32 Cdo 3874/2019-536
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Nocarová
Partners Advokáti, s. r. o., se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4,
identifikační číslo osoby 04797469, proti žalované G. S., se sídlem XY
identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 186
651,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm
69/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
6. 2018, č. j. 3 Cmo 198/2017-491, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
dne 28. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 198/2017-524, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 198/2017-491,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 3 Cmo
198/2017-524, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 26
Cm 69/2011-462, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2019, č.
j. 26 Cm 69/2011-526, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
1. V řízení se žalobkyně (původně její předchůdkyně NOCAROVÁ JAŠEK &
PARTNERS, v. o. s. v likvidaci – dále jen „původní žalobkyně“) domáhala vůči
žalované zaplacení částky 186 651,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako
odměny za právní služby uskutečněné v roce 2008 podle konkrétních požadavků
žalované s tvrzením, že tyto služby poskytla žalované prostřednictvím advokáta
JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. – dále jen „JUDr. Těmín“ – (zčásti též svými
zaměstnanci) na základě smlouvy o poskytování právních služeb, kterou uzavřela
se žalovanou v ústní formě počátkem září 2007. Dále tvrdila, že JUDr. Těmín
měl tyto služby poskytovat jménem původní žalobkyně a na její účet na základě
smlouvy o přidružení uzavřené mezi ním a původní žalobkyní.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 26 Cm
69/2011-462 (již druhým v pořadí), ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6.
2019, č. j. 26 Cm 69/2011-526, žalobu o zaplacení částky 186 651,78 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě
nákladů řízení žalované.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně a JUDr.
Těmín uzavřeli dne 6. 6. 2006 smlouvu o přidružení, jejímž předmětem byl výkon
soustavné substituční činnosti asociovaným advokátem „ve věcech klientů
advokátní kanceláře“ jménem kanceláře a na její účet. Ze smlouvy dále zjistil,
že právní zastoupení dalších osob uvedených v příloze smlouvy (kde žalovaná
není jmenována) v rozsahu plných mocí, udělených před uzavřením smlouvy o
přidružení, měl advokát vykonávat na svůj účet a svým vlastním jménem. Podle
dodatku ke smlouvě ze dne 1. 10. 2007 byla v databázi advokátní kanceláře
vytvořena evidence došlé pošty s označením „Těmín/office“ pro případy, kdy
JUDr. Těmín zastupuje klienty svým jménem, dále byla sjednána povinnost vést v
databázi kanceláře denní přehledy o vykonané činnosti (včetně činností JUDr.
Těmína vykonávaných na svůj účet a svým jménem). Soud vycházel dále ze
zjištění, že původní žalobkyně vykonávala advokacii ve formě veřejné obchodní
společnosti, přičemž JUDr. Těmín nebyl jejím společníkem. Na základě shora
uvedené smlouvy o přidružení však byl JUDr. Těmín oprávněn využívat prostory,
zařízení, administrativní i odborné zaměstnance advokátní kanceláře původní
žalobkyně a zároveň byl povinen jako „asociovaný advokát“ vykonávat pro
advokátní kancelář soustavnou substituční činnost ve věcech klientů advokátní
kanceláře. Smlouva však současně předpokládala, že si JUDr. Těmín zachová i
vlastní klientelu. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že původní
žalobkyně vystavila a doručila žalované faktury specifikované v žalobě,
současně ale měl z účastnických výslechů předsedy a místopředsedy
představenstva za prokázané, že žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování
právních služeb pouze s JUDr. Těmínem, nikoli s advokátní kanceláří původní
žalobkyně. Nebylo prokázáno, že by žalovaná v období, jehož se týká odměna za
právní služby uplatněná žalobkyní v řízení, udělila některému ze společníků
původní žalobkyně plnou moc k zastupování v nějaké konkrétní věci. Žalobkyně
podle soudu prvního stupně neprokázala ani to, že by činnosti či úkony právní
služby, které uváděla v přílohách předmětných faktur, byly žalované (byť i
třeba bezesmluvně) poskytnuty fakticky samotnou původní žalobkyní (pracovníky
její advokátní kanceláře), když naprostá většina z těchto činností či úkonů se
týkala subjektů odlišných, případně je poskytoval sám JUDr. Těmín. Dále soud
vyšel z toho, že existenci smluvního vztahu mezi původní žalobkyní a žalovanou
nepotvrzuje ani prohlášení společnosti S., neboť evidence faktur v účetnictví
původní žalobkyně uzavření smlouvy a její úplný obsah nedokládá. Soud prvního
stupně též uvedl, že provedl i některé další listinné důkazy, např. fakturami,
které žalovaný v minulosti zaplatil, printscreeny webových prezentací žalobce
apod., tyto listiny však pro nadbytečnost blíže nehodnotil.
4. Po právní stránce soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou,
neboť základním předpokladem přiznání žalovaného nároku žalobkyni by bylo
prokázání existence smlouvy o poskytování právních služeb (včetně dohody o
jejich ceně) uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě by
bylo žalované plněno. Rovněž konstatoval, že v úvahu nepřipadá ani přiznání
nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v řízení nebylo
prokázáno, že by původní žalobkyně (tj. přímo její advokátní kancelář)
poskytovala právní služby žalované bezesmluvně.
5. K odvolání žalobkyně (v němž namítala neúplně zjištěný skutkový stav
věci – neprovedení navržených důkazů – soudem prvního stupně, nesprávná
skutková zjištění a vady řízení před soudem prvního stupně spočívající v
absenci jeho úvah o důvodech, pro které nehodnotil některé další provedené
důkazy) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů
odvolacího řízení žalované.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, na
které odkázal. Sdílel tedy závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala
uzavření mandátní smlouvy se žalovanou (ani v ústní formě), tedy že byl
dohodnut předmět smlouvy (konkrétní úkony právní služby) a že došlo k dohodě o
ceně za tyto služby (smluvní nebo mimosmluvní odměna). Ztotožnil se též se
závěrem, že se žalobkyni rovněž nepodařilo prokázat (i přes opakované poučení
podle § 118a o. s. ř.), že by i bez uzavřené smlouvy poskytovala advokátní
služby žalované a ta tyto služby přijala, což by případně mohlo zakládat nárok
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Ze všech důkazů provedených před
soudem prvního stupně podle odvolacího soudu vyplývalo, že služby advokáta
poskytoval žalované po celou dobu přímo JUDr. Těmín, který byl v době jejich
poskytování samostatným advokátem. Smlouva o přidružení zavazovala ke
spolupráci v rozsahu smlouvou vymezeném pouze žalobkyni (odvolací soud v rámci
svého odůvodnění ve vztahu k uzavíraným smluvním vtahům opakovaně hovořil o
žalobkyni, byť bylo zřejmé, že šlo o původní žalobkyni – poznámka Nejvyššího
soudu) a JUDr. Těmína a nemohla založit smluvní vztah mezi žalobkyní a
žalovanou. JUDr. Těmínovi žalovaná též udělila plnou moc pro konkrétní řízení.
Odvolací soud dále poznamenal, že samo uvádění dodatku „advokát AK NOCAROVÁ
JAŠEK & PARTNERS, v. o. s.“ JUDr. Těmínem na tomto závěru nemůže ničeho změnit,
jelikož podle § 15 zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve
znění účinném do 31. 8. 2009 – poznámka Nejvyššího soudu) advokáti vykonávají
advokacii jménem společnosti a na její účet pouze v případě, že jsou společníky
společnosti, což JUDr. Těmín nikdy nebyl. Dále konstatoval, že předchozí
fakturace žalobkyně žalované nemůže prokázat poskytování služby v dalším
období, případně uzavření smluvního vztahu. Konečně odvolací soud uzavřel, že
se žalobkyni nepodařilo prokázat ani poskytnutí tvrzených služeb žalované, a
tudíž nebylo nutné se zabývat otázkou, zda tyto služby byly poskytnuty
žalobkyní bezesmluvně, když podle odvolacího soudu (jakož i soudu prvního
stupně) sporné služby poskytl žalované JUDr. Těmín a nikoliv žalobkyně (jelikož
služby advokáta je povinen advokát poskytovat osobně, nebo prostřednictvím
jiného advokáta, zaměstnance advokáta nebo advokátního koncipienta). Pro
úplnost odvolací soud poznamenal, že smlouva o přidružení není ani jedním z
přípustných způsobů výkonů advokacie podle zákona o advokacii (v rozhodném
znění ke dni uzavření smlouvy). Za správné tedy považoval i právní posouzení
soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podala
žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že jde o
rozhodnutí „závisící na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, kterým se
odvolací soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a též,
že se odvolací osud odchýlil od níže citované judikatury Ústavního soudu.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Dovolatelka předně namítá (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 986/2005, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo
1285/2004, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 17. 1. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2433/99, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a ze dne 6.
1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2990/2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), že soud
prvního stupně při svém rozhodování nedodržel požadavky kladené na soudní
rozhodnutí podle § 157 o. s. ř. tím, že blíže nezhodnotil některé provedené
důkazy (především faktury, jež žalobkyni žalovaná v minulosti proplatila a
jimiž chtěla prokázat existenci smluvního vztahu), že neuvedl, jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídil, a že nevysvětlil, proč neprovedl další žalobkyní
navrhované důkazy (tj. nepřistoupil k výslechu zaměstnanců původní žalobkyně ve
vztahu k otázce plnění poskytnutého žalované z jejich strany). Rozhodnutí soudu
prvního stupně má za nepřezkoumatelné a namítá, že soud prvního stupně
postupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a též s
judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11,
ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS
176/96, ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 35/09, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn.
II. ÚS 1235/11, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). Odvolací soud se pak
podle ní odchýlil od výše citované judikatury Nejvyššího soudu tím, že potvrdil
nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně a nezrušil jej, čímž také
zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Odvolacímu soudu též vytýká pochybení, že se v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, představovanou rozsudky ze dne 13. 2.
2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007,
ze dne 9. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, jakož i s nálezem Ústavního soudu
ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, v odůvodnění svého rozsudku
nevypořádal s její argumentací odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu
obsaženou v odvolání. Dovolatelka konečně spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v
tom, že se v něm odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního
soudu představovanou nálezy ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. 593/17 (správně
sp. zn. III. ÚS 593/17 – poznámka Nejvyššího soudu), a ze dne 3. 10. 2006, sp.
zn. I. ÚS 74/06, nevypořádal (ani ve stručnosti) s jejími dalšími odvolacími
námitkami „způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti“. Odvolací soud tak
podle dovolatelky porušil její právo na plný přezkum rozhodnutí soudu prvního
stupně.
9. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout a zavázat žalobkyni k náhradě
nákladů dovolacího řízení, neboť podle ní v dovolání nebyla řádně vymezena
otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla posouzena odvolacím soudem
v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítla, že žalobkyně v
dovolání vytýká především pochybení soudu prvního stupně, nikoli soudu
odvolacího, a polemizuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ačkoli v
dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud
vycházel. Uvedla, že úhradu dovolatelkou zmíněných faktur činila na výslovný
pokyn JUDr. Těmína a nebylo její povinností zjišťovat, na jaký účet a komu
platí částku uvedenou ve faktuře, neboť podmínky placení za jeho služby
stanovil JUDr. Těmín. K námitce, že se soud prvního stupně nezabýval plněním ze
strany zaměstnanců, dodala, že otázka poskytování právních služeb zaměstnanci
žalobkyně měla být podle předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu
řešena pouze v případě, že se prokáže uzavření smlouvy o poskytování právních
služeb mezi žalobkyní a žalovanou, a navíc žalobkyně podle ní nesplnila
povinnost tvrzení stran poskytování služeb svými zaměstnanci. Měla též za to,
že pokud žalobkyně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s judikaturou
citovanou v odvolání a s dalšími odvolacími námitkami, nevymezila „otázku
přípustnosti dovolání“.
III. Přípustnost a vady dovolání
10. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (dále jen „o. s. ř.“).
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“). Těmto
požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, pokud uvedla, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí (též) na řešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Žádnou otázku hmotného práva však současně nevymezila a taková otázka
není patrná ani z dalšího obsahu dovolání.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka, že
soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, neboť předmětem dovolacího přezkumu je výlučně posuzování
právních otázek řešených odvolacím soudem.
15. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti
výrokům o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení procesní
otázky, zda lze potvrdit jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, v
jehož odůvodnění se soud prvního stupně nevypořádal s požadavky na hodnocení
důkazů a s navrženými důkazy, které nebyly provedeny, neboť odvolací soud se
při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též
Ústavního soudu). Byť v dovolání takto výslovně uvedená otázka formulována
nebyla, zcela zjevně vyplývá z obsahu dovolací argumentace, v níž dovolatelka
cituje závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu řešící
požadavky na obsah odůvodnění rozsudku právě ve vztahu k hodnocení důkazů a
vypořádání se s neprovedenými důkazy a namítá, že se odvolací soud od citované
judikatury odchýlil, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž těmto
požadavkům nedostál, a nevypořádal se ani s odvolacími námitkami v tomto směru
vznesenými.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo
1285/2004, vyložil, že z ustanovení § 157 o. s. ř. vyplývá mimo jiné povinnost
soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které
skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U
každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně)
uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr
vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména
tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit
konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování
skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena též v závěru, že musí-
li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky
navržené) důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně
vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo ze
všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde. Rozhodnutí, z nějž není
zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím
řízení mohlo být jen zrušeno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo
246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).
21. Rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že soud
sice není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům (ani není nutno reagovat
podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení), avšak
pokud jim soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ
svých skutkových zjištění (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 1.
2006, sp. zn. I. ÚS 437/03).
22. Ústavní soud v řadě nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn.
I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a v mnoha
dalších) též podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu
volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud
ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které
nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které
opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu
nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také –
pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak činí.
Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38
odst. 2) Listiny základních práv a svobod. Takzvané opomenuté důkazy, tj.
důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se
soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (k tomu
srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze
dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS
1135/17, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též například rozsudek ze dne 26.
7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017).
23. Nejvyšší soud se otázkou tzv. opomenutých důkazů zabýval též
například v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, v němž
uzavřel, že z ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo. Ustanovení § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v
odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost zahrnuje též nutnost
vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých
skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené
k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené
důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění
svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo
246/2004, či ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017). K postupu
odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů [nezakládá-li tato vada
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, pro níž by bylo namístě jej
zrušit podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] pak Nejvyšší soud v citovaném
rozhodnutí vysvětlil, že zákon v rámci nápravy této vady řízení ukládá
povinnost důkazy opomenuté soudem prvního stupně zopakovat podle § 213 odst. 3
o. s. ř. (v rámci hodnocení důkazů se s nimi v souladu s § 132 o. s. ř. řádně
vypořádat a svůj myšlenkový postup v odůvodnění svého rozhodnutí též ve vztahu
k těmto důkazům v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit).
Současně však ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy
provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu
prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu
řízení (k tomu srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo
627/2014, rozsudek ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení ze
dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
24. V projednávané věci původní žalobkyně tvrdila uzavření smlouvy mezi
ní a žalovanou a k tomuto tvrzení mimo jiné navrhovala důkaz fakturami za
provedené služby, které jí žalovaná dříve proplatila. Soud prvního stupně
provedl dokazování zmíněnými fakturami, avšak pro nadbytečnost je (stejně jako
některé jiné důkazy) blíže nehodnotil. Důvod nadbytečnosti těchto důkazů přitom
nezdůvodnil a na základě účastnických výpovědí předsedy a místopředsedkyně
představenstva žalované vzal za prokázané, že smlouvu o poskytování právních
služeb uzavřela žalovaná s JUDr. Těmínem. Uzavřel též, že žalobkyně neprokázala
ani to, že by činnosti či úkony právní služby, byly poskytnuty žalované (byť
třeba bezesmluvně) fakticky pracovníky původní žalobkyně „když naprostá většina
z nich se týká subjektů odlišných od žalované společnosti, případně je
poskytoval sám dr. Těmín“. Výslechy zaměstnanců původní žalobkyně, jimiž
hodlala žalobkyně prokazovat své (protichůdné) tvrzení, že uvedené činnosti
poskytovali tito (konkrétně jmenovaní) zaměstnanci pro žalovanou, ať již na
základě uzavřené smlouvy či bezesmluvně, soud prvního stupně neprovedl. V
odůvodnění rozsudku neprovedení těchto důkazů nezdůvodnil.
25. Soud prvního stupně opomenutím uvedených důkazů zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žalobkyně
tuto vadu v odvolání namítla. Odvolací soud ji však nenapravil, dokazování
nezopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), příp. nedoplnil (§ 213 odst. 4 o. s. ř.),
a zjevně vadný postup soudu prvního stupně aproboval, když se zcela ztotožnil s
jeho skutkovými i právními závěry a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil. S odvolacími námitkami žalobkyně se navíc odvolací soud
vypořádal zcela nedostatečně, omezil se jen na konstatování, že „předchozí
fakturace žalobkyně žalované nemůže prokázat poskytování služby v dalším
období, případně uzavření smluvního vztahu. Náležitě však nevysvětlil, na
základě jakých úvah a myšlenkového postupu k takovému závěru dospěl. Současně
uzavřel, že v situaci, kdy se žalobkyni nepodařilo prokázat poskytnutí
tvrzených služeb, nebylo nutné se zabývat ani otázkou, zda tyto služby byly
poskytnuty žalobkyní bezesmluvně. K neprovedení žalobkyní navržených důkazů
výslechy zaměstnanců se nevyjádřil vůbec. Odvolací soud tedy při řešení dané
procesní otázky postupoval v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího
soudu a jeho právní posouzení v tomto ohledu není správné. Pro úplnost lze
dodat, že svým postupem odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zasáhl do práv žalobkyně.
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
27. Pokud soudy v rámci nového projednání ve věci případně dospějí k
závěru, že nebudou hodnotit některé z provedených důkazů, či některé navrhované
důkazy vůbec neprovedou, musí v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a
přesvědčivě vyložit důvody, které je k tomu vedly.
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu