USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné M. K., zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní č. 2, proti povinným 1) J. P., 2) J. P., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Vránou, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí č. 201/1, za účasti obmeškalého vydražitele L. P., zastoupeného JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Věšínova č. 2877/7a, za účasti vydražitele R. V., prodejem nemovitých věcí, vedené u soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek- Místek, pod sp. zn. 142 Ex 00482/21, o dovolání obmeškalého vydražitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2024, č. j. 40 Co 72/2024-272, takto:
I. Dovolání obmeškalého vydražitele se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2024, č. j. 40 Co 72/2024-272. II. Dovolání obmeškalého vydražitele se ve zbývající části zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek- Místek (dále jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 12. prosince 2023, č. j. 142 EX 00482/21-234, rozhodl o povinnostech obmeškalého vydražitele v souladu s ustanovením § 336n zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, tak, že jej zavázal zaplatit výrokem I. soudnímu exekutorovi náhradu nákladů ve výši 7 042,91 Kč vzniklých v souvislosti s dalším dražebním jednáním, výrokem II.
rozdíl na nejvyšším podání v částce 1 729 000 Kč s tím, že na tyto dluhy se započítává jistota složená obmeškalým vydražitelem ve výši 1 060 000 Kč (výrok III.), obmeškalý vydražitel je proto povinen uhradit částku 676 042,91 Kč (výrok IV.). Soudní exekutor při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že v dražbě konané dne 29. dubna 2022 obmeškalý vydražitel učinil nejvyšší podání ve výši 5 954 000 Kč. Soudní exekutor mu udělil usnesením ze dne 16. května 2022, č. j. 142 EX 00482/21-050, příklep a stanovil lhůtu 30 dnů od právní moci usnesení k doplacení nejvyššího podání.
Obmeškalý vydražitel ve stanovené ani dodatečné lhůtě nejvyšší podání nezaplatil, usnesení o příklepu proto bylo zrušeno a soudní exekutor byl povinen nařídit další dražební jednání. Dne 16. června 2023 se konalo další dražební jednání, na kterém bylo učiněno nejvyšší podání ve výši 4 225 000 Kč, které bylo následně po udělení příklepu zaplaceno.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. května 2024, č. j. 40 Co 72/2024-272, k odvolání obmeškalého vydražitele usnesení soudního exekutora ve výroku I. potvrdil (výrok I.), výroky II., III., IV. změnil (přeformuloval je do výroku II. a zpřesnil v nich některé informace, nicméně obsahově zůstaly stejné). Dále
výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudního exekutora, který za další dražební jednání ve smyslu ustanovení § 336n o. s. ř. považoval dražbu, v níž byl pravomocně udělen příklep. K dražbě konané dne 14. října 2022, na níž obmeškalý vydražitel učinil nejvyšší podání ve výši 6 490 000 Kč, ale nebyl mu udělen příklep (účast obmeškalého vydražitele na další dražbě je podle ustanovení § 336h odst. 4 o. s. ř. vyloučena), nelze přihlížet, jelikož ji soudní exekutor zatížil závažnou procesní vadou a nemá žádné právní následky.
V podrobnostech odkázal na své usnesení ze dne 23. prosince 2022, č. j. 40 Co 484/2022-83, jímž bylo usnesení soudního exekutora o neudělení příklepu zrušeno a bylo mu uloženo, aby nařídil další dražební jednání a postaral se, aby se ho obmeškalý vydražitel nemohl účastnit. Odvolací soud při výkladu ustanovení § 336n o. s. ř. a termínu „dosaženo nižší nejvyšší podání“ vycházel z jeho účelu, jímž je především kompenzace rozdílu, o kolik méně reálně oprávněná a povinní obdrží z další dražby, než by obdrželi, kdyby obmeškalý vydražitel své nejvyšší podání řádně doplatil.
K námitce obmeškalého vydražitele ohledně vrácení jistoty ve výši 1 000 000 Kč složené pro dražbu konanou dne 14. října 2022 odvolací soud uvedl, že ačkoliv jeho účast na této dražbě neměla být připuštěna, nemá právo na vrácení (o tom odvolací soud rozhodl již v usnesení ze dne 31. července 2023, č. j. 40 Co 110/2023-165). Obmeškalý vydražitel složil jistotu v dalším dražebním jednání, přestože si byl vědom svého postavení a budoucích závazků s tím spojených, jakož i toho, že je jeho účast v dalším dražebním jednání ze zákona vyloučena.
V současné době je i po započtení jistot povinen soudnímu exekutorovi uhradit částku 676 042,91 Kč, je tak nelogické, aby mu soudní exekutor jistotu ve výši 1 000 000 Kč vracel a následně jej vyzýval k doplacení rozdílu. Usnesení odvolacího soudu napadl obmeškalý vydražitel dovoláním. Uvedl, že se odvolací soud svým výkladem termínu „dosaženo nižší nejvyššího podání“ ve smyslu ustanovení § 336n o. s. ř. odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 30. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3432/2019), neboť se striktně nedržel litery zákona a uložil dovolateli povinnost, kterou mu zákon neukládá.
Argumentaci odvolacího soudu o kompenzaci reálného výtěžku oprávněné a povinných označil za lichou, neboť se pohybuje v rovině hmotněprávní (k tomu citoval např. usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2217/2011, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že zákon nespojuje povinnost zaplatit rozdíl obmeškalým vydražitelem s výší vymáhané pohledávky). Nadto je usnesení odvolacího soudu vnitřně rozporné, pokud na jedné straně označil dražbu ze dne
14. října 2022 za neplatnou bez právních následků, nicméně z ní pro obmeškalého vydražitele vyvodil povinnost náhrady jejích nákladů (její nezákonnost přitom způsobil soudní exekutor) a částku ve 1 000 000 Kč posoudil jako jistotu, nikoliv jako plnění bez právního důvodu.
K tomu dovolatel dodal, že odvolací soud nebyl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 28. března 2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023) oprávněn rozhodovat v této části řízení o zákonnosti předešlých fází. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v dalšímu řízení. Oprávněná ani vydražitel se k podanému dovolání nevyjádřili.
Povinní dovolatelem napadené usnesení odvolacího soudu považovali za správné. Nesouhlasili však s právním závěrem učiněným v usnesení odvolacího soudu ze dne
26. června 2024, č. j. 40 Co 103/2024-249, jímž bylo přezkoumáváno usnesení soudního exekutora o rozvrhu rozdělované podstaty. Podle povinných obě usnesení odvolacího soudu na sebe navazují a dovolací soud by měl v řízení o dovolání „problematiku vyhodnotit komplexně“. Dále se pak vyjádřili k právní zástupkyni obmeškalého vydražitele, která dříve zastupovala 1) povinného a nyní působí jako obhájkyně spoluobviněných 1) povinného v probíhajícím trestním řízení, v němž se „snaží svalit vinu“ na 1) povinného, a to za použití informací získaných z doby, kdy jej zastupovala.
Povinní se proto domnívají, že by dovolací soud měl v odůvodnění svého rozhodnutí zaujmout k těmto problémům jednoznačné stanovisko. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Obmeškalý vydražitel napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i do výroku I., kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudního exekutora ve výroku I., jímž rozhodl o náhradě části nákladů exekuce (které vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním) a do výroku III. a IV., jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn.
20 Cdo 2522/2017), že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto.
Otázky obmeškalého vydražitele ohledně oprávněnosti odvolacího soudu zkoumat zákonnost předešlých fází exekuce a složené jistoty ve výši 1 000 000 Kč nepovažoval dovolací soud za způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jimi opětovně nezabýval, nýbrž pouze zopakoval závěry již dříve v řízení (v předcházejících fází exekuce) učiněné, konkrétně že dražba konaná dne 14. října 2022 byla zatížena procesními vadami, a proto odvolací soud soudnímu exekutorovi uložil, aby nařídil nové dražební jednání (usnesení odvolacího soudu ze dne 23.
prosince 2022, č. j. 40 Co 484/2022-83), a že složenou jistotu ve výši 1 000 000 Kč nelze obmeškalému vydražiteli vydat, dokud nebudou uhrazeny jeho závazky (usnesení odvolacího soudu ze dne 31. července 2023, č. j. 40 Co 110/2023-165). Dovolání je ovšem přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je ve smyslu ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. „nižším nejvyšším podáním“ takové, jemuž byl udělen pravomocný příklep, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla v této souvislosti vyřešena.
Dovolání nicméně není důvodné. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 336m odst. 2 věty první o. s. ř. nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou mu soud usnesením určil a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání.
V souladu s ustanovením § 336n odst. 1 o. s. ř. vydražitel uvedený v § 336m odst. 2 o. s. ř. je povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto dluhy se započítá jistota složená vydražitelem; převyšuje-li jistota tyto dluhy, zbývající část se vrátí vydražiteli. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena (srov. např. usnesení ze dne 22.
února 2012, sp. zn. 20 Cdo 2332/2010, či usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn.
20 Cdo 2217/2011) v závěru, že povinnost zaplatit rozdíl mezi nezaplaceným nejvyšším podáním dosaženým při původní dražbě a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání (při němž bylo vydraženo za částku nižší) vyplývá pro obmeškalého vydražitele přímo z ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. (přičemž zákon nespojuje povinnost zaplatit tento rozdíl s výší vymáhané pohledávky). Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2217/2011, mimo jiné přezkoumával výrok usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil výši rozdílu stanoveného pro obmeškalého vydražitele.
Dovolací soud považoval právní názor odvolacího soudu, který vycházel při určení výše rozdílu z dražebního jednání, na němž byl udělen příklep obmeškalému vydržiteli, a dalšího dražebního jednání, na němž byl udělen příklep (nižšímu) nejvyššímu podání, byť byl později podle ustanovení § 336m odst. 2 věty první o. s. ř. zrušen, a nikoliv z dalšího dražebního jednání, kde byl udělen příklep a zároveň i došlo k uhrazení nejvyššího podání, za souladný se zákonem i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž např. ve svém usnesení ze dne 30. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3432/2019 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení a Nejvyšším soudem přezkoumávanému usnesení odvolacího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. IV.ÚS 3811/19). Ačkoliv dovolací soud ve shora citovaných usneseních výslovně nevázal určení rozdílu na existenci příklepu uděleném na dalším dražebním jednání (ani nemusel, neboť na všech dražebních jednáních došlo k udělení příklepu), je nepochybně třeba vykládat vydražení „za nižší nejvyšší podání“ jako dosažení nejvyššího podání, jemuž byl následně udělen příklep, který nebyl „odstraněn“ postupem podle ustanovení § 336k odst. 4 o.
s. ř. S dovolatelem lze souhlasit v tom ohledu, že „dalším dražebním jednáním“ podle ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. nemusí být nutně takové, které následně vede k úspěšnému zaplacení nejvyššího podání, neboť (pravomocné) usnesení o udělení příklepu může být zrušeno ze zákona (§ 336n odst. 2 věty první o. s. ř.), a přesto je z něho soudní exekutor povinen při výpočtu rozdílu nadále vycházet (k tomu např. bod č. 17 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 21 Cdo 2790/2023). Nicméně vždy se musí jednat o dražební jednání, v němž byl nejvyššímu podání rovněž udělen pravomocný příklep.
Soudní exekutor příklepem ve své podstatě „validuje“ učiněné nejvyšší podání, jinými slovy ověřuje, zda jsou splněny i další zákonné předpoklady. Odvolací soud proto v této věci správně nepovažoval dražební jednání konané dne 14. října 2022 za „další dražební jednání“ ve smyslu ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.
s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Žádají-li povinní (zcela vágně) ve svém vyjádření po dovolacím soudu, aby zaujal stanovisko k usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o přezkumu usnesení soudního exekutora o rozvrhu rozdělované podstaty, zcela přehlížejí limity dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení rozhoduje o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30.
května 2024, č. j. 40 Co 72/2024-27, a to v intencích uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud taktéž nepovažoval za potřebné vypořádávat se s námitkou povinných směřující k osobě právní zástupkyně obmeškalého vydražitele. Nejenže se jedná o zcela nově uplatněnou skutečnost, kterou se soudní exekutor ani odvolací soud nezabýval, nadto tato skutečnost není pro toto dovolací řízení vůbec relevantní. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání obmeškalého vydražitele rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jeho návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu.
Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Obmeškalý vydražitel nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a byl proto povinen ostatním účastníkům nahradit účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Žádné takové ovšem nevznikly. Povinní sice podali k dovolání vyjádření, to však pro stručnost a obsah nesouvisející s předmětem přezkumu dovolacího řízení nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.