30 Cdo 956/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a)
Ing. F. R., a b) M. H., obou zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou
se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 106/2010, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 70 Co
474/2012-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 70 Co 474/2012-82,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 120.000,-
Kč s přísl. každému ze žalobců, jíž se žalobci domáhal z titulu odškodnění
nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 (dále též
„posuzované řízení“).
Soud prvního stupně jednak uzavřel, že nárok žalobců na odškodnění
nemajetkové újmy je promlčen, a jednak dovodil, že ani v případě, že by tomu
tak nebylo, nepřicházelo by vyhovění žalobě v úvahu, neboť na straně žalované
nebylo možno shledat nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení, a soud rovněž nerezignoval na svoji dohledovou činnost. Konkursní
řízení trvalo od podání návrhu na prohlášení konkursu dne 23. 12. 1999 do
skončení konkursu jeho zrušením po splnění rozvrhového usnesení, které nabylo
právní moci dne 3. 6. 2010. Žalobci přihlásili svoje pohledávky dne 2. 8. 2001
a 3. 8. 2001 a plnění z výtěžku konkursu jim bylo vyplaceno na konci listopadu
2008.
Odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobců podle § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je
důvodná. Žalobci byli účastníky konkursního řízení od okamžiku, kdy do konkursu
přihlásili své pohledávky, do okamžiku, kdy byli poměrně uspokojeni z výtěžku
konkursu dle rozvrhového usnesení. Ani předtím, ani potom, účastníky
konkursního řízení nebyly, nešlo o žádná jejich práva, tj. jejich právní
postavení nemohlo být ovlivněno. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, s tím, že z uvedeného
vyplývá, že pro účastníka, který sám konkurs úpadce nenavrhl, končí konkursní
řízení jeho uspokojením z výtěžku konkursu, a to i z hlediska ust. § 32 odst. 3
OdpŠk. Oběma žalobcům se dostalo plnění z výtěžku konkursu v listopadu 2008,
promlčecí doba tedy počala běžet počátkem prosince 2008 a skončila nejpozději
posledním dnem měsíce května 2009. Uplatnili-li žalobci u žalované svůj nárok
až v květnu 2010, je jejich nárok promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním v rozsahu jeho výroku I. ve
věci samé. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v posouzení
otázky promlčecí nároku za vzniklou nemajetkovu újmu, a to jak z hlediska běhu
promlčecí lhůty, tak z hlediska vznesení námitka promlčecí v rozporu s dobrými
mravy. U nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení
je běh subjektivní i objektivní lhůty modifikován konstrukcí nemožnosti
uplynutí lhůty, pro níž je rozhodující konec řízení, v němž došlo k nesprávnému
úřednímu postupu. Promlčení tedy nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti
měsíců od skončení řízení. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 vyplývá, že konečným
okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které
bylo v daném řízení vydáno. Konkursní řízení skončilo usnesením ze dne 13. 5.
2010, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010, přičemž žalobci uplatnili své
nároky u žalované dne 25. 5. 2010, a u soudu 5. 10. 2010, proto nelze jejich
nároky považovat za promlčené. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud vyřešil
otázku běhu promlčecí lhůty dle ust. § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk v rozporu
s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu. Dovolatelé se dále domnívají,
že námitka promlčecí byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalovaná nevznesla námitku promlčení ve vyjádření k žalobě, ale až v roce 2012
s úmyslem poškodit a znevýhodnit věřitele. Dovolatelé navrhli zrušit napadený
rozsudek a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je přípustné pro posouzení otázky konce promlčecí lhůty u nároku na
náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou
konkursního řízení, jehož se žalobci účastnili jako jedni z věřitelů, neboť
tato otázka byla v mezidobí dovolacím soudem vyřešena odlišně od názoru
odvolacího soudu. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010,
uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval
a odůvodnil závěr, podle kterého je pro určení počátku konkursního řízení (pro
účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení)
v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu
na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla
soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení den, kdy správce konkursní
podstaty úpadce vůči konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení,
nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu
po splnění rozvrhového usnesení (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K
naplnění cíle sledovaného konkursním věřitelem dojde v okamžiku vydání
rozvrhového usnesení, tedy v okamžiku, kdy je mu pravomocným usnesením
vyplacena určená částka. Se samotným rozhodnutím, jímž se konkursní řízení
končí, již nemůže konkursní věřitel spojovat žádná očekávání co do uspokojení
jeho pohledávky, a tudíž již ani nemůže být v nejistotě ohledně výsledku
řízení. Jinými slovy řečeno, po vyplacení určené částky již věřiteli nemůže
vznikat nemajetková újma obvykle spojovaná s nepřiměřenou délkou řízení. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz. Nejvyšší soud rozsudku ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, k výše
uvedenému rozsudku doplnil, že závěry ohledně konce konkursního řízení se
vztahují k určení celkové délky řízení rozhodné pro posouzení její přiměřenosti
(viz zejm. 5. právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010),
nikoliv k počátku běhu promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Pro posouzení běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je
skončením konkursního řízení i ve vztahu ke konkursnímu věřiteli nutno rozumět
den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí (nerozhodl-li konkursní soud jinak) o
zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Tento závěr odpovídá i
legitimnímu očekávání účastníků, kteří vycházejí z toho, že promlčecí doba
neskončí dříve než 6 měsíců od skončení řízení, tak jak „skončení řízení“
vyložil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R
58/2011. Z uvedeného obecného závěru existují jisté výjimky, které vyložil
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011,
nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, u kterých nelze
konec řízení chápat příliš formalisticky, jedná se však o případy specifické,
které nelze bez dalšího vztahovat i na řízení konkursní. Skutečnost, že promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je
modifikována konstrukcí nemožností uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od
skončení řízení, nemění ničeho na závěru dosaženém v R 132/2012 ohledně
posouzení přiměřenosti délky řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi
řízení. Zejména u řízení konkursního s obvykle velkým počtem účastníků řízení
nelze uvažovat o tom, že by se každý z věřitelů účastnil řízení po stejnou
dobu, a že by tudíž pociťovali všichni účastníci řízení újmu spočívající v
nejistotě ohledně výsledku řízení ve stejné míře. Pro konkursního věřitele je
tudíž z hlediska přiměřenosti délky konkursního řízení skutečně podstatné jen
to, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové
usnesení, nikoliv to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o
zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Druhá otázka, týkající se vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s
dobrými mravy, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť
tuto námitku žalobci v odvolacím řízení již neuplatňovali, jak vyplývá z
doplnění odvolání žalobců na č. l. 70, a proto se jí ani odvolací soud
nezabýval.
Vzhledem k výše dosaženému závěru je nadto tato otázka bez významu
pro rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na
závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací
soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, je dovolání
žalobců důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §
234b odst. 3 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu