Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Pomkly, zastoupeného JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou, sídlem Věšínova 2877/7a, Ostrava - Zábřeh, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 sp. zn. 20 Cdo 2897/2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Magdy Krupové, Ing. Jaromíra Ptáčka, Jany Ptáčkové a Richarda Vacka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jeho základního práva vlastnit majetek a práv chráněných čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako obmeškalý vydražitel, neboť se účastnil dražby nemovitostí konané dne 29. 4. 2022 (dále jen "první dražba"), ve které učinil nejvyšší podání v částce 5 945 000 Kč, pravomocným usnesením mu byl udělen příklep a určeno, aby uhradil tuto částku, což neučinil. Dne 14. 10. 2022 se konala další dražba (dále jen "druhá dražba"), do které se opět stěžovatel přihlásil a opět učinil nejvyšší podání. Před udělením příklepu však exekutor zjistil, že stěžovatel je obmeškalým vydražitelem z první dražby a vydal usnesení, že se příklep neuděluje. Dne 16. 6. 2023 se opět konala dražba (dále jen "třetí dražba"), ve které byly nemovitosti vydraženy, příklep byl udělen za nejvyšší podání 4 225 000 Kč a tato částka byla také uhrazena. Následně vydal soudní exekutor usnesení, kterým uložil stěžovateli uhradit náhradu nákladů řízení dalšího dražebního jednání ve výši 7 042,91 Kč (výrok I), zaplatit rozdíl na nejvyšším podání v částce 1 729 000 Kč (výrok II), rozhodl o tom, že se započítává jistota složená stěžovatelem na dluhy (výrok III) a uložil stěžovateli povinnost uhradit 676 042,91 Kč (výrok IV). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2024 č. j. 40 Co 72/2024-272, tak, že potvrdil výrok I. usnesení soudního exekutora a další výroky změnil. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit rozdíl na nejvyšším podání učiněném v první dražbě oproti nejvyššímu podání učiněnému ve třetí dražbě ve výši 1 729 000 Kč, přičemž na úhradu tohoto závazku se započítává jistota složená stěžovatelem ve výši 60 000 Kč pro první dražbu a ve výši 1 000 000 Kč pro druhou dražbu. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 676 042,91 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním v celém rozsahu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. 20 Cdo 2897/2024, dovolání v té části, ve které směřovalo do výroků, kterými krajský soud potvrdil výtok I. usnesení soudního exekutora a rozhodl o náhradě nákladů exekuce a náhradě nákladů odvolacího řízení, jako nepřípustné odmítl. Otázky stěžovatele ohledně oprávněnosti krajského soudu zkoumat zákonnost předešlých fází exekuce a složené jistoty ve výši 1 000 000 Kč nepovažoval Nejvyšší soud za způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť se jimi krajský soud správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nezabýval, nýbrž pouze zopakoval závěry učiněné v předcházejících fázích exekuce. Přípustným shledal Nejvyšší soud dovolání pro řešení otázky procesního práva, zda je ve smyslu § 336n odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), "nižším nejvyšším podáním" takové, jemuž byl udělen pravomocný příklep. Dovolání ovšem nebylo shledáno důvodným. Nejvyšší soud uvedl, že lze souhlasit s námitkou, že "dalším dražebním jednáním" podle ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. nemusí být nutně takové, které následně vede k úspěšnému zaplacení nejvyššího podání, neboť (pravomocné) usnesení o udělení příklepu může být zrušeno ze zákona (§ 336n odst. 2 věta první o. s. ř.), a přesto je z něj soudní exekutor povinen při výpočtu rozdílu nadále vycházet. Nicméně vždy se musí jednat o dražební jednání, v němž byl nejvyššímu podání udělen pravomocný příklep. Soudní exekutor příklepem ve své podstatě "validuje" učiněné nejvyšší podání, neboli ověřuje, zda jsou splněny i další zákonné předpoklady. Krajský soud proto v této věci správně nepovažoval druhou dražbu za "další dražební jednání" ve smyslu § 336n odst. 1 o. s. ř.
4. V podané ústavní stížnosti směřující proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že odůvodnění Nejvyššího soudu týkající se pojmu "nižší nejvyšší podání" je nedostačující. Dle stěžovatele chybí v napadeném usnesení bližší odůvodnění vysloveného právního názoru a Nejvyšší soud nijak nereagoval na argumenty v jeho dovolání. Kromě toho se dle stěžovatele Nejvyšší soud plně nevypořádal s jeho námitkou, zda lze jistotu složenou v rámci druhé dražby použít k započtení, jak to bylo učiněno v jeho případě.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Předně je třeba upozornit, že z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Z logiky uvedeného se Ústavní soud nebude blíže vyjadřovat k výkladu § 336n odst. 1 o. s. ř., který zaujal Nejvyšší soud.
7. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v této souvislosti opakovaně vyzdvihuje zásadu, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je však nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí, mezi které patří i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání.
8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k tam uvedeným závěrům. Stěžovatel v dovolání uvedl tři námitky - zda se krajský soud výkladem pojmu "nižší nejvyšší podání" neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu; zda je rozhodnutí krajského soudu vnitřně rozporné, když označil druhou dražbu za neplatnou bez právních následků, ale současně vyvodil povinnost stěžovatele nahradit její náklady a složenou částku 1 000 000 Kč vyhodnotil jako jistotu; zda byl krajský soud oprávněn rozhodovat o zákonnosti předešlých fází exekuce.
V napadeném usnesení Nejvyššího soudu je zcela přehledně a srozumitelně vyloženo, proč třetí shora uvedenou námitku neshledal způsobilou založit přípustnost dovolání, z jakého důvodu jako jedinou přípustnou shledal první výše uvedenou námitku a také, proč ji neshledal důvodnou. Co je snad možno Nejvyššímu soudu vytknout, je skutečnost, že neupozornil stěžovatele ve světle jeho druhé námitky na skutečnost, že závěry krajského soudu o tom, že druhá dražba je neplatná bez právních následků a současné určení povinnosti stěžovateli k uhrazení jejích nákladů a vyhodnocení složených finančních prostředků (1 000 000 Kč) jako jistoty, jsou právní závěry nezakládající vnitřní rozpornost rozhodnutí krajského soudu.
Ovšem sama skutečnost, že toto "dovysvětlení" není obsaženo v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, nezakládá zásah do základních práv stěžovatele.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu