaly naopak aktuální zdravotní stav po vydání tohoto rozhodnutí, přičemž posudková komise měla k dispozici řadu lékařských nálezů, na jejichž základě své posouzení provedla. Stěžovatelka je toho názoru, že rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva, zakotvená v čl.
26 odst. 3, čl. 29 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedla, že vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 284/1995 Sb."), kterou se soudy a Česká správa sociálního zabezpečení řídily, je podle ní v rozporu s Listinou základních práv a svobod a to zejména v problematice tzv. "bodového hodnocení" a ve způsobu určení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Stěžovatelka se domnívá, že "nelze posuzovat pacienta, jenž (pro názornost), trpí 20 chorobami, stejně jako pacienta, který trpí 2 chorobami, za předpokladu, že 2 choroby obou pacientů jsou stejně bodově hodnoceny, přičemž ke zbylým chorobám prvního pacienta se správním uvážením pouze přihlédne". Dále stěžovatelka uvedla, že nebyla v řízení poučena o možnosti žádat o ustanovení právního zástupce, zejména s přihlédnutím k tomu, že její příjem je na hranici sociálního minima a v oblasti sociálního zabezpečení se neorientuje tak, aby mohla potřebným způsobem prosazovat své zájmy.
Stěžovatelka se konečně cítí být poškozena i odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ve kterém není zmínky o tom, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla zvýšena procentuální míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti z 35% na 45%. Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 2001 uvedl, že neshledal žádný důvod pro to, aby pochyboval o souladu vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb. se zákonem, na základě kterého byla vydána, rovněž jako neshledal, že tento zákon (zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), by byl v rozporu s s ústavními předpisy a proto také nepostupoval podle čl.
95 Ústavy ČR. Co se týče tvrzení stěžovatelky, že měla být soudem poučena o možnosti ustanovení právního zástupce, soud konstatoval, že vyšel při aplikaci ustanovení § 30 o. s. ř. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) z ustálené judikatury, týkající se poučovací povinnosti soudů, včetně judikatury Ústavního soudu. Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatelka v průběhu celého řízení před soudem prvého i druhého stupně dosáhla zvolenými procesními kroky zamýšleného procesního účinku a proto ji nebylo podle názoru soudu zapotřebí v tomto směru poučovat.
Stejně tak její argumentace z hlediska hmotněprávního byla vedena způsobem, který soud nenechal na pochybách o tom, že stěžovatelka si je přesně vědoma toho, čeho chce dosáhnout a volila k tomu adekvátní způsob jak z hlediska procesní formy, tak i z hlediska obsahu jednotlivých úkonů. Soud uzavřel, že v daném případě nebyly vytvořeny takové podmínky, za kterých by se možnost soudu poskytnout poučení ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř. změnila v povinnost. V dalším účastník řízení poukázal na obsah provedených důkazů a poznamenal, že pokud zmiňoval 35% pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti, činil tak v souvislosti s obsahem rozhodnutí, které bylo předmětem soudního přezkumu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 14. 2. 2001 uvedl, že podle jeho názoru k porušení v ústavní stížnosti uvedených základních práv stěžovatelky ve zkoumaném případě nedošlo a v zásadě odkázal na platnou právní úpravu, řešící předmětnou problematiku. Česká správa sociálního zabezpečení se svým podáním ze dne 2. 4. 2001 postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdala.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Ca 245/98, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud tato namítá, že nebyla poučena o možnosti žádat o ustanovení zástupce, případně advokáta podle ust. § 30 o. s. ř. (ve znění, účinném v době rozhodování soudů obou stupňů), nutno uvést, že ze shromážděných podkladů nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka v řízení utrpěla újmu pro neznalost právních předpisů, ať z hlediska procesního či hmotného práva, resp. že by nastala taková situace, která by vyžadovala, aby jí soud k ochraně jejích zájmů ustanovil zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že každý případ je třeba posuzovat komplexně a brát do úvahy všechny jeho okolnosti. Lze konstatovat, že ve zkoumané věci by konečný výsledek s pravděpodobností, hraničící s jistotou, nemohl být jiný, ani kdyby stěžovatelka byla zastoupena profesionálním právním zástupcem. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení, resp. právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům. Z hlediska práva na spravedlivý proces je důležité, že jednání před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, bez zbytečných průtahů, za přítomnosti stěžovatelky, které byl poskytnut dostatečný prostor k vyjádření a argumentaci, jakož i k navrhování důkazů na podporu jejích tvrzení (čehož stěžovatelka bezezbytku využila podáním obsáhlých materiálů), přičemž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení dané věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, k tomu však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
Pro úplnost je nutno reagovat na námitku stěžovatelky, že zmíněná vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb. je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (zejména prý v ust. § 6 odst. 3). V petitu ústavní stížnosti však stěžovatelka žádné ustanovení uvedené vyhlášky nenapadla a ani z jejího obsahu neplyne, že by požadovala její zrušení (postup podle § 74 zákona o Ústavním soudu). Jak shora uvedeno, omezila se stěžovatelka na pouhé tvrzení, že "podle jejího názoru je vyhláška v rozporu s Listinou základních práv a svobod". Ani senát Ústavního soudu, rozhodující o její ústavní stížnosti, však neshledal, že by bylo v daném případě na místě postupovat podle ust. § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což ostatně souvisí i se skutečností, že stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. května 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu