30 Cdo 3968/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C
134/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
4. 2015, č. j. 22 Co 54/2015, 22 Co 53/2015-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 3. 3. 2014 na
žalované domáhal zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím, konstatování
porušení práva a písemné omluvy, to vše v souvislosti s nemajetkovou újmou, jež
mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 557/2007. Žalobce před podáním žaloby dne 9. 9. 2013
uplatnil svůj nárok u žalované, která však jeho žádost dopisem ze dne 13. 2.
2014 odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.
10. 2014, č. j. 25 C 134/2014-30, žalobu zamítl co do požadované peněžité
částky (výrok I) i písemné omluvy (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 25 C 134/2014-45,
pak soud prvního stupně zamítl žalobu i co do požadovaného konstatování
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce se v původním řízení
na žalované domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou mu jednáním orgánů veřejné moci. Toto řízení bylo zahájeno dne 31.
12. 1999 a ve věci samé bylo skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 26. 11. 2012, č. j. 18 C 557/2007-344. Usnesením ze dne 21. 12. 2012, č. j.
18 C 557/2007-351, bylo následně Obvodním soudem pro Prahu 5 rozhodnuto o
nákladech řízení státu tak, že se České republice právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznává. Uvedený rozsudek (společně s usnesením o náhradě nákladů
řízení státu) byl zástupkyni žalobce doručen dne 12. 1. 2013, přičemž nebyl
napaden odvoláním, a uplynutím odvolací lhůty tak dne 30. 1. 2013 nabyl právní
moci. Proti usnesení o nákladech řízení státu však žalobce podal odvolání; toto
odvolání bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013,
č. j. 15 Co 101/2013-358, jako podané neoprávněnou osobou.
Po právní stránce měl soud prvního stupně za důvodnou námitku
promlčení, kterou vznesla žalovaná. Dle názoru soudu prvního stupně promlčecí
lhůta dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, počala
běžet dne 30. 1. 2013, kdy bylo řízení po věcné stránce pravomocně ukončeno, a
marně tak uplynula dne 30. 7. 2013. Soud prvního stupně se přitom neztotožnil s
názorem žalobce, podle něhož konec posuzovaného řízení – a tedy okamžik
rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty – nastal až dne 19. 4. 2013, kdy
nabylo právní moci usnesení, jímž bylo odmítnuto žalobcovo odvolání proti
usnesení o náhradě nákladů řízení státu. V této souvislosti měl soud prvního
stupně za to, že za konečné rozhodnutí je v posuzovaném řízení třeba považovat
rozhodnutí, v němž je rozhodováno o právech a povinnostech účastníka, který se
domáhá zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Současně poukázal i na to,
že si žalobce musel být vědom toho, že není osobou oprávněnou k podání odvolání
proti usnesení o náhradě nákladů řízení státu, neboť mu v jeho důsledku
nevznikla žádná práva nebo povinnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným
rozsudkem potvrdil, ve znění rozsudku doplňujícího, rozsudek soudu prvního
stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o skutečnost, že
žalobce dne 14. 4. 2015 podal proti rozsudku v posuzovaném řízení žalobu pro
zmatečnost. Z hlediska právního posouzení se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že došlo k promlčení žalobcova nároku. Na správnosti
závěrů přijatých soudem prvního stupně dle názoru odvolacího soudu ničeho
nezměnila ani okolnost, že žalobce podal žalobu pro zmatečnost, neboť měl za
to, že jejím podáním se v původním řízení nepokračuje, k čemuž by mohlo dojít
až v případě, bylo-li by napadené rozhodnutí pro zmatečnost zrušeno, k čemuž
však (dosud) nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal,
že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
posouzení otázky okamžiku skončení nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení ve
smyslu § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk. Žalobce v tomto ohledu trval na názoru,
že okamžikem skončení posuzovaného řízení byl den 19. 4. 2013, kdy nabylo
právní moci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení o
náhradě nákladů řízení státu. Dle žalobce se jednalo o poslední rozhodnutí v
rámci posuzovaného řízení, a zároveň v něm bylo rozhodováno o jeho právech a
povinnostech, když mu tímto rozhodnutím nebyla přiznána náhrada nákladů
odvolacího řízení. K promlčení nároku proto podle názoru žalobce nedošlo, neboť
promlčecí lhůta mohla uplynout nejpozději dne 19. 10. 2013, a v důsledku
uplatnění předmětného nároku u žalované navíc neběžela od 9. 9. 2013 do 17. 2.
2014. Dle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, též při řešení otázky vlivu zahájení řízení o žalobě
pro zmatečnost na počátek běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty druhé
OdpŠk, když dospěl k závěru, že podáním žaloby pro zmatečnost nedošlo k tomu,
že by žalobci opětovně počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy za předchozí část řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz
čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky okamžiku skončení původního
řízení, podal-li poškozený proti konečnému rozhodnutí soudu prvního stupně
opravný prostředek, k němuž nebyl subjektivně legitimován, a pro posouzení
otázky vlivu podání žaloby pro zmatečnost na počátek běhu promlčecí lhůty dle §
32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, neboť uvedené otázky nebyly v judikatuře
dovolacího soudu doposud řešeny.
Dovolání není důvodné.
Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Ve vztahu k otázce skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk
Nejvyšší soud již v části III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že konečným
okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které
bylo v daném řízení vydáno.
V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, však Nejvyšší soud
připomenul, že výše uvedený závěr neplatí bez výjimky, a nelze ho chápat a
aplikovat příliš formalisticky. Proto např. v poměrech vykonávacího řízení
podle § 272 a násl. o. s. ř. dovolací soud dospěl k závěru, že konec řízení ve
smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk musí být nutně spojen nejpozději s
okamžikem, kdy dítě, o němž se jedná, nabude zletilosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). V již citovaném
rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, považoval Nejvyšší soud
za okamžik skončení kolaudačního řízení pro účely posouzení otázky počátku
promlčecí lhůty den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, neboť z
tohoto procesního postupu bylo zřejmé, že stavba má takové nedostatky, které
nelze v kolaudačním řízení odstranit, a proto ztrácí smysl v kolaudačním řízení
pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že ve výjimečných případech nemůže účastník řízení
legitimně očekávat, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk
neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak „skončení řízení“
vyložil Nejvyšší soud v části III Stanoviska citované shora (srov. k tomu
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 956/2013, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 740/2013). To platí
rovněž v situaci, kdy účastník řízení podá proti konečnému rozhodnutí opravný
prostředek, ke kterému není oprávněn. V takovém případě již totiž nelze
vycházet z toho, že by účastník řízení v tomto rozsahu uplatňoval či bránil
nárok, o němž se jednalo v původním řízení.
V poměrech projednávané věci to znamená, že za okamžik skončení posuzovaného
řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba považovat den, kdy
nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2012, č.
j. 18 C 557/2007-344, jímž bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku a o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky, tj. den 30. 1. 2013. Ve vztahu k té
části řízení, jež následně probíhala o odvolání subjektivně nelegitimovaného
žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů
řízení státu, již nelze říci, že by byla pokračováním soudní ochrany žalobcem
původně uplatněného nároku. Žalobce tak nemohl legitimně očekávat, že promlčecí
lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk neskončí dříve než 6 měsíců od
okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení
vydáno.
Posouzení otázky skončení řízení ze strany odvolacího soudem je tudíž správné.
Správným je proto i závěr odvolacího soudu o promlčení žalobcem uplatněného
nároku, když promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk, jež počala běžet dne 30.
1. 2013, marně uplynula dne 30. 7. 2013.
Co do řešení druhé otázky, ohledně níž je dovolání přípustné, lze souhlasit s
žalobcem, že za účelem stanovení celkové doby trvání řízení je třeba řízení o
žalobě pro zmatečnost posuzovat jako integrální součást soudního řízení, a
proto je nutné do celkové doby trvání řízení započíst jak dobu trvání řízení o
žalobě pro zmatečnost, tak i dobu, která uplyne od skončení řízení, jehož
zmatečnost je tvrzena, do doby podání žaloby pro zmatečnost (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011).
Nelze ovšem odhlížet od značného časového odstupu, který se zřetelem ke lhůtám,
v nichž lze podat žalobu pro zmatečnost (srov. zejména lhůty dle § 234 odst. 2,
3 a 4 o. s. ř.), může uplynout od konce řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, až
do doby zahájení řízení o žalobě pro zmatečnost. V předchozím odstavci uvedený
závěr o jednotě řízení o žalobě pro zmatečnost a řízení jemu předcházejícímu,
proto nelze – obdobně jako v případě vykonávacího řízení (srov. část III bod 2
Stanoviska) – vztahovat na otázku počátku běhu promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3
věty druhé OdpŠk, která počíná běžet vždy s koncem řízení, ve kterém bylo
porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Mělo-li v posuzovaném případě dojít k porušení žalobcova práva na přiměřenou
délku řízení již v řízení před podáním žaloby pro zmatečnost, počala promlčecí
lhůta běžet od okamžiku nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku a o nákladech řízení mezi
účastníky, tedy, jak bylo výše vysvětleno, dne 30. 1. 2013. Je proto rovněž
správný závěr odvolacího soudu, že podání žaloby pro zmatečnost nemělo na
počátek běhu promlčecí lhůty ve vztahu k předchozí fázi řízení žádný vliv.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení
§ 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b,
§ 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce,
jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované
v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu