Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení samosoudcem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti CREAM uzavřený investiční fond, a. s., Řehořova 908/4, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3214/2013, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 33, 483/2012-310 ze dne 25. 2. 2013 byl k dovolání vedlejšího účastníka napadaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v napadaných výrocích potvrzen.
Proti tomuto rozsudku vedlejší účastník podal dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č. j. 30 Cdo 3214/2013-331 ze dne 25. 11. 2015 byly předchozí výše uvedené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. S uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí a brojí proti němu předmětnou ústavní stížností, neboť je toho názoru, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení.
Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 , ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelka brojí proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Je zřejmé, že obecné soudy se budou danou věcí ještě zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené, považovat za předčasnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2016
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj