ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně Ing. H. N., zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České republice-Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3,589.368,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 98/2010,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011,
č. j. 39 Co 396/2010-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 39 Co 396/2010-92, se
v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.
9. 2010, č. j. 15 C 98/2010-65, pokud jím byla zamítnuta žaloba o odškodnění
vzniklé nemajetkové újmy, jakož i v nákladovém výroku II., zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím
rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky
3,589.368,- Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala z titulu náhrady
škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným
rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000.
Žalobkyně se domáhala částky 1,000.000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v
důsledku nepřiměřené délky řízení, 1,795.030,- Kč jako škody spočívající v
úrocích z prodlení, jež byla žalobkyně nucena zaplatit v důsledku nezákonných
rozhodnutí navíc, a 794.338,- Kč jako nákladů vynaložených za celé soudní
řízení. V rámci předběžného projednání nároku nebylo žalobkyni vyhověno.
Žalovaná dospěla k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
nepřiměřené délce řízení v posuzované věci nedošlo, ve vztahu k nároku na
náhradu škody žalovaná uvedla, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, avšak
to nebylo v příčinné souvislosti se škodou, která žalobkyni v podobě povinnosti
zaplatit úroky z prodlení vznikla, a jako nedůvodný shledala rovněž nárok na
náhradu vynaložených nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně:
Předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000
(dále jen „posuzované řízení“) bylo zaplacení částky 4,151.788,50 Kč s
příslušenstvím. Žalobci uzavřeli se zhotovitelkou (nyní žalobkyní) smlouvu o
dílo na vybudování obytného podkroví, od níž z důvodu prodlení ze strany
zhotovitelky odstoupili a požadovali uhrazení náhrady škody, vydání
bezdůvodného obohacení, náhrady nákladů znaleckého posudku a smluvní pokuty ve
výši 3,097.600,- Kč (6.400,- Kč denně) se 17% p.a. úrokem z prodlení z celé
částky ode dne podání žaloby do zaplacení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne
30. 6. 2000. Žalobci podali žádost o osvobození od soudních poplatků, jíž
nebylo vyhověno, a soudní poplatek zaplatili až ve lhůtě pro podání odvolání
proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Po šesti
soudních jednáních probíhajících od října 2001 do května 2003 byl dne 17. 6.
2003 ustanoven znalec z oboru stavebnictví, ceny a odhady nemovitostí, jež byl
posléze vyzván k doplnění znaleckého posudku.
Dne 10. 3. 2004 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, který využil
moderačního práva soudu podle § 301 obch. zák. a výši smluvní pokuty snížil na
polovinu, tj. co do částky 1,584.788,- Kč se 17% úrokem z prodlení nárok
žalobců vůči zhotovitelce zamítl. Proti tomuto rozsudku podaly obě strany
odvolání. Rozsudkem ze dne 1. 6. 2005 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala zhotovitelka dovolání, předtím než však
mohl Nejvyšší soud její dovolání projednat, zemřel žalobce a) a bylo třeba
rozhodovat o jeho procesním nástupnictví. Poté podala dovolání i žalobkyně b),
jež se zároveň stala procesní nástupkyní žalobce a). Rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, Nejvyšší soud dovolání zhotovitelky odmítl a na
základě dovolání žalobkyně rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu zamítnutí
poloviny smluvní pokuty zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Dne 14. 12. 2007 vznesla zhotovitelka námitku podjatosti soudkyně, která nebyla
shledána důvodnou. Dne 26. 3. 2008 bylo rozsudkem soudu I. stupně zhotovitelce
uloženo zaplatit zbývající polovinu smluvní pokuty včetně 17% úroku od 30. 6. 2000 do zaplacení. Proti výroku soudu I. stupně o nákladech řízení podala
zhotovitelka dne 18. 7. 2008 odvolání a dne 2. 9. 2008 podala ústavní stížnost,
která byla odmítnuta. Předtím, než mohl odvolací soud rozhodnout o odvolání
zhotovitelky, zemřela žalobkyně b), proto soud čekal na určení jejího právního
nástupce. Dne 17. 8. 2009 rozhodl odvolací soud o nákladech řízení a o právním
nástupnictví žalobkyně b). Usnesení nabylo právní moci dne 10. 9. 2009. Celková délka řízení tedy činila 9 let a 2 měsíce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celková délka
řízení byla nepřiměřená, avšak konstatování porušení práva žalobkyně se jeví
jako dostatečné zadostiučinění. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení
bylo několik nároků žalobců a nárok žalované, ke zjištění skutkového stavu byli
slyšeni svědci a byl proveden znalecký posudek, přitom dokazování výpověďmi a
listinami bylo třeba provést před zpracováním znaleckého posudku. Za tohoto
stavu nelze soudu vyčítat, že řízení před soudem I. stupně nebylo skončeno při
prvém jednání ve věci a totéž platí i pro další řízení. Všechny soudy
postupovaly řádně („postupovaly plynule“), pokud došlo k drobnějším pochybením,
tak to nemělo zásadní vliv na celkovou délku řízení. Nelze tedy dojít k závěru,
že by žalobkyni bylo možné přiznat zadostiučinění v penězích. Šlo o věc
složitou, řízení nemělo pro žalobkyni velký význam v porovnání s řízením
trestním apod., a nelze ani přehlédnout, že žalobkyně vystupovala v původním
řízení jako žalovaná, byla tedy osobou, která vznik sporu tím, že popírala
práva žalobců, zavinila. K nároku na náhradu škody odvolací soud uvedl, že mezi nezákonným rozhodnutím a
tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Povinnost zaplatit smluvní
pokutu se odvíjela od smluvního ujednání účastníků a ze zákona, nikoliv od
rozhodnutí soudu. Ten sice v původním řízení smluvní pokutu s konstitutivními
účinky do 50 % snížil, rozhodnutí soudu ale žádné jednání žalobkyně vedoucí ke
vzniku škody nevyvolalo. Skutečnost, že žalobkyně musela zaplatit příslušenství
smluvní pokuty se odvíjí od toho, že porušila své povinnosti ze smlouvy,
nikoliv od rozhodnutí soudu.
Ani nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených
po prvním jednání ve věci neshledal odvolací soud důvodným. Žalobkyně sice
podala dovolání, to však bylo dovolacím soudem odmítnuto, a ke zrušení rozsudků
ohledně smluvní pokuty došlo k dovolání žalobců v původním řízení. Jestliže k
dovolání žalobkyně nebyly rozsudky v nalézacím řízení zrušeny nebo změněny,
nelze na tento stav aplikovat § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako
dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje žalobkyně otázku
příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem
a vznikem škody a nemajetkové újmy v případě, kdy nezákonné rozhodnutí bylo
vydáno ve prospěch poškozené osoby, jakož i otázku nepřiznání odškodnění v
penězích v případě celkové nepřiměřené délky řízení. Žalobkyně nesouhlasí s
tím, že mezi nezákonným rozhodnutím, jímž byla výše smluvní pokuty snížena na
polovinu, a tvrzenou škodou, spočívající v povinnosti zaplatit úroky z prodlení
za 9 let zpětně, není dána příčinná souvislost. Žalobkyně má za to, že
povinnost zaplatit smluvní pokutu by se od smluvního ujednání účastníka
odvíjela v případě, že by nikdy nebyla soudem snížena nebo v případě, kdy by
rozhodnutí soudu bylo deklaratorní, které by působilo ex tunc. V daném případě
však soud zasáhl do soukromoprávního vztahu konstitutivním rozhodnutím, kterým
nastolil novou právní situaci a způsobil tak zánik subjektivního práva resp.
povinnosti žalobkyně. Příčinou podstatnou vedoucí ke vzniku škody bylo vydání
konstitutivních nezákonných rozhodnutí. K formě zadostiučinění dovolatelka
uvedla, že se v jejím případě nejedná o zcela výjimečnou situaci, která by měla
za následek nepřiznání peněžitého zadostiučinění. Právo na náhradu škody nadto
není založeno pouze zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž je garantováno přímo na
ústavní úrovni. Dovolatelka navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc
vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutími odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně
výroku II. o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však
není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení,
přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána
podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být
založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze
podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně
jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze
dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka vymezila otázku zásadního právního významu v prvé řadě jako otázku
příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v navíc
zaplacených úrocích z prodlení, která jí vznikla tím, že se řídila pravomocným
(konstitutivním) rozhodnutím soudu, které bylo pro nezákonnost zrušeno, a v
důsledku toho byla nucena doplatit smluvní pokutu spolu s úroky z prodlení i za
dobu, kdy jednala v důvěře ve správnost pravomocného soudního rozhodnutí. Obsahově (viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) tak dovolací důvod nesměřuje jen k
posuzování otázky neexistence příčinné souvislosti, jak uzavřel odvolací soud,
nýbrž i k otázce výkladu pojmu nezákonného rozhodnutí soudu, jež by zakládalo
odpovědnost státu. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu podle ustanovení § 8 odst. 1
OdpŠk je současné splnění tří předpokladů: 1) zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost, 2) vznik škody, a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným
rozhodnutím a vznikem škody.
Odvolací soud zamítl nárok žalobkyně na náhradu
škody po státu z důvodu nenaplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi
postupem státu a vzniklou škodou, aniž by se zabýval otázkou nezákonnosti
rozhodnutí jako prvotního předpokladu, uvedené pochybení však nemůže mít za
následek nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně, neboť ani odlišné
vyřešení této otázky by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatelky
vůči druhé straně sporu. Předpoklady obecné odpovědnosti za škodu musí být
splněny kumulativně, proto není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat
otázkou splnění předpokladů ostatních. Otázka příčinné souvislosti nadto není
otázkou právní, ale otázkou skutkovou, a proto sama o sobě přípustnost dovolání
v daných procesních poměrech založit nemůže.
Dovolací soud nadto k obsahu dovolání v otázce škodního předpokladu nezákonného
rozhodnutí v dané věci poznamenává, že zaplacení úroků z prodlení se primárně
odvíjelo od porušení smluvní povinnosti žalobkyně zaplatit smluvní pokutu ve
výši, která byla mezi stranami dohodnuta. V soudním řízení posléze zrušené
rozhodnutí vyjadřující moderační právo soudu žalobkyni žádnou škodu samo o sobě
nezpůsobilo. Žalobkyně byla od počátku s povinností platit smluvní pokutu
včetně případných úroků z prodlení v důsledku smluvního ujednání srozuměna. Rozhodnutí vyjadřující moderační právo soudu jí žádnou povinnost
nekonstituovalo ani nedeklarovalo. Ostatně jako nepřípadná se rovněž jeví její
tvrzení, že je postihována za to, že se řídila pravomocnými rozhodnutími, o
jejichž správnosti neměla pochyb, když v posuzované věci napadla rozsudek
odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním mimo jiné s tvrzením, že ujednání o
smluvním penále nelze vykládat jako dohodu o smluvní pokutě. Z jednání
žalobkyně tedy vyplývá, že zaplacení smluvní pokuty včetně úroků z prodlení,
byť v poloviční výši, do rozhodnutí dovolacího soudu odmítala. Lze tedy stěží
uzavřít, že jednala v souladu s pravomocnými rozhodnutími a v důvěře v jejich
správnost, když zaplacení smluvní pokuty u dovolacího soudu popírala. Z uvedeného plyne, že dovolací soud neshledává dovolání ohledně rozhodnutí
odvolacího soudu o nároku na náhradu škody přípustné, a proto jej za postupu
dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. K otázce odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dovolatelka
uvedla, že se v jejím případě nejedná o výjimečnou situaci, kdy by bylo na
místě pouhé konstatování porušení práva, aniž by jí bylo přiznáno přiměřené
zadostiučinění v penězích. Hodnocení odvolacího soudu o tom, že pokud došlo ze
strany soudů k drobnějším pochybením, pak toto nemělo zásadní vliv na celkovou
délku řízení, je dle dovolatelky irelevantní. Dovolací soud shledal, že co do posouzení odškodnění nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku řízení je dovolání žalobkyně přípustné, neboť odvolací soud
nepostupoval zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž je
založena přípustnost dovolání v tomto rozsahu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vyjádřil
k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a
jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž
dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 13 a 31a
OdpŠk. Obdobně jako v případě odpovědnosti za škodu odpovídá stát za nemajetkovou újmu
při současném splnění tří podmínek: 1) příslušný orgán státu se dopustil
nesprávného úředního postupu, 2) poškozenému vznikla nemajetková újma a 3)
nemajetková újma je v příčinné souvislosti s nesprávným postupem orgánu státu. Za nesprávný úřední postup je přitom z pohledu ustanovení § 13 odst. 1 Odpšk
považovat i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě, případně ve lhůtě přiměřené. K posuzovanému řízení odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení bylo několik
nároků žalobců a nárok žalované, řízení tedy bylo po skutkové stránce složité,
všechny soudy postupovaly řádně, pokud došlo k drobnějším pochybením, tak to
nemělo zásadní vliv na celkovou délku řízení, a jediné co lze ve prospěch
žalobkyně uvést je to, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Soudy
postupovaly plynule tak, aby konečná rozhodnutí mohla být vydána co nejdříve. Dle názoru dovolacího soudu závěry odvolacího soudu vybízejí spíše - jen - k
úvaze, zda došlo k porušení povinnosti orgánu státu vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě ve smyslu bezdůvodné nečinnosti, svévole či neschopnosti
vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu či nikoliv. Pakliže odvolací soud chtěl opravdu uzavřít, že k porušení povinnosti orgánu
státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě došlo, a v tomto ohledu jsou jeho
závěry spíše vnitřně rozporné, a že je na místě konstatování porušení práva,
jakožto přiměřená forma zadostiučinění, měl tento svůj důvody podepřený závěr
vyslovit ve výroku ve věci samé. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné
újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s
ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. Nejvyšší soud
tedy připouští, že v určitých případech bude postačovat samotné konstatování
porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře
způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení
pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení
nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. bod V. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v rozsudku ze 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, dospěl k
závěru, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na
místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného
odškodnění.
Jde totiž o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá
přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se
svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě
zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za
současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné
nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu
nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku
rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však navzdory proklamativnímu závěru
není zřejmé, zda a proč došlo k porušení povinnosti orgánu státu a tudíž k
porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jelikož posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem v otázce odškodnění
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je dílem neúplné a tudíž
nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu pouze v tomto rozsahu
zrušil a podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.