Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Peterky, zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3053/2024-146 ze dne 3. 12. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 84/2024-127 ze dne 23. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 1 000 000 Kč z důvodu tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1250/2009. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 48 C 183/2023-103 ze dne 22. 12. 2023 uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 86 251 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 913 749 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 16 638,50 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze v odvolacím řízení napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 86 251 Kč (i s úrokem z prodlení), ve výroku II jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které podle svého obsahu směřovalo jen proti rozhodnutí ve věci samé, tedy proti jeho výroku I. Toto dovolání Nejvyšší soud odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v odvolacím řízení pokračovat a které nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny.
4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Řízení před obecnými soudy podle stěžovatele trpí vadami, které spatřuje v nepřípustném zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele na provedení důkazu spisem a nesprávném právním posouzení právní otázky hmotného práva.
Stěžovatel zdůrazňuje relevantnost jím navrhovaného důkazu spisem městského soudu sp. zn. 30 Cm 397/2009, který soudy podle stěžovatele bez věcně adekvátního odůvodnění neprovedly. Nesprávné právní posouzení spatřuje jednak v posouzení podmínek, za kterých má stěžovatel právo na přiznání zadostiučinění v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jednak v nesprávném posouzení podmínek, za kterých je možné vzniklou újmu plynoucí ze dvou řízení považovat za újmu jedinou ve smyslu stejného zákona.
Stěžovatel dále namítá, že se přijatými závěry městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
5. Podle stěžovatele nelze považovat za spravedlivé řešení věci ze strany obecných soudů, když stěžovateli nejenže nebyl přiznán nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve zcela důvodné výši, ve které jej uplatnil, nýbrž že tento nárok nebyl stěžovateli přiznán vůbec. Obecné soudy podle stěžovatele dostatečně nevyložily, proč považují za dostatečné (a zákonné) pouhé konstatování porušení práva s ohledem na skutečně extrémní okolnosti celé věci, které odůvodňují přiznání mimořádně zvýšeného nároku, natož aby odůvodňovaly nepřiznání nároku žádného.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný s výjimkou části ústavní stížnosti, představující námitky vůči neprovedení důkazu spisem městského soudu sp. zn. 30 Cm 397/2009, která je vzhledem k odmítnutí této části dovolání pro vady nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon poskytuje k ochraně jeho práv. S přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ústavnost napadené části rozhodnutí v otázce neprovedeného důkazu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští.
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy, soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Stěžovatel ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci nad rámec rekapitulace předchozího řízení a prostého označení tvrzeně porušeného základního práva garantovaného v čl. 36 Listiny. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je přitom řádně a logicky odůvodněné. Nejvyšší soud uvedl, z jakého důvodu shledal v části stěžovatelova dovolání vady, vyjádřil se i k jeho ostatním dovolacím námitkám. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že pouhý nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu přípustnost dovolání založit nemůže. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu meritorně přezkoumával.
9. Stěžovatel ústavní stížností napadl i rozsudek městského soudu ve všech výrocích, s výjimkou výroku o nákladech řízení. Námitky směřující proti jeho rozhodnutí však již byly řádně vypořádány Nejvyšším soudem, který se vyjádřil k posouzení otázky významu předmětu řízení pro stěžovatele městským soudem i k formě a výši přiměřeného zadostiučinění (body 8 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Zdůraznil přitom nezbytnost obě řízení (meritorní i o předběžném opatření) vnímat jako řízení jediné, a připomněl, že stěžovateli již byla poskytnuta náhrada v podobě peněžitého zadostiučinění ve výši 143 333 Kč v prvním z řízení.
Městský soud rovněž srozumitelně vyložil, proč po pravomocném (a definitivním ve smyslu mimořádných opravných prostředků, včetně ústavní stížnosti) skončení meritorního řízení již stěžovatel nemohl mít zájem na výsledku posuzovaného řízení (srov. body 14 a násl. rozsudku městského soudu). Ústavní soud tak nepřisvědčil stěžovateli, že by obecné soudy napadená rozhodnutí řádně neodůvodnily, a proto napadená rozhodnutí v ústavněprávním přezkumu obstojí.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu