USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 183/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 36 Co 84/2024-127, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2023, č. j. 48 C 183/2023-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 86 251 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 913 749 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 8. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 638,50 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 36 Co 84/2024-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 86 251 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 8. 2023 do zaplacení, a ve výroku II jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1250/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen proti rozhodnutí ve věci samé, tedy proti jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Ve vztahu k otázce tzv. opomenutého důkazu, resp. „nepřípustně zamítnutého důkazu“, spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 397/2009 žalobce nevymezil řádně předpoklady přípustnosti dovolání, neboť pouze uvedl, že tento důkaz byl nedůvodně zamítnut, resp. opomenut, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, aniž blíže specifikoval, o jakou konkrétní judikaturu se má jednat. V této části je tedy dovolání vadné.
7. Nad rámec tohoto závěru pak Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenutý důkaz představuje důkazní návrh, jenž soud neprovedl, aniž ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu tak učinil, příp. jej provedl, ale ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu k němu nepřihlížel (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019). Ze samotné formulace dovolací námitky žalobce je však zřejmé, že odvolací soud ve svém rozhodnutí důvody, proč považoval neprovedení důkazu soudem prvního stupně za správné, podrobně vyložil, a s tímto jeho závěrem žalobce polemizuje. Ve skutečnosti tudíž žalobce nenamítá, že by odvolací soud tento důkazní návrh opomenul, ale nesouhlasí s důvody jeho zamítnutí. Dovolání k této otázce se tedy míjí s důvody napadeného rozsudku.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného a s tím související otázka posouzení podmínek, za nichž je třeba poskytnou zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v penězích, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011.
9. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou a přiznanou výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
10. Namítal-li žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, které stanoví, za jakých podmínek postačí k odčinění újmy z nepřiměřené délky řízení poskytnout pouze konstatování porušení práva, s právním posouzením odvolacího soudu se zcela míjí, neboť odvolací soud o zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva vůbec neuvažoval, ale dospěl k závěru, že (s ohledem na to, že jak posuzovaným řízením, tak řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 243/2002 byla žalobci způsobena jedna újma) dostatečnou kompenzací je již poskytnuté peněžité zadostiučinění ve výši 143 333 Kč, poněvadž po skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 243/2002 již žalobce nebyl v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení, které pro něj nadále nemohlo mít žádný praktický význam, nevznikala mu tedy nemajetková újma z dalšího formálního pokračování řízení (viz odstavce 13 až 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru tudíž nemohou námitky žalobce přípustnost dovolání založit, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani tím, že se zabýval otázkou, kdy ztratilo posuzované řízení pro žalobce význam, neboť v takovém případě nelze za okamžik ukončení řízení pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku považovat až okamžik jeho formálního skončení, ale právě okamžik, kdy pro poškozeného ztratilo řízení praktický význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015). Namítá-li žalobce v této souvislosti, že posuzované řízení, v němž se žalobce domáhal nařízení předběžného opatření zakazujícího žalovanému v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 243/2002 (dále jen „meritorní řízení“) dispozici se spornými akciemi, pro něj mělo význam i po skončení meritorního řízení, v němž se žalobce neúspěšně domáhal po stejné osobě vydání těchto sporných akcií, tak v tomto směru brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení, což představuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
12. Ani otázka posouzení újmy způsobené několika řízeními jako jediné, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že o ohledem na předmět obou řízení vznikala z trvání posuzovaného řízení, v němž se žalobce domáhal nařízení předběžného opatření zakazujícího žalovanému v meritorním řízení dispozici se spornými akciemi, i meritorního řízení, v němž se žalobce vůči stejné osobě neúspěšně domáhal vydání těchto sporných akcií, vznikala žalobci jediná újma a po dobu jejich souběžného průběhu je tedy třeba obě tato řízení třeba vnímat jako řízení jedno (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavcem 41 rozsudku soudu prvního stupně).
Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu posuzovat jako jedinou újmu, nikoliv jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, nebo ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu pak rovněž vyplývá, že pro závěr, zda je více souběžnými (svým předmětem úzce souvisejícími) řízeními působena újma jediná, není rozhodující, zda bylo jedno z takových řízení přerušeno do skončení řízení druhého, ale taková situace může nastat i v případě řízení, jež takto přerušena nebyla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1462/2024, kde byla řešena dvě souběžně probíhající vykonávací řízení vztahující se k jednomu exekučnímu titulu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, v němž byla řešena újma z několika řízení o zaplacené stejné smluvní pokuty pouze vyčíslené za jiné období, jež byla následně spojena ke společnému řízení).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu